Dračí bolest – Kapitola 5

Kapitola 5

„Pozdě bycha honiti.“

Nutno říct, že slovo „dlouho“, v tomto případě nabylo zcela nový rozměr. A já opravdu nemínila zůstat na sluníčku!

Hovořili jsme tedy za chůze. V lese jsem si konečně odskočila a na chvíli se i zastavila. Nohy už mi totiž nesnesitelně bolely. Ty kozačky jsou zlo!

Oznámila jsem dráčkovi, že si potřebuji odpočinout a k mému překvapení Frundor nic nenamítal. Sedla jsem si ve stínu vzrostlých smrků, borovic a bříz a dál naslouchala jeho tklivému vyprávění.

Občas jsem se na něco zeptala nebo jeho slova ironicky okomentovala. Bylo dost těžké vyjádřit smíšené pocity, které se ve mně kumulovaly. A nejhorší na tom bylo, že mi nově nabyté vědomosti v ničem nepomáhaly!

Drak završil svůj příběh o vývoji Aldormy, svých „chybách“ a postupné dekadenci rodu Elat sebevraždou zlatého draka Gretiema, která se udála před rokem. A protože se toho za tři sta let událo opravdu hodně, sama pro sebe jsem jeho výčet událostí shrnula následovně:  Jsem tu zbytečně! Všechno důležitý už se stalo, Aldorma je v řiti, drak umřel, ať žije drak. Hurá! Vše je, jak jste si zařídili. Můžu už domů? Celé mi to připadalo absurdní.

Přes všechen cynismus mi ale bylo Frundora líto. Ležel stočený do klubíčka a svá poslední slova pronášel tak tiše, že jsem mu dokázala rozumět jen stěží. Chápala jsem, že pro něho byli lidé, o nichž mluvil, důležití. Vídal je každý den, znal je, něco k nim cítil, něco ho cítit donutili, něco si evidentně zcela scestně sám vydedukoval… Jenže pro mě to byla jen jména! Jména postav z povídek, nic víc.! U těch co žili později už ani to ne…

Dějepis vážně nikdy nebyl moje silná stránka. Na to, abych si dokázala vše zapamatovat, nedej bože se v tom naučila i vyznat a orientovat, bych rozhodně potřebovala víc, než jen kusé informace vypáčené z draka během pár hodin. A asi ani pak bych nedokázala plně pochopit, čím vším si musel ten malý šupináč projít…

Nejen že měl smutný život, ale ani jsem mu nedokázala dát oporu, kterou potřeboval. Napadlo mě, že bych asi měla plakat stejně jako on. Jenže slzné kanálky si nenašly „příhodnější chvíli“ kdy vyschnout. Nechápala jsem, proč nedokážu uronit ani slzu, když jsem jich ještě před chvílí na louce dokázala prolít snad „litry“. Normálně bývám tak empatická, že pláču místo jiných lidí, ale jak by ta vlastnost mohla být jednou taky užitečná, tak se rozbije!

Sečteno podtrženo, Frundor si plácal játra zbytečně. Nedokázala jsem pochopit jeho, ani dopad všeho co mi říkal. Vlastně považuji za zázrak, že jsem dokázala vůbec ještě vnímat. Nejen, že bylo nesnesitelné horko i ve stínu, bolely mě nohy a ocitla jsem se velmi daleko od domova, navíc jsem musela poslouchat o všem, co jsem četla v povídkách svých kamarádek, nebo sama psala, s vědomím, že se to skutečně stalo, A to prosím z úst živého draka! To by dozajista složilo i slona…

A já si co? Připadala hloupě a méněcenně. To je totiž přesně ono duševní rozpoložení, ve kterém člověk dokáže někomu pomoci!

Mlčeli jsme snad ještě déle, než jsme mluvili. Pomalu mi začínalo docházet, že Frundor mě sem asi opravdu nechtěl přivést. Že skutečně přišel na Planinu smrti, jak se jmenovala louka od nevidím do nevidím, kde jsem se probudila, pouze proto, aby žádal Lenčina ducha o odpuštění. Sice už mi nevysvětlil, jak jsem s tím souvisela já, ale budiž. Tvrdil, že přišel o veškerou svou dračí moc a tedy za moje trable určitě nemůže. Což bych mu možná i věřila, kdyby mi málem nezapálil nohy hned při prvním setkání. Každopádně nemělo smysl ho s tím v tu chvíli konfrontovat.

