Cesta mága – Prolog

Před mnoha lety…

Když vstoupil do katedrály, bohoslužba právě začínala. Mnoho knězů a ještě více prostých lidí, kam se jen podíval. Všichni upíraly své tváře k oltáři Pána nebes. Jen on ne. Pokud už sloužil některému z bohů, Lothar jím nebyl. Nepřišel sem očistit duši, ani předkládat na oltář vroucí motlitby. Účel jeho návštěvy byl jiný.

Stál vzadu a prohlížel nástěnné malby, jichž byla katedrála plná. Obrazy byly nádherné, výjevy mytologické se skrytou pravdou a kázáním. Ale ten, po němž jeho oči toužily stále ne a ne nalézt. Ten jediný, který zde vymaloval Malíř nad malíře…

Cosi jej vyrušilo.

Pohlédl tím směrem jako i několik dalších v doslechu a spatřil mladého novice kněžského řádu v bílém rouchu, kterému právě vypadl na zem svazek klíčů. Ostatní se velmi brzy začaly opět věnovat motlitbám a mladíkovi se viditelně ulevilo. Mága v hnědém si doposavaď nevšiml.

Michellet k němu vykročil. I když novic, stále ještě člen řádu. Jistě bude vědět, kde nalézt Geruasův obraz…Bylo to jako posedlost. Od chvíle kdy zaslechl onu píseň, neustále cítil nutkání jít a spatřit jeho obrazy. Všechny obrazy, které se ještě dají nalézt…

„Novici!“, oslovil jej pevně až chlapci téměř zamrzla krev v žilách.

Uklonil se a ruce se mu třásly.

„Nemusíš se mě bát,“ sejmul z hlavy kápi ve vstřícném gestu. „Narovnej se, mám jen jedinou otázku.“ Vybídl ho a držel mezi nimi zdvořilostní vzdálenost tří kroků.

„A-ano, Ctihodný? Jak Vám může být novic kněžského řádu nápomocen?“, ptal se s pokorou, které jsou učeni všichni mladí kněží. Bez pokory a úcty by na ně nikdy nemohlo dopadnout světlo jejich bohů. Ačkoliv ctihodný nechápal jak někdo může zasvětit život jen jedinému z bohů. Vzdát se svobody těla i duše…

Nyní to však nebylo důležité. Potřeboval jediné. Odpověď…

Pousmál se.

„I mladý novic, jistě tuší, že by mág nevstoupil do zdí katedrály, pakliže by neměl pádný důvod.“ Pokračoval stále vlídně.

„Jistě, ctihodný,“ přitakal mu. Mág nechápal jeho strach. Musel by být hlupákem aby vztáhl ruku či magii na někoho z kněžského řádu, kteréhokoliv z bohů, zvláště na jeho vlastní půdě.

„Prozraď mi, ty který obýváš tyto zdi, kde poutník smí shlédnout dílo nad díla všechna ostatní, kteráž jistě skvosty jsou mistrů jež je stvořily. Kde obraz Geruasův dlí, jenž nazývá se Váhy srdcí a moci?“ Oči mladého novice se rozšířily a celý zbledl, když uslyšel z mágových úst tento požadavek.

Zakroutil odmítavě hlavou. Přímo z něj až sálal vnitřní neklid vyděšeného srdce.

„N-ne, Ctihodný, odpusťte , prosím ale to nemohu…“ Skryl klíče v ohybech kněžského hávu.

„Nemůžeš?“ Nechápal to. Proč by měl Geruasův obraz být skryt očím těch, kdož přicházejí?

„Ne, Ctihodný. Bratr Asper má zakázáno o obrazu mluvit, natož na něj poukazovat. A už vůbec ne těm, kdož cíleně pátrají po jeho obsahu.“ Vstoupil mezi ně další hlas. Starý, moudrý hlas. Přesně takový, který by i mág měl vyslyšet dříve, než zbrkle vykoná jakýkoliv čin.

Ohlédl se. Muž který mezi ně vstoupil měl stejné bílé roucho, jako mladý novic, jen to jeho bylo zdobené modrými ornamenty a symboly náležící představenému kněžského řádu.

„Je mi ctí, otče Eflaine,“ pozdravil elfský mág onoho nejvyššího kněze. Již o něm mnohokrát slyšel, ale dnes poprvé mu Michellet stanul tváří v tvář.

