Bledá Růže – Kapitola 3

Ve výcvikovém táboře

Otevřela oči. Hlava ji třeštila ještě víc než předtím na louce. Kolem bylo šero. Zem se podivně hýbala a k uším jí doléhaly kodrcavé zvuky. Rozhlédla se ale chvíli trvalo než začala opět vnímat. Byla na nějakém voze. Vězeňském voze, dle dřevěných mříží, stropu a ostatních lidí kolem. Vybavilo se jí co předcházela tomuto probuzení a lekla se. Sáhla si na tělo a zjistila, že je oblečená. Šaty nebyly potrhané a nic kromě hlavy jí nebolelo.

Trochu se uklidnila…

Pomalu se posadila zrovna ve chvíli kdy projeli jakousi branou. Když se brána za jejich vozem zavřela uviděla dvě lidská těla na ní přibitá. Otevřela ústa v němém výkřiku. Z tváře se jí zcela vytratila barva. Byla bledá už předtím, ale teď by si ji klidně mohli splést se smrtí. Z očí se jí spustily slzy. Byli to ti dva vojáci, kteří jí přivedli ke konzulovi. Uvědomila si, že zemřeli kvůli ní. Kvůli noži, který potají uzmula z kuchyně. Měla by jich litovat, ale pocit lítosti v ní cosi tlumilo. Snad ta palčivá bolest hlavy, snad pocit bezmoci a možná to bylo i tím, že přeci jen to k něčemu bylo. Nezneuctil ji…

Po prvním přívalu lítosti se dostavila nenávist. Jak jen mohl?! Jak je mohl jen tak dát zabít?! Co mu dává právo s lidmi takhle jednat?! Krev se v ní vařila. Jednou ho zabiju. Zabiju a bez slitování…

Ale stále to byla jen slova. Neuměla si představit jaké je doopravdy zabít. Chytila se za hlavu a na okamžik zavřela oči. Žádný z mužů se kterými sdílela vůz si jí nevšímal, všichni mlčeli…

Prohlédnout si své spoluvězně mohla pořádně až druhé ráno. Všichni to byli lidští muži až na jednoho. Stál k ní zády a díval se bezvýrazným pohledem kamsi do kraje. Zadívala se k obzoru západním směrem kam směřoval i jeho pohled ale neviděla nic vyjímečného. Jen louky. Měl tak jako ona dlouhé jemné vlasy bílé barvy ale oči měl jiné. Oči měl jasně modré, chladné jako ocel a uši špičaté stejně jako ona. Byl jiný a od první chvíle z něj nemohla spustit pohled. Byla ráda, že zde není jediná elfka. Chtěla se ho zeptat na spoustu věcí, ale mohl ji vůbec znát? Mohl by jí odhalit něco z toho kdo vlastně je? Vždyť ani sama nevěděla jak se vlastně jmenuje.

On se po ní ani nepodíval a tak raději mlčela. Hlava ji ještě dost bolela a nevěděla ani kam jedou ani proč. Co mohla čekat za pokus o konzulovu vraždu? Trest smrti? A co ti ostatní? Také jedou na smrt?

Zvědavě se rozhlížela po kraji jakoby doufala, že zahlédne cíl jejich cesty, že uvidí něco co by jí pomohlo si vzpomenout byť na cokoliv.

Ve voze vládlo mlčení. Eskorta několika vojáků, kteří doprovázeli vůz také nepatřila mezi nejmluvnější a tak panovalo jen tíživé ticho a napětí, které mladé dívce vůbec nepřidalo na klidu.

A pak to uviděla. Vysoké hradby a věže pevnosti. Celá se třásla očekáváním. Nevěděla jestli se má těšit nebo bát. Stále si připadala lehce otupělá a nedokázala pojmenovat pocity, kterých byla plná a přece si připadala prázdná.

Přijeli k bráně a ta se po chvilce otevřela. Posledních několik metrů po nádvoří a už viděla několik bojujících dvojic mužů, kteří jen na kratičký okamžik vždy věnovali pohled jejich vozu. A pak už se vůz zastavil a mříže z jedné strany se otevřely. Měli vyjít ven. Nevěděla zda chce a nebo ne, ale přeci jen vyšla za ostatními. Proč by neměla? Čeho by tím dosáhla?

