Dračí bolest – Kapitola 4

Kapitola 4

„Nejvíce dáš tomu, komu dáš naději.“

Seděla jsem tiše v tom horku se zavřenýma očima a potlačovala nevolnost tak dlouho, až se mi nakonec začalo stýskat po všeobjímající prázdnotě, která mě po pádu ze skalky obestřela. V tom mi to docvaklo! Ať už psala o přechodu mezi světy, kterákoliv z holek, vždycky v tom byla tma, smrt a hlavně barevné magické dračí světlo. U Bilkis a Marie bylo fialové, protože je povolal Ohene. Caointiorn přivedla Briame, proto zlatá záře. A u Eillen, Lomeril a Mardom bylo světlo modré, protože je přivolal Frundor. Takže jestli má hvězda byla modrá, mohlo to znamenat jen jedno. Frundore, ty potvoro jedna, tohle mi vysvětlíš!

Odhodlaně jsem otevřela oči. Byl teď přímo přede mnou. Asi mu dlouhá chvíle klidu a ticha byla ku prospěchu. Seděl tam, ocas stažený mezi nohy, a zvědavě na mě zahlížel.

A to je… všechno? Pozitivní bylo, že už alespoň nebrečel. Přemýšlela jsem jak začít. Nechtěla jsem ho znovu rozhodit, ale zároveň jsme tam byli jediní dva ztroskotanci uprostřed ničeho. Rozum napovídal, že cokoliv jiného než spolupráce by byla špatná volba.

„P-proč jsi mě přivedl?“ zeptala jsem se tedy přímo. I on se na něco ptal, ale přes svojí otázku, jsem nerozuměla té jeho.

„Prosím?“

„Začni ty.“ Když se nám to stalo potřetí, dostavil se u mě iracionální záchvat smíchu. Dráček umlkl a tvářil se nechápavě. Tak dost! Takhle se nikam nedostaneme… Potlačila jsem smích, uklidnila se, vydýchala a vyzývavě na něj pohlédla. Teď ty.

Musel pochopit můj záměr, protože po dlouhém váhání a pohledu do očí tiše vydechl: „Já to nebyl… nemohl jsem… já ne…“

Beru to zpátky, chvíle klidu mu nepomohla, povzdechla jsem si v duchu.

„Frundore, já ti do toho vážně nechci moc mluvit, ale když jsem spadla ze skály, viděla jsem modré světlo.“ Věnovala jsem mu velmi významný pohled. Jako alespoň tohle přiznat mohl, když jsem ho s tím přímo konfrontovala, no ne? Ale asi jsem toho po něm chtěla příliš.

„A-ale já… nevím…“ Zamrkal na mě těmi svými velikými kukadly.

Neměli by draci být inteligentní?! postěžovala jsem si. Ačkoliv popravdě, já měla co mluvit, když mě nenapadlo nic chytřejšího než v zimě v mínus deseti lézt na zledovatělou zasněženou skálu. Kolik je vůbec hodin?

Podívala jsem se na mobil, kde byly hodiny jednou z mála stále fungujících funkcí, které nabízel. Dle mé časomíry bylo dvanáct minut po poledni a co se postavení slunce v Aldromě týče, těžko říct jak moc se doba lišila.

„Tak si to ujasněme, musím být doma do čtyř, pak se vrátí manžel a i tak to dost schytám od tchýně, že jsem zmizela na půl dne, i když vím, kdy děda vozí děti ze školy a školky. Neumřela jsem doopravdy, nebo jo?“ Takový „nepodstatný“ detail, který by možná nebylo od věci si ujasnit. Tedy kdyby se k tomu drak laskavě měl! Jediné na co se zmohl, bylo odvrátit zrak. Úplně se mi roztřásly ruce.

„Frundore – “

„Neříkej mi tak!“ okřikl tentokrát on mě. „Už nejsem… já… nejsem… ten kdo dřív…“

A já jsem Frodo Pytlík…!

„Nesmysl, seš drak!“

Svěsil hlavu a z očí se mu spustily další barevně lesklé slzy. Zastyděla jsem se, ale svá slova jsem zpět nevzala.

„Poslyš, já nevím, co se ti stalo. Nemůžu ti pomoct, když se mnou nebudeš mluvit, tak… mi řekni, o co jde nebo kdo ti ublížil a já pak půjdu a nakopu mu řiť, co ty na to?!“ Byla jsem zoufalá.

On ke mně mlčky vzhlížel.

„No dobře, tak nenakopu, protože na to nemám povahu, ale stejně mi to můžeš říct,“ navrhla jsem mu.

Ticho.

„Musím to vědět. Všechno! Potřebuju to…“ naléhala jsem.

Bez reakce.

