Gigant – Kapitola 1

Start

„Nazdar Christophere tak co jak se vede kámo?“

„Ale dobře Dave, tak ňák jak se vést může, nó?“

„Víš, že se start Spider urychlí?“

„Jo prej už je připravená.“

„No to víš, já vždycky říkal, že Paull Axell je správnej chlap. Má ty největší technický znalosti a dokáže se správně rozhodnout.“

„Ale není to jen záležitost vědců. Když se nad tím zamyslíš, je to i významný politický tah. Vláda startem Spider koncem tohoto měsíce si zajistí další zvolení, protože lidi uvidí, že drží slovo. I když pochybuju že se start opravdu uskuteční. Když si vezmeš kolik komplikací už se naskytlo při přípravách, tak si vem co asi bude, kdyby opravdu odstartovala už teď?“

„Myslíš to s Peterem Cliffordem?“

„Jo přesně to jsem myslel. Vždyť tak přišla posádka o dva významné členy.“

„Podívej. Za chudáka Shantona našli náhradu v Marcusi Fireovi. Je stejně dobrý vědecký důstojník jako Samuel. A co se týče pomatení, té Banksové tak prvním důstojníkem má být Francoise Decore.“

„A nemyslíš, že je to stejně přehnané? Hnát loď do kosmu bez pořádného pověření členů posádky? Vždyť jak Diana Banksová i Peter Clifford prošli řadou vyšetření a testů které vyžadovali mimo jiné i čas. A podívej Clifforda zavřeli a Banksová je v blázinci.“

„No jo, čas… Ale hlavně vyžadovali peníze, které nikdo nemohl vynaložit, bez záruky příštího zvolení vlády. Jak si sám řekl Christophere je to také politický tah. Dobře míněný, ale bohužel provedený za každou cenu. Možná je velkým rizikem, ale také je jejich jedinou možností a naší velikou nadějí.“

„No, co říkáš zní hezky, příteli. Ale pomysli co všechno se může za hranicemi naší sluneční soustavy, kam má Spider namířeno, přihodit? Těch pět a půl hodiny, které tam má letět před svým prvním skokem, prožije celé obyvatelstvo planety v očekávání. Jakákoliv chyba by mohla způsobit krach. I z pohledu politiků to vlastně musí být takzvaná sázka na třináctku, rande na slepo. Ani oni přes vynikající výsledky Paulla Axella nemohou, nebo by neměli podstupovat takové riziko. Pokud totiž neselže stroj, jako že Axellovi stroje nikdy nepodléhají selhání bez zjevné příčiny, je či bude to chybou člověka. A nedostatečnou přísností při výběru posádky sami sobě zvyšují ono riziko.“

„Jenže mi na tom stejně nic nezměníme. Chtějí-li to udělat tak to sejně udělají a co se přihodí tam venku mi také neovlivníme takže to jednoduše můžeme pustit z hlavy. Problémy v posádce nenastanou během prvních šesti hodin. A to co bude po skoku se mi nemusíme dovědět ještě hezkých pár let. Proč tě to tolik zajímá?“

„Protože s nimi letí i můj syn. Josh Marlow…“

***

„…A už to tady máme. Je právě 9:00 ráno a přípravy vrcholí. Tady za mnou vidíte trup převratné vesmírné lodi, která nese tak bizardní název Spider. Zeptali jsme se na některé podrobnosti samotného tvůrce. A tady je záznam z úterního dopoledne:

„Pane Axelle projekt Spider spadal vždy do vaší kompetence a jistě pro vás znamenal i něco více než jen pouhou práci, tak můžete nám o ní něco prozradit?“

„Inu Jednoho dne za mnou přišli jestli bych se nechtěl podílet na něčem velkém a já souhlasil. Zúčastnil jsem se testu národa, i když jsem tomu nikterak nevěřil. A pak jsem jen dostal dopis abych se zúčastnil posledního výběrového kola jímž byli praktické zkoušky v nichž jsem projevil veškerý svůj talent a oni si vybrali mě. Mým největším a nejdůležitějším projektem byla samozřejmě vesmírná loď, která uskutečnila vše o čem autoři sci-fi pouze sní.

„A co ten název, pane Axelle, Spider? Proč zrovna Spider?“

„Víte pane redaktore já mám neobyčejně rád pavouky. Sám si doma jednoho pěstuji a má žena si snad myslí, že jsem jimi posedlý, ale není tomu tak. Spider je to co tu loď zcela vystihuje a to i přes její kulovitý tvar. Totiž dlouho jsem nevěděl jak vyřešit gravitační a skokové jádro lodi. Až pohyb mého domácího mazlíčka mě přivedl na úchvatnou myšlenku, kterou vám, a celému lidstvu představíme v pátek ráno.“

„Tak to byl Paull Axell a už jsme opět zde na letišti Pandora la-mae nedaleko města Paříš, kde se nakládají stále další a další užitečné věci, které mají být lidské posádce ku prospěchu v nehostinných podmínkách nekonečného vesmíru.“

