Bledá Růže – Kapitola 2

V konzulově sídle

Probudila ji studená voda. Trocha jí ulpěla v ústech a ona ji vdechla. Rozkašlala se. Každé kýchnutí ovšem znovu probudilo a zhoršovalo bolest hlavy. Bolestivě si uvědomila co se stalo na louce. Kdosi ji uchopil. Žaludek měla jako na vodě a tohle zacházení jí příliš nepomáhalo. Otevřela oči a tak jako minule se i teď pokoušela zaostřit. Byla na jakémsi nádvoří. Kolem ní stálo několik vojáků a mezi nimi i velitel té skupinky, která ji zajala.

Chtěla se na něco zeptat, cítila mnoho palčivých otázek na svých rtech, ale než stihla některou uchopit a vyřknout kapitán ji popadl za ruku: „Pojď!“rozkázal a táhl ji za sebou, jakoby byla snad nějakým zvířetem.

Potřebovala všechny své síly aby znovu neupadla do bezvědomí a udržela si alespoň nějakou svou hrdost. Ani nevěděla jestli něco takového má, ale tohle zacházení se jí vůbec nelíbilo i když si na nic nemohla vzpomenout. Netušila kým je a proč je tu, ale věděla že by raději šla sama, že by snad mohli nejprve ošetřit její zranění, než ji odvedou k někomu koho ani nezná a kdo je zde nejspíše něco jako šéf. Chtěla se ptát, klást otázky a dostávat odpovědi, ale v této situaci mohla jen mlčet, aby nedala najevo jak moc je bezradná. Nechtěla ukázat že se bojí…

Z cesty ke konzulovi si nic nepamatovala. Sotva, že se udržela na nohou. Když ji kapitán přivedl k velkým zdobeným dveřím a zaklepal vůbec nevěděla co má očekávat. Má se bát, či doufat v zázrak?

Ozvalo se obligátní: „Dále“ a tak kapitán otevřel dveře, které strážili další dva vojáci, jichž si dívka povšimla až nyní.

Sotva jim ale stihla věnovat zvědavý pohled už ji kapitán strčil prudce do zad a vstrčil ji do bohatě zařízeného pokoje, kde na velké polstrované pohovce napůl seděl a napůl ležel jakýsi tlustý lidský muž. Jeho drobná prasečí očka se zaměřila na dívku zkoumavým pohledem.

Cítila jak si připadá hloupě v těch roztrhaných šatech se ztrátou paměti a bolavou hlavou. Voda, kterou jí polili spláchla tu nejhorší špínu a krev z její tváře, ale i tak si připadala hloupě. Neslyšela kapitánova slova, když oznamoval, že a kde ji chytili. Na to byla příliš zaujatá tím odpudivě vyhlížejícím mužem, jehož pohled se mezitím změnil na chtivý.

„… Co s ní máme udělat?“ zaslechla až konec jeho slov. Tlustý muž s pokročilou pleší se škodolibě pousmál a pak jen polohlasně rozhodným hlasem vyzařujícím stejnou chtivost jako oči, pronesl: „Připravte mi ji na večer.“ To už se opravdu chtěla ptát. Otevřel ústa: „A na co? Co bude večer?“ jenže to už ji kapitán znovu uchopil za ruku a vystrčil ze dveří. Hlava se opět ozvala plnou silou a jí došlo, že teď je opravdu bezbranná. Strach, který cítila už sice nebyl tak panický, jako když se snažila utéct dvaceti jezdcům na koních, přesto, že byla prakticky bez šance, ale i tak jím byla prolezlá do morku kostí.

Znovu vyšli na nádvoří a odpolední slunce ji na okamžik oslepilo. Uvnitř ji sice hlava bolela ale když vyšli na světlo bylo to horší. Nechala se vláčet jako kus hadru. Neměla sílu se jakkoliv postavit na odpor.