Byla to logická úvaha. Pokud mě totiž přivedl nevědomky, rozhodně mě nedokáže vědomě poslat zpátky. A tím, že na něj budu naléhat, si evidentně nepomůžu. V případě, že mě přivedl nějaký jiný aktivní drak, budu muset dotyčného nejdříve najít.  Jak že se to říká? Aktivní blbec horší než třídní nepřítel?

Mimoděk jsem si překontrolovala čas a ujistila se, že na návrat domů je opravdu pozdě. Z Frundora to zkrátka lezlo jako z chlupaté deky. Ačkoliv, i kdyby domluvil dřív, na výsledku by to nic nezměnilo. Cesta zpátky do mého světa byla zavřená a klíč od dveří vězel někde na dně nejhlubší bažiny. Za pár milionů let se bude asi někdo pěkně divit, až ho vytěží v uhlí…

Musela jsem se chvíli přesvědčovat, že modrásek opravdu za nic nemůže, abych mu neřekla něco jedovatého. Teprve, když se mi podařilo potlačit vztek na celý svět, vlastně na všechny světy, nadnesla jsem odevzdaně další klíčovou otázku: „A co teď?“

Z nás dvou byl on ten starší a inteligentnější. Navíc jsme byli v jeho světě. Kdo jiný by měl vědět co dělat? Sice mi nakrásně vysvětlil, co všechno už jsem propásla, ale aby mi řekl, co si tu mám počít to ne. Muselo mu přeci dojít, že nemůžeme zůstat na místě a litovat se!

Jenže dráček na mě beze slova poulil očima a nezmohl se vůbec na nic, natož na odpověď.

Haló?! Je někdo doma?! Chtělo se mi zamávat mu dlaní před čumákem.

„Máš nějakou představu, co budeme dělat dál?“ zopakovala jsem víc nahlas.

Ihned zakroutil hlavou, jakoby se mě bál.

Hurá, alespoň něco! Povzdechla jsem si v duchu. Kurníkšopa, já ti přece nemůžu říkat, co máš dělat! Sama nevím, co máme dělat! Seš drak! Drak do pr…

Zhluboka jsem se nadechla. Počítání do deseti je dobrá terapie na uklidnění, ale jsou chvíle, kdy bych raději sáhla po noži.

„Dobře, půjdeme na to logicky, ano?“ Protože pokud bych se nedržela alespoň tohohle stébla tak znamení ryby nebo ne, asi bych se v tom bahně zoufalství a bezmoci utopila. „Chci důkaz, že jsem v Aldormě.“

Jeho pohled v tu chvíli stál vážně za to. Ten dráček nejen, že nevěřil vlastním očím a uším, on byl úplně mimo!

„C-co, ž-že c-chceš?“

„Pavouku skoč!“ – Po odtržení osmé nohy, pavouk ohluchl… Hořce jsem se uchechtla. Drak ohluchnul dokonce ještě před odtržením první nohy.

„Ukaž mi, že jsem tam, kde tvrdíš.“

„A-ale jak?“

„Vem mě na nějaké místo, které můžu znát… Třeba k jezeru! Ano, chci do Královského údolí k Dračí skále.“ Byl to možná trochu nefér požadavek. A Možná i trochu víc… Jenže ve mně se všechno stavělo na odpor a bylo mi jasné, že tenhle nápor na nervy už dlouho nevydržím. Na to se znám za ta léta co jsem na světě už dost dobře. Potřebovala jsem nějaký záchytný bod a Frundor mi ho musel dát.

„A-ale…“

„Seš jak moje dcera. Žádný „ale“! Prostě mě tam vem a basta.“ To jezero jsem znala dobře. Popisovala ho Eillen v Dračím srdci, ale i já sama, v příběhu malé Caointiorn, nebo i ve Střípcích příběhů. Věřila jsem, že ho poznám, až ho uvidím. I skálu s plošinou, na které Gretieme rád sedával a hleděl ke hvězdám. Stokrát mohl Frundor říkat, že je pryč, já tomu nevěřila. Byl to přece zlatý drak!

„Je to daleko…“

„No a?“

„Neujdeš to.“

Hurá, ono to myslí! Vážně má tu drzost poukazovat na mou mizernou fyzičku a nevhodnou obuv?

