Cesta mága – Kapitola 1

Hrozba

Byl zřejmě poslední z mágů, kdo ještě před jeho odjezdem, stihl s Mardukasem mluvit. Opět se rozešly v názorech a pohádali. Možná i proto opustil Mardukas sídlo ve větším spěchu a s větším zmatkem a hlukem kolem svého odjezdu, než je obvyklé.

ON by to tak nenazval, ale…Prostě utekl. Jako vždy, když ví, že mám pravdu a nelíbí se mu to. Bývávalo to jinak. Byli jsme k sobě otevřenější. Vstřícnější. Vlastně jsme kdysi bývali přátelé. Skoro nerozluční…, přemýšlel nad tím, co se stalo, sedíc u okna v místnosti, které si zde navykl s notnou dávkou ironie říkat “můj pokoj“. Hlavu měl opřenou bradou o dlaně, zatím co venku dozníval hluk a shon poté, co jeho prchlivý protiklad opustil tyto chmurné, kamenné zdi. Zatímco v mysli si sem a tam převracel obrazy dávno minulých událostí, které se už nejspíš nikdy nevrátí… Nevrátí se, i když teď už by to chtěl…

Začala na něho dopadat nelaskavá, při každé příležitosti bojovná, atmosféra zdejších zdí.

Býval by si přál opět odjet, jenže nemohl… Bál se, že by mohl všechno jenom zhoršit, že Mardukas mu stejně neodpustí, tak jako si nemůže odpustit on sám. Stalo se to. A stalo se i mnohem více, ale za své uvěznění si mohl jen on sám…

A tak tu seděl a omlouval sám sobě, proč nevstane a nerozjede se za bývalým přítelem tak jakoby to udělal kdysi.  Chci si ještě pohovořit s Kromaxem. Zjistit jaká je teď kde situace a případně, kde bych mohl pomoci…

No ano…Mistr Kromax. Měl bych tam zajít alespoň ho pozdravit, když už nic jiného. Stále ještě pohroužen do vlastních myšlenek, vstal. Potřeboval něco dělat. Jen sedět zaklesnutý v myšlenkách a vzpomínkách mu nepomáhalo.

Vypravím se za ním hned. Později už by nemuselo být bezpečné, obzvláště pokud se rozhovor protáhne, opouštět relativní bezpečí tohoto místa. A s touto myšlenkou přešel svižně celým pokojem, zavřel za sebou dveře a zamířil k věži, kde mistr Kromax dlel většinu času, mezi svými lejstry a knihami.

Jenže když jsem tam dorazil, arcimág tam nebyl a jeho asistentem mu bylo oznámeno, že prý má někde v budově nějaké vyřizování. No vida…

Dal mladému muži zamyšleným pokývnutím hlavy najevo, že vyrozuměl, ale k odchodu se nehotovil. Zůstal stát v knihovně a rozhlížel se kolem dokola, jako by něco hledal. Když už vystoupal až sem, kolem děsivého zákoutí schodiště, kde se jejich hádka odehrála, nechtěl, aby jeho cesta byla zbytečná.

A tak hledal. S uvědoměním si, že arcimág právě nemá čas a on stojí v knihovně, se do jeho mysli vetřela i vzpomínka zcela nesouvisející s jinými, které mu v té době vířily hlavou.

„Omlouvám se, Ctihodný, mohu pro vás ještě něco udělat?“ Otázal se jej Joachym po chvíli s úctou v hlase.

„No… Vlastně ano, Joachyme. Rád bych si zde vypůjčil Velký rostlinopis. V novém opisu této knihy chybí podrobný popis léčivých účinků některých méně známých bylin a já jsem pevně přesvědčen, že ve starém ony popisy budou.“ Odvětil, vzpomínaje si na úpěnlivou žádost, svého přítele Januse, rektora katedry přírodních věd na Geruasově univerzitě v Norinu, týkající se právě opsání zmiňovaných údajů z této knihy.

Mladík se mile usmál a uklonil se: „Samozřejmě, Ctihodný, Hned vám ji přinesu.“ A s těmi slovy odběhl kamsi do útrob knihovny, kde by se Ctihodný Cariestes, při vší své moudrosti, jistě ztratil.