Přešli na nádvoří až do budovy pro služebnictvo, kde mimo jiné byla i kuchyně. V kuchyni pracovalo několik žen, které všechny vypadaly vyděšeně, když ji kapitán přivedl. Byly oblečené v potrhaných obyčejných šatech a většinou neměly ani boty. Sotva se jí projasnil zrak po opětovné změně osvětlení a hlava uvolnila pevné sevření vnímání, zaslechla kapitánova slova: „Připravte ji na večer!“

Ženy se po sobě podívaly vědoucími, ztýranými pohledy. Všechny na rozdíl od dívky věděli co jí čeká. Paní, která to zde měla na povel, starší žena hnědých vlasů a utrápených očí pomalu přikývla jako, že rozumí a kapitán posléze odešel. Zůstala stát. Nevěděla co si má myslet, co dělat. Všechno uvažování měla zpomalené a musela se soustředit aby se nesesula k zemi.

Aniž by si ženy vyměnily nějaká slova přišli dvě přímo k ní a chytili ji za ruce. Nebylo to nijak pevné ani bolestivé sevření, jako když jí vláčeli vojáci. Jen ji směrovali do jiné místnosti, kde už byla připravená vana, do níž zase jiné ženy nosili vodu. Byl to zvláštní pohled na vědoucí smířené pohledy žen plné vlastní nevyřčené bolesti.

„Co to děláte?“ konečně se zmohla na slovo. V první chvíli se žádná z žen nezmohla na odpověď, ale když vrchní kuchařka, žena hnědých vlasů, viděla dívčin nechápavý zmatený pohled rozhodla se odpovědět.

„Vykoupeme tě,“ povzdechla si a než stihla cokoliv udělat nebo jen pomyslet na odpor, už  ji začaly dvě z nich svlékat. Netrvalo to dlouho, šaty jí sklouzly z těla překvapivě snadno a sotva se tak stalo pomohly jí do vany.

„Umím se vykoupat i sama,“ pokusila se přeci jen něco namítat. Hlava jí třeštila ale když vstoupila do teplé vody přeci jen se jí trochu ulevilo. Cítila jak se unavené svaly po celém těle uvolňují a ta úleva stoupala podél páteře až k její hlavě, která usilovně volala po zavření očí, které ovšem dívka zavřít odmítala. Chtěla se dívat, chtěla si co nejvíce zapamatovat snad ze strachu, že opět všechno zapomene.

„Ale takhle to bude rychlejší…“ poznamenala ta žena. Ostatní raději nemluvily.

„Co bude večer?“ zeptala se. Vzpomněla si na slova vojáků, když jí chytili. „Ne, teď ne. Odvezem jí ke konzulovi.“; „Bude bojovat?“; „Možná.“ , „Budu bojovat?“ zeptala se. Opět si ženy vyměnili zvláštní pohled. Pohled plný překvapivé lítosti. Měli před sebou mladou, krásnou elfí dívku, která vůbec netušila kde a v jaké situaci se to ocitla, která vůbec nechápala co že jí to dnes večer čeká.

„Ne,“ vydechla vrchní kuchařka zatímco žínkou omývala její záda.

„Ale oni říkali, že možná budu bojovat a ten muž pak že mě mají připravit na večer, proč tedy, když ne pro to?“snažila se dívka pochopit. Tázavý, zmatený pohled plný nevyřčených obav, jejích velkých šedých očí se zabodl do hnědých očí vrchní kuchařky a ta už rozhořčena dívčiným nepochopením řekla o něco tvrději: „Chce s tebou spát, stačí?!“ Začala ji drhnout silněji.

Dívku to zaskočilo. Bolest hlavy už trochu ustoupila a tak se jí už přeci jen dařilo snáze přemýšlet. Přesto to však stále nechápala. Podívala se po ostatních ženách a z jejich pohledů pochopila jí ta žena nelže. Znovu se podívala na ni.

„Ale já s ním ne…“ pokusila se nějak dostat ze situace, která se jí přinejmenším nezamlouvala.