V zástupu všichni následovali elfího muže, který kráčel zpříma ladnou chůzí, která se sem vůbec nehodila. Nemohla z něj spustit oči. Přála si aby měla možnost se ho na něco zeptat. Chtěla vědět víc o elfech, o něm, o sobě, o tomto místě, vlastně o čemkoliv, chtěla prostě vědět ať už cokoliv… Zaplnit to prázdné místo v mysli, které jí trápilo.

Zastavili je a postavili do řady. Muž, který k nim přišel budil více než jen pouhý respekt, šel z něj přímo strach. Byl to vysoký svalnatý muž s děsivou jizvou přes obličej a mnoha dalšími jizvami po celém těle z nichž naštěstí byly vidět jen ty na rukou… U pasu se mu houpal meč. Díval se na ně kritickým pohledem, jako by hodnotil jak dlouho přežijí až se zastavil pohledem právě u ní.

„Do kuchyně!“ rozkázal, ale jeden z vojáků, kteří je doprovázeli až sem se náhle ozval: „Ne, pane, má bojovat.“

„Bojovat?!“ pohrdlivě zvedl obočí. Dívky se to dotklo. Nevěděla kde je, proč, ani co ji čeká, co jí potkalo, ale věděla, že rozhodně není tak neschopná jak si ten muž myslí a i kdyby byla rozhodně udělá vše pro to aby nebyla a aby mu dokázala že není… Zatvrdila se. Mohla to nechat být, mohla by více dát najevo svůj strach, ale to ona nechtěla. Nic o sobě nevěděla tak proč by nemohla být zrovna taková? Sama chtěla vědět co vlastně dokáže. Ostatně pokud si měla vybrat mezi prací v kuchyni a bojem o život vybrala si ten boj.

„Odkdy ženský bojujou? To je nějaká blbost…! Nevydrží ani…“

„Je to konzulův rozkaz, pane,“ skočil mu ten voják do řeči a velitel si jen cosi zamumlal na protest, který byl ovšem zbytečný. Teď už i dívka stála zpříma. Co si vlastně myslí? Že když jsem žena, že nemohu bojovat? Že nepřežiju?, připadalo jí to hloupé. Proč mu vlastně tolik chtěla dokázat, že může přežít, že může být stejně dobrá jako muži? Dívala se vzpurně.

„Dobrá,“ řekl pak už jen velitel a postavil se proti nim tak, že měl ruce sepnuté jako by se vůbec nebál. Ostatně nevypadal, že by se musel bát, že by měl proč se bát…

„Takže… Nejste tu na dovolené! Tohle je výcviková škola pro Gladiátory. Jakmile jste zde, už pro vás není cesty zpět! Máte jen dvě možnosti. Bojovat a vyhrát, nebo zemřít v boji. Smyslem vašich životů je teď jen pobavit lidi. Na ničem jiném nezáleží!“ přísným pohledem si je změřil. Elfí muž, který lákal dívčinu pozornost se tvářil jako by ho to nudilo, ostatní povětšinou zas že rozumí, ale mají strach, jen ona se tvářila chladně. Hltala každé jeho slovo, ale necítila strach. Spíše odpor k tomu všemu. Pobavit lidi?, nechápala.

„Když bojujete, je to na život a na smrt! Jen jeden může zvítězit. O osudu toho kdo prohraje rozhodují diváci. Palec dolů znamená smrt, vítěz ho zabije. Palec nahoru znamená milost. Ale nedělejte si zbytečné naděje! Nevím o tom že by se to někdy stalo!“ ušklíbl se. To přece nemůže myslet vážně… Kam jsem se to dostala…? Copak jsme snad nějaká zvířata, aby s námi zacházeli takto?

„Vše co budete potřebovat se naučíte zde. Kdyby někoho z vás náhodou napadlo, že nebude bojovat, bude zabit buď soupeřem a nebo mnou osobně. Nikdo z vás mi nebude dělat ostudu, je to jasné?!“ Nikdo nehnul ani brvou. Elfí muž se stále tvářil zcela nevzrušeně, ostatní muži se ani neodvážili vyměnit si své pohledy plné strachu a dívka sama si držela svůj chladný vzpurný výraz. Vůbec se jí nelíbilo co vyslechla. Ne pro to že by měla strach, ale pro to že s tím nesouhlasila. Ano, bála se, ale strach neznamenal nic oproti tomu, že nerozuměla jak se něco takového může dít, jak si téměř odmítla připustit že je to skutečnost.