Vážně, ztroskotanci! Robinson Crusoe je hadr. S poznáním, že Frundorova schopnost komunikace byla zřejmě právě vyčerpána, jsem se zvedla, převázala vlasy v culíku a pohlédla směrem k lesu. Jen ještě naposledy jsem se na plačícího tvora u svých nohou podívala.

„Na tohle vážně nemám čas, ani nervy. Buď se mnou mluv a řekni mi, co ode mě chceš, nebo si tu breč, ale já tu končím!“ Vím, že ultimáta jsou špatná věc, ale také znám situace, kdy vás jen hrozba naprostého osamění donutí spolupracovat a udělat to „správné“. Nebo vás donutí udělat alespoň něco!

Vykročila jsem k lesu.

„A-ale…“

Tentokrát jsem to byla já, kdo toho druhého ignoroval.

„K-kam jdeš?“ Slyšela jsem, jak za mnou cupitá.

„Pryč.“

„Proč?“

„Podívej, chce se mi na záchod a je mi děsnej hic. Na sluníčku už nezůstanu ani o minutu dýl, než je nezbytně nutný.“ Nemluvě o žízni, která už začínala být neúnosná. Mám kabelku jak kráva, ale abych si v ní nosila pití, to ne. Hlavně že s sebou mám deštník! Můj smích by se dal nazvat hysterickým.

„Kam chceš jít?“

„Kamkoliv. Ideálně do civilizace, jinak tu pojdu. Nejsem velbloud!“

„A-ale…“

„Myslíš si, že Lenka byla tornádo? Tos ještě neviděl mě. Garantuju ti, že Aldorma už nikdy nebude jako dřív.“ Schválně jsem plácala nesmysly, abych si ulevila a donutila ho udržovat kontakt co nejdýl.

Jenže Frudor mlčel.

Nesmím se po něm ohlídnout, nesmím dát najevo zájem…, nabádala jsem se. Jenže vydržte to, když za váma pospíchá větší uzlíček nervů, než jste vy sami. Takže když jsem tedy porušila své předsevzetí, zastavila a podívala se na něho, zjistila jsem, že stojí a konsternovaně na mě hledí.

„T-to m-myslíš vážně?“

„Jako co, že jsem větší tornádo než Lenka? To si piš!“ Vím, že lhát se nemá, ale…

Pořád na mě zíral.

Podělala jsem to, že jo?

Povzdechl si (tentokrát bez doprovodných jisker).

„Víš Aldorma,“ začal pomalu, „už není taková jako dřív…“

To mě zarazilo. A tím myslíš sakra zase co?

„Je to moje vina,“ přiznával s bolestí v hlase.

Cože?

„Jak jako není jako dřív?“ Nejsem vševědoucí. Bylo jen dobře, že to konečně začínal ten šupináč chápat.

„Víš…, přišla jsi pozdě… Na všechno… je pozdě.“

„Jak jako pozdě?“

„Od nástupu rodu Elat na trůn uplynulo přesně na den tři sta let…“

Vím, že Frundorova první souvislá věta by se měla oslavit, ale já cítila jen, jak mi klesla čelist. A to si řekneš jen tak? Předpokládala jsem, že mluví o „bitvě“, kde rudá dračice Rubie rozhodla o královském nároku mezi sourozenci Creaganem a Margaritou. Tři sta let?! V dějepisu lítaly vždy desítky a stovky let, jakoby nebyly žádnou hmatatelnou hodnotou. To číslo mi ve formě uplynulých roků připadalo absolutně nepředstavitelné. Zamotala se mi hlava.

„Víš, to musíš říct předem, že se chystáš vypustit Krakena,“ vypravila jsem ze sebe a snažila se přemýšlet, co to pro mě vlastně znamená. „Jestlis chtěl, abych přišla dřív, měl jsi mě zavolat, než jsem měla děti,“ uchechtla jsem se. Chápu, že časový posun v dračí magii nic neznamená, ale stejně. „Tři sta let…“ Kroutila jsem hlavou. „To není moc dobrý co?“

Zakroutil nesouhlasně hlavou.

Klesla mi ramena.

„Jak moc je to zlý?“ Logika, čím víc budu vědět, než vkročím do jámy lvové, tím na víc věcí se budu moci připravit. Nesnáším totiž změny. Říká se tomu kainofobie. Z čehož vyplývá, že si draci, ať už to byl Frundor nebo ne, nemohli vybrat horšího tvora na nečekanou cestu do kraje plného pavouků, kde ještě neznají vysavače.

Na Frundorovi bylo vidět, že se mu do odpovědi zrovna moc nechce. Ošíval se a koktal, zadrhával se, ostatně jako téměř celou dobu.

Tohle bude na dlouho…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

6 reakcí na Dračí bolest – Kapitola 4

  1. Dana Procházková říká:

    Nechci ti brát iluze, ale jsi v pěkný prd… 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.