„Podej mi své klíče, chlapče.“ Přikázal zlehka starý kněz a novic vzápětí uposlechl a svazek skrytý v záhybech pláště vydal svému představenému. „Teď jdi, mladý klíčníku. Bratr Turien tě potřebuje.“ Mladík se po slovech starého muže ještě naposledy ohlédl po mágovi. Jeho srdce svíral zvláštní tíživý pocit. Poté se ale spěšně a tiše, vydal za sloupy hlavní chrámové lodi dál ke dveřím do zákristie.

Eflain jej pozoroval dokud nezmizel a tak jako starý kněz doprovázel očima mladého novice, tak oči mága sledovaly jeho.

„Proč, hledáte Geruasův obraz, Ctihodný?“ zeptal se kněz, když už po mladíkovi nebylo vidu ani slechu.

Michellet zostražitěl. Z jeho hlasu znělo něco starostlivého, ponurého a temného.

 

Poslední tři obrazy,

jako přání v pohádkách,

tiše, mlčky čekaly,

kdo porozumí jim v tmách…

 

Tak zněla slova písně, která mu nedopřávala klidu.

„Pátrám po všech jeho obrazech, otče Eflaine.“ Rozhodl se pro neutrální odpověď.

Oči starce se setkaly s mágovými navzdory tomu, jak nebezpečný takový pohled je těm, kterým se Ctihodný rozhodne ublížit, a v jeho očích byl smutek. Byla v nich otázka a na tu otázku on neznal odpověď.

 

Kdo však by se odvážil,

jít až na okraj, propasti?

Kdo život svůj by odložil,

V naději, že rozluští…?

 

„Geruas svého času namaloval bezpočet obrazů, Ctihodný.“ Začal opatrně jeho protějšek.

„Ale z těch mnoha se dochovaly pouze tři.“ Doplnil Michellet jeho sdělení, neb mu připadalo, že by měl prokázat jistou znalost tématu, po jehož obsahu přichází pátrat.

 

První obraz: Nevinnost…,

kdo však opravdu ji má?

Nechť tedy vejde ve známost,

že zdobí korunovační sál…

 

„Ano… Dochovaly se jen tři…“ Znělo to jako povzdech.

„Proč má klíčník Norinské katedrály Pána nebes nakázáno nepouštět k obrazu ty kdož po něm pátrají?“, zeptal se přímo na to, co jej zajímalo nejvíce. „A odkdy je klíčníkem ustanovován novic řádu?“

Pousmál se. Pohled starému knězi padl na mříže s masivním kovaným zámkem na řetězu, hned vedle nich. Až nyní si Michellet uvědomil co novic vlastně zamykal, když upustil svůj svazek.

„Je tam?“, zeptal se mág. Byla to zbytečná otázka. Věděl že tam je. Cítil jak v něm stoupá zvědavost. Přímo až dychtil tam vejít. Dojít až k té zadní zdi, ke v temném koutě spatřil na zdi stopy barev…

 

Třetí obraz je už poslední,

a možná ne, kdo ví?

Prý tvoří zvláštní poselství,

Pro toho, kdo pochopí…

 

Mágovi se v očích zaleklo. Eflain znal tento druh lesku. Věděl, že už je pozdě…

Klíč zarachotil v zámku a Michellet se na starce tázavě zadíval.

„Není třeba déle skrývat dílo, mistrovo. Již jsi prokletý…“ Jiného mága by od někoho jiného a za úplně odlišných okolností mohlo pohoršit, že se kněz uchýlil k tykání. Ctihodný si toho však nyní ani nevšiml…

Poslední překážka na cestě se mu otevřela a on mohl přistoupit. Přistoupit aby spatřil, co jiným mělo zůstat skryto.

Geruasův obraz…

 

Eflain se na mága nedíval. Hlava mu klesla na prsa a klíče vypadly ze starých prstů. Zazněl zvon… Slavný Norinský zvon… O dlažbu se roztříštila starcova slzy. Slza za další marnou duši, kterou postihlo prokletí mistrova obrazu.

Kdy už nalezneš klid, Geruasi? Kdy nám tvá duše odpustí křivdy do duše jako jizvy vypálené? Dovol nám zapomenout… Dovol nám žít…

Odešel…

 

Mág si toho nevšiml. Dál stál a hleděl na obraz v konečném poznání, který skýtal. Věděl, že jeho cesta teprve začíná…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.