„Odveďte je do cel!“ přikázal následně velitel a vojáci se chopili elfího muže, který stál na čele. Ten ale jako by se až nyní probral ze své lhostejné letargie a toho, který ho jako první uchopil praštil pěstí do obličeje až mu zlomil nos. Druhého, který po něm skočil uchopil, využil jeho sílu proti němu a nechal ho dopadnout do prachu nádvoří.

Páni, je dobrý… Ten nevypadá, že by neuměl bojovat…, stihla si jen pomyslet, když v tom mladého elfího muže udeřil pěstí tentokrát velitel sám až se zapotácel. Ti dva se ho chopili, ale on na nic nečekal, oběma najednou zkroutil ruce za zády a pak jednoho po druhém nakopl do zadnice. Konečně stál sám tváří v tvář jen veliteli. Dívka i ostatní je sledovali se zatajeným dechem.

Velitel si však jen sáhl rukou k jílci meče: „Buďto půjdeš sám a dobrovolně, nebo to půjde po zlém, vyber si!“ Muž se napřímil a bezvýrazně se na velitele podíval: „Stačilo jen říct, že mám jít,“ utrousil ironickou poznámkou, otřel si ruce do kalhot a odebral se směrem, kterým ho následovali ostatní v doprovodu vojáků.

To bylo úžasné. Musím se ho zeptat jak se to naučil. Chtěla bych taky umět takhle bojovat. Kdybych to uměla ten tlusťoch už by si na mě nikdy nedovolil. Nikdo by si na mě pak nedovolil…

Vešli do kamenné budovy, kde panovalo šero a vojáci každému říkali kam má jít, jen ten elf si prostě zabral jednu celu. Už-už se dívka bála, že ji zavřou od něj někam daleko, ale měla štěstí. Jí přiřkli celu přímo naproti němu. Byl zde jediný elf jako ona, proto se na něj tak upnula.

Cela byla malá místnost bez oken, kde měli vlastně jen dřevěný kavalec s tenkou přikrývkou a jinak nic, ale i tak by mohlo být hůř. Místnost neměla dveře, jen mříže tak když stráže odešli a ona se ohlédla viděla přímo na něj. Seděl na kavalci, nohy natažené s hlavou opřenou o zeď podloženou jednou rukou. Oči měl zavřené, jakoby to pro něj bylo přesně to co velitel vyvracel, dovolená…

Vůbec ho jako ji netrápilo, že je zavřený. Alespoň se tak netvářil. Imponoval jí. Jeho chlad, ležérnost, sebejistota, bojové dovednosti, to vše mu záviděla, to vše by si přála mít…

Posadila se na svou postel. Cítila jak jí svrbí dlaně jen pomyslela na to že by s ním měla promluvit. Bála se že s ní nebude mluvit, že se na ní naštve. A záleží na tom? Musím se něco dozvědět, musím ho požádat aby mě naučil prát se jako to umí on. Když mě to nenaučí on tak kdo? Silná zrovna nejsem, ale obratná jsem dost, abych dokázala to co on. Jen se musím hodně učit…Chci to umět!

Poposedla si, rukama se zachytila za okraj postele, aby se nemusela více zabývat třasem, který je lapil do spárů nervozity. „Si dobrej,“ začala. Vůbec nevěděla jestli mu může jen tak tykat, ale uznala že tady na tom asi tak moc nezáleží…

Muž otevřel své modré oči a upřel je na ni s tázavým pohledem.

„Naučíš mě taky tak bojovat?“

„A proč bych měl? Abys mě pak mohla snáz zabít?“ zeptal se zcela bezbarvým hlasem. Co mu na tohle mám říct…?, zamyslela se. Měl pravdu. Když se nad tím tak zamyslela jaký měl doopravdy důvod jí učit…? A přece by ho ráda přesvědčila.

„Jo no… To je pravda…“ utrousila a kdyby v celách nebylo takové šero jistě by si všiml že zrudla.