Chvíli to trvalo, ale pak se opět vrátil vleka v hubených rukou starý, objemný svazek, na jeho více než subtilní postavu zjevně dost těžký. Mág mu odlehčil a převzal od něj knihu dřív, než se pod ní mohl zhroutit. Houževnatost tohoto velmi hubeného, neklidného mladíka, s jakou se snaží být starému pánovi co nejvíce nápomocen, je až fascinující, pomyslel si s jistým zájmem. Mohl by být jeho zájem větší, ale jeho myšlenky byly roztěkané a krev neklidná, leč byl již dávno za věkem, kterým by mohl svůj současný stav omluvit.

„Děkuji ti Joachyme. Samozřejmě svazek opět vrátím, než budu odjíždět.“ Poděkoval mu. Nebylo příliš zvykem, aby Ctihodní děkovali novicům za vykonanou práci či pomoc, ale i mezi mocnými se daly nalézt výjimky a Cariestes byl jednou z nich.

Nesouc si drahocennou starou knihu pod paží, uchýlil se zpět do svého pokoje, zanechávaje tak mladého muže i ostatní novice a učedníky, které po cestě potkal, jejich denním povinnostem.

Ve svém pokoji pak vyndal z cestovní brašny několik svitků papyru svázaných v jeden malý svazek, položil knihu na stůl u okna, posadil se za něj a začal v knize listovat, dokud nenašel první věc, kterou chtěl rektor Janus opsat. Ještě jednou musel vstát, aby si připravil kalamář a brk sokola, kterému opatrně seřízl špičku nožem, určeným právě pro tyto případy. Ten večer se Ctihodný Cariestes ponořil do práce, že vůbec nešel spát…

***

Jako by toho už tak nebylo dost…, pomyslel si arcimág, když si přečetl nejnovější zprávy.

Seděl ve své pracovně a hloubavě, četl tentýž list pergamenu stále znovu a znovu. Přesně toho jsem se bál… Věděl, že po celý čas nebyl sám, kdo sdílel tyto obavy, ale byly to pouze neopodstatněné domněnky jich úsudku. A byly by dál, nebýt pergamenu, na jeho stole a toho co zvěstoval. Hrozba se stala reálnou. Už nešlo jen o fantasie a nepodložené úvahy. Ne. Toto bylo skutečné nebezpečí, žádající si adekvátní odpověď a pevný postoj řádu.

Jenže to byl zároveň problém. Zvlášť když se jednalo právě o Mardukase… Netušil co by měl udělat. Byl už starý a jeho pozice s každým dalším rokem mezi mágy slábla. Magie mu sice poskytovala nesmrtelnost, ale on už byl i samotnou a nesmrtelností natolik unavený, že i když nestárlo jeho tělo, stárla jeho mysl.

Promnul si oči a ohlédl se k velkým oknům své věže. Mlha toho dne zastínila jindy nádherný výhled do kraje. Mlha… Co nám jen přinese? Co se nám bohové snaží říct? Že je vše skryto? Oh, ano, mnohé jest opravdu skrytu našemu zraku… A my, kteří vidíme, se třeseme před tím, co si pro nás bohové přichystají. Slavnost se blíží a po tom co se tu dnes stalo… Otočil se zpět do pracovny. Nechtěl na to vzpomínat. Ne, teď měl důležitější starosti.

Vstal a přešel ke dveřím, které silou vůle magicky odpečetil. Knihovna v předsálí jeho pracovny zela prázdnotou až na mladého novice v modrém rouchu a kápi, který právě obtěžkán velkou knihou proházel kolem jednoho z regálů.

Arcimág se pousmál. Vlídný úsměv nad snažením toho chlapce, vměstnat objemný svazek do malé škvíry mezi knihami, mu hyzdily vrásky na čele a příliš hluboký pohled jeho očí. Měl toho chlapce rád. Vlastně už mohl být dávno celým mágem, kdyby o to stál, ale on raději zůstával v modrém taláru a pracoval jako jeho asistent. – byl mu za to vděčný, ale nyní přišel kvůli něčemu jinému.

„Joachyme?“ zavolal na chlapce, který se tak lekl, že knihu málem upustil. Cvičené ruce a reflexi ji však stačily zachytit ještě před dopadem.