Kuchařka se sarkasticky uchechtla. „Na tom nezáleží. Hlavně nedělej žádné hlouposti, ano? Udělej co chce, buď hodná…“ snažila se jí poradit. Hlas jí však vázl v hrdle, jak se jí hnusilo, že to vůbec říká.

„Proč?“ Nechápala elfka. To už ale kuchařka nevydržela, prudce sáhla po zrcátku a nastavila ho tak aby se v něm dívka viděla. Až teď si uvědomila jak moc je jiná. Jemné rysy tváře. Kolik jí mohlo být, šestnáct, sedmnáct? Dlouhé, bílé, rovné vlasy jemné jako pavučina a ostře špičaté uši, které však nijak nepůsobily nepatřičně, naopak doplňovaly její tvář tak dokonale, až ji to samotnou překvapilo. Dokonce si na ně překvapeně sáhla rukou. Když se rozhlédla po všech ženách v místnosti, zjistila, že je jediná, kdo takto vypadá. „Koukejte, pane, elfí kuře,“ Vzpomněla si na vojákova slova. Elfí kuře… Jsem elfka? A kdo jsou oni? Co se to děje?

„Vidíš? Chceš o tohle přijít?!“ zaslechla tvrdý kuchařčin hlas. Zmateně na ni pohlédla a jen pokývala hlavou na znamení nesouhlasu. Hlava se znovu ozvala, když vstávala, aby ji mohli osušit. Horkost jí stoupala do tváří jak si připadala hloupě. Jak mi může vůbec říkat, abych byla hodná? To po mě mohou chtít moji rodiče a to ten tlusťoch rozhodně není! Tedy doufám… Znejistěla. Chtěla snad ještě něco říct, ale raději mlčela. Kolik času ještě zbývá do večera? A co bude potom? Já s ním nechci spát… Vybavil se jí pohled na tlustého muže ležícího na pohovce až se jí téměř zvedl žaludek. Mohl by mě opravdu ublížit? Ale já se nechci podvolit. Co mám dělat? Utéct? A jak…? Kam…?

Oblékli jí krásné šaty.

„Ale já mám své,“ pokusila se namítnout, ale to už jedna z dívek odnášela její potrhané šaty pryč.

„Musíš vypadat hezky.“ Odtušila kuchařka. Další tázavý pohled. Proč, kvůli němu?

„Proč…?“

„Aby byl pán spokojen“

Ale já nechci aby byl spokojený! Cítila jak v ní roste hněv. Sykla bolestí jak jí znovu silněji rozbolela hlava. Chtěla říct své myšlenky nahlas, ale to už ji vedli přes kuchyni. Nebylo tu zrovna moc místa mezi jednotlivými stoly. Nůž… sotva ho uviděla, vklouzl jí do dlaně a do kapsy u sukně. Bylo to snadné a nikdo si toho nevšiml. Jestli na mě sáhne, zabiju ho…, pomyslela si. Neuměla si vysvětlit, kde se v ní vzalo tohle odhodlání, ta zvláštní vůle, hrdost, která jí bránila jen pomyslet na to, že by se mohla podvolit. Stále byla ještě otřesená varováním a chováním žen z kuchyně a snad i kvůli nim chtěla změnit co se tu děje. Opravdu by ale dokázala zabít? To neuměla říct. Prostě jen potřebovala mít alespoň částečný pocit bezpečí. Zda zabije či ne se mělo rozhodnout až když dojde na nejhorší…

Dovedli ji do malé místnosti s malým zamřížovaným okénkem a zamkli dveře. Osaměla…

Do mysli se jí vkradl zvláštní smutek smíšený se strachem. Ruce se jí třásly až dokonce pochybovala, že dokáže nůž vůbec pevně sevřít v rukou, aby mohla bodnout. A co když jí prohledají? Když to nevyjde a on ji znásilní? Jaké to bude? Kde se tu vůbec vzala? Jak je možné že ten muž může takhle zacházet se ženami? Vždyť ty v kuchyni neměly ani boty…