„Kdo vlastně jsi?“ zeptala se ho. Připadalo jí zvláštní, že tak dobře ovládá techniky boje. Myslela, že musí být někým vyjímečným, ale on jí to zrovna nepotvrdil.

„Nikdo. Tady není nikdo, nikdo…“ Cítila zvláštní nádech jeho hlasu. Jako by snad ani nechtěl říct kým byl. Má snad co skrývat?, napadlo ji, Alespoň si ale něco pamatuje…, sklonila na okamžik hlavu. Pak ale nechtíc zahodit příležitost k rozhovoru zrak opět pozvedla a promluvila: „Aha… To máš asi pravdu…“ Napadlo ji, že tady vlastně ani nemusí znát své jméno, nemusí pátrat po tom kdo je. Zdálo se že zde na tom opravdu nezáleží…

„Jak jsi se sem dostal?“ ptala se dál. Zajímalo jí to. Zvědavost byla krom vzpurnosti nejsilnější co teď cítila.

„A jak ty?“ otočil otázku proti ní samotné. „Chytili mě to je celé. Vždycky tě někdo chytí… Je to jednoduché, když bojuješ někdo si na tebe vsadí. Když vyhraješ někdo si tě oblíbí, pakale nakonec tě stejně udá aby tě viděl znovu bojovat. Můžeš utíkat do nekonečna.“ Jeho hlas zněl jako když učitel promlouvá k malému dítě s trpělivostí až závratnou.

„Ty jsi odtud utekl? Dá se to? A jak?“ Naděje že se odtud dá utéct se jí líbila. To pomyšlení, že by se odtud mohla dostat. Přemýšlela co by pak asi udělala. Rozhodně se chtěla nějak pomstít tomu konzulovi, který ji sem poslal a taky chtěla zjistit kdo je a najít další elfy… Z jejího hlasu zaznívala dychtivost.

„Párkrát sem přelezl zeď, několikrát prošel bránou, jindy jsem si bránu musel odemknout, je hodně způsobů… Ale nakonec se sem vždycky vrátím. Má to svoje výhody, alespoň nám tu dají najíst,“ ušklíbl se a znovu se opřel do stejně ležérní polohy, jako když ho oslovila.

Pochopila že nemá cenu se ho dál vyptávat, i když si vůbec neuměla představit jak mohl někdo přelézt tak vysoké zdi, jak mohl proklouznout kolem stráží nebo si dokonce nepozorovaně odemknout hlavní bránu… Přemýšlela nad vším co jí řekl ale vždy skončila u toho že musí být velmi dobrý a přála si dokázat to samé.

Seděla na kavalci a zamyšleně hleděla do rohu cely. Neuměla si představit co jí čeká, a to ani když jí to všechno už bylo vysvětleno. Přála si utéct ale nevěděla jak. Napadlo ji že on se určitě o útěk zase pokusí, že by mohla třeba jít s ním, kdyby ji vzal s sebou, ale nevěděla jak ho o něco takového požádat.

Mohla by s ním ještě zkusit mluvit ale připadala si podivně prázdná. Přesto že by toho chtěla tolik vědět přišlo jí jaksi nepatřičné mluvit. Občas k němu zabloudila pohledem a zkoumavě si ho prohlížela, ale na víc se nezmohla.

Venku elfí kuře a tady nikdo… dívala se na své ruce, jako by byly přízračné. Jak to tu asi bude probíhat? A opravdu budu bojovat? Jak po nás mohou chtít abychom se navzájem zabíjeli? Jaké bude někoho zabít? Dokážu to až na to dojde? A co když nezvítězím? Jaké je zemřít?, myšlenky kterými se ostatní snažili zabývat co nejméně jí teď tlačily na duši a jako kameny se ji snažily rozdrtit.