„A-ano, Ctihodný?“ zeptal se na tu dálku co možná nejzřetelněji.

„Došel bys prosím pro Agiona? Potřebuji, aby ke mně přišel.“

„Ano, Ctihodný, hned pro něj zajdu,“ odvětil chlapec a pousmál se. Alespoň někdo zde měl pro něj vždy hřejivé pousmání…

Přikývl a vrátil se do své pracovny. Dveře se za ním zavřely samy. Nebylo třeba magie, pokud čekal návštěvu. I tak si musel ještě hodně věcí nechat projít hlavou. Naštěstí by však měl mít dost času, protože nějaký čas bude trvat než Agion dojede do Noriny, než bratrstvo zlodějů sežene a pošle toho správného člověka a následně ještě než zjistí směr, kterým se První z pěti nyní ubírá… Všechno je ohroženo…, uvědomoval si až příliš dobře. Nalil si do sklenky trochu výtečného elfského vína a smočil rty v rudé tekutině. Po celém těle se mu začalo rozplývat příjemné teplo. Čekala jej ještě spousta práce…

***

Už si tu připadám jak tajtrdlík. Jdi sem, jdi tam… Už tu jsem u mágů snad dva týdny a pořád žádná pořádná práce. Trip cítil, jak se mu už z toho zatuchlého vzduchu v sídle mágů dělá zle. Vlezlá zima, zatuchlý vzduch, vrstvy prachu, jako by tu nikdo nežil, nikdy jsem tyhle mágy nechápal. Dnes to je ale něco extra, zavolal si mě přímo arcimág Kromax…, alespoň nějaký důvod cítit se důležitě. Měl již nějakou dobu pocit, že na něco čekají, ale nikdo mu neřekl nač přesně.

Co je na dnešku zvláštního, oproti minulým dnům? Celé ty pro něj bezvýznamné práce minulých dnů mu připadly jako testování jeho důvěryhodnosti. Jakoby o jeho členství v Bratrstvu mágové dobře nevěděli. Však to jsou mágové. Nepochyboval, že také znají jeho schopnosti a zřejmě je tedy pro jejich úkol ten pravý… Ale jaký úkol?

Podrbal se v rozcuchaných vlasech. Často je skrýval pod kapucí, kterou nosil hluboce staženou do očí, ale nyní se to neslušelo.

Vyšel nahoru, do nejvyššího patra hlavní věže sídla mágů a dělily jej už poslední dveře od předsálí arcimágovy pracovny. Zastavil se a ještě jednou nadechl, když ho ze soustředění vyrušily tiché kroky směřující směrem k němu.

S téměř hrůzou, ale hlavně s výtkami, si uvědomil, že ani nepostřehl, že by se otevřely. Jako by ani nevrzly… Lehce odtrhl pohled od země a také od myšlenek, které mu doposud hýřily v hlavě a zahleděl se na mladíka, sotva dvacetiletého, jen o něco staršího než byl sám, v modré kutně. Dotyčný hleděl do země, nebo si to Trip alespoň myslel. Z obličeje mu nebylo příliš mnoho vidět. Vlastně jen ústa a ruce spjaté před tělem. Připadal mu jaksi odevzdaně, ale příliš se tím nezabýval, byl spíše zvědavý, co ho čeká. Mimo to, tento mladík nebyl jediným odevzdaně vyhlížejícím novicem, kterého v těchto zdech už spatřil.

„Ctihodný Kromax Vás očekává, pane Tripe.“ Pronesl novic poměrně tiše, ale přesto klidným a do jisté míry i příjemným hlasem, na který zde v Sídle nebyl Trip příliš zvyklý.