Onen nepochopitelný vnitřní hněv v ní rostl.. Sama sebe se téměř zalekla, když si připustila že by nelitovala jeho smrti, že by ho dokonce sama chtěla doopravdy zabít…

 

Den se vlekl. Čas nabyl zvláštní beztvarý rozměr a ona tam jen seděla ve své cele, se zavřenýma očima, aby alespoň na chvíli ulevila hlavě od té nejhorší bolesti, v očekávání večera, který tak jako tak, musel brzy přijít. A pak, když už paprsky slunce opustily kobku v níž prodlévala na malém kavalci, zarachotil klíč v zámku a dovnitř vešli dva vojáci. Na nic se neptali, na nic nečekali. Přišli až k ní a hrubě ji zvedli na nohy. Vedli ji a ona se jen aby se neřeklo, pokoušela vyškubnout jejich sevření. Věděla, že nemá šanci na úspěch a nechtěla se zbytečně vyčerpat.

Srdce v hrudi jí divoce bušilo. Hlava se už z větší části uklidnila, ale i tak cítila každý krok jako tisíc jehel a vlastně si neuměla příliš představit jak vlastně chce bojovat…

Vedli ji někam jinam než před tím. Na nádvoří ještě zahlédla červánky na západě a pak už vstoupili do hlavního sídla a tam pak chodbami až do druhého patra, kde se zastavili u zdobených dveří. Byly to jiné dveře než ty kam ji vedli minule, ale jí to vlastně bylo jedno. Musela se koncentrovat aby si zachovala alespoň část hrdosti, o které ani nevěděla kde se v ní vzala.

Vojáci zaklepali, na vyzvání otevřeli dveře a strčili ji dovnitř. Hlava se znovu ozvala a tak musela vynaložit hodně sil na vyrovnání rovnováhy. Sotva pozvedla hlavu dveře se zaklaply. Byla v noblesně zařízeném pokoji. Na zemi ležel drahý koberec, křesla byla vyřezávaná tak jako postel s nebesy, před níž stál pán domu. Tlustý muž, jehož nahotu zakrývala jen osuška zavázaná přes bedra. Sádelnaté břicho překypovalo přes osušku a tlusté nohy vykukující z pod osušky jen doplňovaly jeho odpudivý vzhled. Chtivě si ji prohlédl prasečími očky a olízl se.

„Svlékni se!“ přikázal a upil ze sklenice vína, kterou držel v ruce.

Cítila jak se jí třesou ruce i kolena. Ustoupila o krok zpět až se zády opřela o dveře. Rukou nahmatala dýku ukrytou v kapse v záhybech sukně a silou vůle krotila vlastní dech. Ovládla ji panika ale jen na chvíli. Rychle se ovládla alespoň tolik aby třesoucím se hlasem pronesla tiché: „Ne…!“

Konzulův výraz se změnil. Povislé tváře našpulily jeho rty do tenké linky a drobná prasečí očka si ji přísně změřila. Odložil sklenici s vínem a několika ráznými kroky byl u ní. Nešel zrovna rychle ale jí ta chvíle připadala až příliš krátká. Na poslední chvíli se odlepila ode dveří, že kolem něho proklouzne, ale on se po ní ohnal a vlepil jí takovou facku, až se na dveře narazila znovu. Hlava jí znovu plně rozbolela a ta bolest jí vehnala slzy do očí. Už nemohla dělat nic jiného než vytáhnout ten nůž. Původně chtěla ještě počkat. Necítila se příliš jistě, ale teď to bylo poslední nadějí, kterou ještě měla. Vytáhla nůž a chtěla bodnout, ale ten muž ji překvapil svou hbitostí. Chytil její ruku a znovu ji udeřil.

Zatmělo se jí před očima a poslední co cítila bylo jak se její tělo sesunulo k zemi…

Doporučené z našeho blogu:

Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.