„Říká kdo?“

„Šla bys to několik dní…“ Měl pravdu. Věděla jsem, že jí má…

„A?“ Bylo mi to fuk!

„Nemáš jídlo, ani pití.“

Pokrčila jsem rameny. Drak začal konečně uvažovat a já se s ním začnu hádat. Možná bych si měla příště ujasnit, co vlastně chci…

„Ty mě povedeš, trasa je na tobě.“

„Odsud tam nevede žádná kratší cesta.“

„Můžeš něco ulovit, seš drak.“

„Ne!“

„Nějaký potok se se snad najde…“

„O to by byla delší cesta.“

„Máš křídla, co tam doletět?“ A blbější nápad už jsi mít nemohla? Vynadala jsem si vzápětí.

Frundor se zarazil. Velmi pomalu a opatrně vstal, protáhl blanitá křídla, na každé se zvlášť ohlédl, maličko s nimi zamával a pak odmítavě zakroutil hlavou.

„To není dobrý nápad.“

„A jak ses sem dostal? Neřikej, žes to při svý velikosti šel pěšky až z Wildaranu?“

„T-to ne…“

„Tak vidíš! Zvětšíš se, na to seš expert,“ alespoň co z povídek pamatuju, „já ti vlezu na záda a ty mě tam odneseš. Co je na tom?“

„N-nevím, jestli to ještě zvládnu…“

„No jasně, že to zvládneš! A vůbec. Nehádej se s někým, kdo ví o fantasy víc než ty!“

Dráček vykulil své duhové oči a přese všechnu pravděpodobnost nakonec souhlasil. Zavřel oči. Zdálo se, že se snaží soustředit… Ale v tom jsem si vzpomněla na jeden film o dinosaurech!

„Počkej! Věcná, Frundore, nechceš se jít radši zvětšit ven z lesa? Nevím, jestli míň chci vidět polámaný stromy, nebo draka na rožni…“ A vlastně ani nevím, co ho překvapilo víc. To, že jsem ho zastavila, nebo co jsem řekla?

Beze slova na mě zíral a pak poodešel na neudržovanou louku. Přemýšlela jsem, jestli nemám radši zavřít oči, co kdyby třeba při pokusu o zvětšení, prasknul? Na druhou stranu, kolikrát v životě se člověku naskytne taková příležitost? I když „v životě“ bylo v mém případě poněkud sporné. Navíc, jsem usoudila, že i kdyby prasknul, tak vzhledem k tomu, že uvnitř těla musí mít něco jako měch, aby mohl plivat oheň, pravděpodobně by po explozi lehnula popelem značná část okolí. Místní by si následně mohli zpívat novou písničku. Zbyl jen kráter…

„Čemu se směješ?“ Frundor se na mě pohoršeně otočil.

„Promiň…“ přemáhala jsem záchvat smíchu, který se zčistajasna dostavil při představě vybuchujícího draka. Čím větší drak, tím větší kráter…

„Nemůžu se soustředit, když se směješ.“

Chápala jsem ho, ale prostě se mi s tím špatně zápasilo. Musela jsem se otočit a připomenout si, že tohle není pohádka ale realita, abych to překonala. Jenže to už kolem mne zasvítila jasná modrá záře. Než jsem se stihla otočit, vše odeznělo a přede mnou stálo mohutné šupinaté stvoření s křídly velké jako barák.

Možná to nebyl úplně dobrej nápad…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

2 reakce na Dračí bolest – Kapitola 5

  1. Dana Procházková říká:

    Jsem tu zbytečně! Všechno důležitý už se stalo, Aldorma je v řiti, drak umřel, ať žije drak. Hurá! Vše je, jak jste si zařídili. Můžu už domů?

    Celá ty 😀 pesimista jako prase a ještě to nechává dráčkovi chudákovi pořádně sežrat. A pak „Bum“ a doufám, že sis z toho „zvětšení“ aspoň trochu cvrkla

    • Jackie Decker říká:

      Naštěstí, ne, močila jsem před tím a navíc jsem celé odpoledne nepila 😀
      Ale tak jasně, že jsem pesimista, vždycky jsem pesimista, vždycky očekávám jen to nejhorší 😀 Bych chtěla vidět tebe v takový situaci 😀 Já jemu to dávala sežrat? On se na nic nezmohl! 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.