Lehkým pohybem ruky jej vyzval k následování a držíc se půl kroku před ním, zamířil ke dveřím. Ty se, tentokrát se zvučným vrznutím, otevřely, až mladému zloději naběhla husí kůže na zádech. Nepříjemný skřípavý zvuk. Nechápal, že ho před chvílí přeslechl. Nevěřícně zakroutil hlavou a vstoupil. I kdyby chtěl, teď už neměl na vybranou…

 

Bylo to, jakoby vstoupil do jiného světa. Náhle mrtvolné ticho bylo to-tam a k jeho uším dolehl zpěv ptáků zvenčí, zurčení nějakého potůčku, možná i říčky, ale mnohem zajímavější byl vlastní pohled. Místnost nebyla ani velká ani malá na pracovnu představeného řádu mágů. Měla tvar půlkruhu kopírujíc vnější tvar věže s velkými okny s tabulkami složeními z průhledných skleněných kroužků a kosočtverečků, zasazených do tenoučkých kovových okruží, kterážto celá překrásná konstrukce tkvěla v pevném dřevěném okenním rámu. Celé místnosti vévodil poměrně velký stůl, ve tvaru písmene T. A také  postava v rudé kápi, stojící u jednoho z vysokých oken, sledujíc dění venku. Dívenka, snad ani ne desetiletá, se pak vedle postavy starého muže téměř ztrácela. Trip viděl, jak něco vykládá a muž, snad sám Ctihodný Kromax, jen pokyvuje hlavou. Najednou dívka utichla a mág jí letmým pohybem ruky propustil. Dívenka neotálela příliš dlouho se svým odchodem, přesto vypadala spokojeně. Asi získala cenné body do přízně mocných tohoto místa, pomyslel si, aniž by rozuměl, co se před jeho očima právě odehrálo. Dívenka zmizela a Trip zjistil, že i mladík, který ho sem dovedl, se jaksi vytratil.

„Pojďte blíž, mladý muži.“ Vyzval jej mírný hlas starce, doprovázený dalším letmým pohybem ruky. Skoro si Trip začínal myslet, že to musí být jedna z prvních lekcí studia mágů, mávání rukama, ale úsměv potlačil, nebyla na to vhodná chvíle. Raději se rychle jal splnit mágovo přání. S hlavou skloněnou, přesto po očku okukujíc Ctihodného Kromaxe, učinil těch několik desítek potřebných kroků, aby se ocitl tváří v tvář tomu muži.

Okny vál vlahý a velmi příjemný vánek. Přinášel vůni čerstvě posečené trávy s nádechem ranní rosy. Jaký to kontrast proti místnosti přede dveřmi, kde cítil jen všudypřítomný starý pergamen, kterému nikdy příliš neholdoval.

Zastavil se několik kroků od mága a čekal. Muž v rudém plášti ještě chvíli sledoval cosi venku, možná něco, co mohly zahlédnout jen jeho oči, a možná jen přemýšlel, než se ke svému hostu otočil.

„Stále máš zájem o dohodnutou práci?“ Byla to spíše řečnická otázka, neboť arcimág ani nečekal na odpověď a Trip stihl jen kývnout hlavou, než pokračoval.

„Dobře. Přesně za tři dny, po příštím úplňku, touto dobou se střetneš se Ctihodným Mardukasem, Prvním z Pěti našeho řádu a předáš mu mé poselství. Rozumíš?“ Další řečnická otázka, toto na mázích opravdu nesnášel. Znali odpověď dříve, než se zeptali a přesto se ptali.

„Dobře.“ Kromax s vážnou tváří přistoupil až k mladému muži, lehce jej uchopil dvěma prsty za bradu a zvedl mu hlavu.

Jejich pohledy se střetly a mág začal předříkat poselství, slovo za slovem, podivným poklidným chladným hlasem. A Trip každé to slovo pečlivě uschoval do paměti. Přímo až cítil, jak se mu slova vypalují do mozku jakousi magickou silou. V první chvíli jej polil studený pot jak se jeho tělo i mysl instinktivně pokoušeli bránit, ale bylo to zbytečné. Arcimág si pak nechal celé poselství zopakovat. Trip slyšel sám sebe, jak mu odpovídá, ale bylo to, jakoby se neslyšel. Neslyšel žádné slovo. Mluvil, ale nemluvil…

Na tváři Ctihodného se objevil spokojený úsměv. Stará ruka pustila mladíkovu bradu a Trip jako by se probudil.

„Běž po cestě do elfského města Osbarinu, najdi Ctihodného Mardukase a předej mu mé poselství.“ Mág domluvil a otočil se zpět k oknu. Jen jeho zřejmě velmi oblíbené gesto rukou Tripovi  umožnilo opravdu odejít.

Nezaváhal a co nejrychleji již opouštěl toto běžným lidem zapovězené místo…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.