Nesčíslně otázek, smutných a temnějších myšlenek přineslo jí panující ticho. Občas sem z venku dolehly zvuky o sebe drnčící oceli jak ti co zde již nějaký čas pobývali, trénovali. Věděla že brzy to čeká i ji, ale nevěděla jestli se bojí, brala to prostě jako holý fakt. Jako něco co se zkrátka muselo stát. Jednou odsud uteču a pak ho zabiju. Vzpomněla si na konzula. Za vše co se jí zde přihodí ať to bude cokoliv rozhodla se že zmaří jeho život. Vždyť jí zde stejně zabíjet naučí tak proč by se pak měla zdráhat? A možná by ji ta myšlenka už teď měla pohoršovat ale nestalo se tak. Připadala si tak nějak otupělá ať už již trochu mírnější bolestí hlavy a nebo jen prázdnotou v duši. Prázdnotou, která tam zbyla po vzpomínkách, kterých se jí nedostávalo. Byl to obzvláště pomalu plynoucí den…

Večer kolem jejich cel prošlo docela dost mužů páchnoucích potem, kteří se měli na noc tak jako oni odebrat do svých cel. Nikdo se po nich ani nepodíval a ti, kterým pohled přeci jen padl na některého z elfů se hned zase zadíval před sebe. Tu tam po chodbě přešel některý ze strážných s pochodní a jinak zde brzy zavládla ponurá tma. Přinesli jim večeři, kupodivu dobrou večeři. Vůbec si nemyslela, obzvlášť po tom co dostávali po cestě do pevnosti, že by mohli dostat chutné jídlo, ale tohle bylo opravdu dobré… Překvapilo jí jaký má hlad a tak to do sebe s chutí naházela jako by se bála, že by jí to mohli zase vzít.

Lehla si na postel, ale nechtělo se jí spát. Pořád nemohla vyhnat z hlavy všechny ty otázky, obraz mladého elfa, kolik mu může být? Devatenáct? Dvacet?. Byl to jediný elf, kterého od ztráty paměti viděla a snad i proto chtěla být jako on. Vyrovnat se mu, zaujmout ho. Vadilo jí, být jen dalším z těch, které častoval svým chladným pohledem. Alespoň v něčích očích, chtěla být něčím víc než nikdo…

Ležela a dívala se do stropu. V té tmě se všechny zvuky nesly zvláštně hlasitě a snad taky díky tomu zaslechla tiché kroky z protější cely. Cosi tiše cvaklo a to už seděla na kavalci. Ve tmě spatřila čísi obrys jak se pomalými opatrnými neslyšnými kroky vzdaluje chodbou pryč. V ten moment byla na nohou a u mříží. Nemusela přemýšlet kdo to je. Vždyť přeci říkal: „…alespoň nám tu dají najíst,“

Po jídle už byli a on si zřejmě usmyslel, že zase může utéct. „Jak sis odemkl?“ zašeptala jeho směrem otázku.

Zastavil se. Cítila jak jí srdce v hrudi divoce tluče vzrušením. Odpoví jí? A pokud, dokáže ho napodobit? Vezme jí s sebou? Bude snad naštvaný? Než ale její obavy nabraly jasný tvar elfí muž se prudce otočil a zašel zpět do cely. Zaslechli kroky. Rychle se oba uložili zpět každý na svou postel aby předstírali spánek. Když se objevil strážný s pochodní a prošel kolem nich, zahlédla úzkou mezírkou mezi víčky jeho káravý pohled. Pokusila se zatvářit omluvně, ale to už se strážný vracel zkoušejíc všechny mříže od cel, zda jsou zamčené. Jenže elf za sebou neměl čas zamknout a tak když se mříže jeho cely otevřely, strážný je okamžitě zamkl. To už přišli dva další. Vyměnili si několik slov a ten jeden z nich nakonec zůstal stát na chodbě mezi jejich dvěma celami. Dívka pochopila že teď už minimálně do rána se nic nezmění, že sotva může s tím elfem promluvit a třeba se i omluvit že mu zmařila útěk. Napadlo jí, že se na ni bude zlobit, ale vždyť ona chtěla jen vědět jak na to… Chtěla mít také možnost se odsud dostat, copak to lze někomu zazlívat? A pokud bude naštvaný, vyčte jí to?

Jenže tak jako tak musela počkat do rána a tak se pokoušela usnout. Chvíli trvalo než adrenalin, který před chvílí pocítila, když byl její spoluvězeň málem chycen při útěku, opět vyprchal. Nakonec se jí ale přeci jen začaly zavírat oči únavou. Ne, že by byla nějak tělesně unavená, ale přeci jen jí pořád ještě bolela hlava a její mysl byla unavena nicneděláním, prázdnotou a nezodpovězenými otázkami.

Usnula…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.