„A tady už je máme. Ilja Muromec, kapitán lodi, Francoise Decore, první důstojník, Michael Novak, velitel strojovny, Mack Antonius, astrofyzik, Katrin Banksová, programátorka a velitel vědeckého pracoviště, Red Dawson, matematik a další a další členy posádky bez jejichž nadšení a odvahy by se vůbec dnešní den neuskutečnil. Právě je vidíme jak jeden po druhém nastupují na palubu, aby přezkoušeli jednotlivá stanoviště a funkce lodi před startem…“

***

Zatímco posádka vybraná na otestování a první let Spider prožívala chvíle napjetí před nástupem na loď, všechny televizní a rozhlasové stanice na Zemi vysílali přímí přenos z příprav a nakládání lodi. Každičký člověk z civilizovaných oblastí Zeměkoule sledoval přípravy a následný start jako nějakou přelomovou událost, na které závisí osud lidstva. Nikdo z nich, ale netušil, jak moc mají pravdu. Nakolik start SPIDER skutečně ovlivní jejich životy, si nikdo nedokázal úplně představit. A přesto všichni věděli, že to bude hodně…

***

Všichni až na jednu dívku. Jmenovala se Cattalina Banksová. Mladší sestra Katrin a Diany. Ještě chodila na školu a zrovna se chystala podat si přihlášku na Pilotní akademii. Jenže se rozhodla, že v žádném případě Spider neodstartuje bez ní. Byla dobrá na techniku, neboť hodně pochytila od samotného Paulla Axella, který se znal s její sestrou. Zároveň i na počítače což ji naučila sama Katrin. A od Diany pak měla teoretické a trenažerské znalosti pilotování modulu. Chtěla odletět na vesmírné lodi se svou jedinou zbývající členkou rodiny. Raději ve vesmíru s Katrin, než zůstat v bezpečí na zemi sama…

Přicestovat do Paříže v čas aniž by se o tom někdo důležitý dozvěděl byla první část úkolu, na které velmi záleželo. Nikdo nesměl mít jakékoliv podezření. Jediný komu o svém plánu řekla byl její spolužák David, kterému nabídla aby šel s ní. Jenže Dave odmítl. Rozhodl se, zůstat…

Cattalina se ve škole omluvila na nemoc a protože na internát měla nastupovat až v pátek odpoledne po odletu lodi, tak se po ní ani nikdo nesháněl. Vyčerpala účet své vkladní knížky a koupila si letenku do Paříže.

Dostat se z letiště pro letadla na hvězdné letiště Pandora la-mae zvládla stopem, neboť tam toho rána mířilo hodně místních obyvatel. Dorozumívala se s nimi čistě pomocí slovníku, ale věděla, že v takový den to nebude nikomu podezřelé.

Bylo právě 8:15, když musela v davu proniknout nenápadně k plotu. Cestou minula několik reportérů a musela ještě kousek běžet podél plotu než se ztratila z dohledu za malým kopečkem. Věděla, že plot je nabit elektrickým proudem. Na dvě kuny napojila v gumových rukavicích izolovaný drát. Ruce se jí třásli vzrušením. Připadala si jako nějaký špión. Poté vzala zaizolované kleště a prostřihla plot. Díra byla natolik šikovně za kopečkem, že si ji nikdo nevšiml a tak se mladá Cattalina dostala do vnitřku letiště.

Několik okamžiků jí trvalo než skrčená doběhla až k nákladním vozíkům se součástkami a náhradními díly. Plán, o kterém do poslední chvíle nevěděla jestli se vůbec může zdařit, opravdu vycházel přesně podle jejích představ. Rukavice a kleště vrátila do školní brašny odkud vytáhla technické plánky lodi a znovu a znovu si je prohlížela. Snažila se zapamatovat si co největší část.

Čekala pod plachtou na vozíku s nějakými součástkami dokud se vozík nepohnul. Pak se přikrčila a doufala ve štěstí. Některé vozíky se těsně před naložením náhodně kontrolovali zda opravdu obsahují požadovaný náklad. Pokud projde tahle část, jsem v pohodě. Pomyslela si Cattalina. Opravdu, jakmile by byla na palubě už by ji nikdo nemohl najít do doby, než loď odstartuje. Pak teprve přicházejí do skladiště inženýři a technici, aby roztřídili součástky a provedli jejich archivaci. A tou dobou již dívka plánovala být v úplně jiné části lodi.

Skrze plachtu Cattalina mnoho neviděla. Ležela na tvrdé podestýlce z kovových součástek a div se nemodlila, aby skutečně vše vyšlo. Vozík se zastavil. Kroky technika, který ji vezl, utichly. A pak uslyšela ty hlasy. Vykoukla z pod plachty, ale jen tak po očku a pozorovala technika v bílém jak kontrolorovi v černém podává desky kde je popsán obsah vozíku: „Vůz 128, pane. Cílové místo skladiště SK-28, paluba 1-O.“

„Dobrá Simonsi, odkryjte plachtu chtěl bych překontrolovat váš náklad,“ odvětil škrobeně kontrolor.

„Jistě, pane.“ Oba muži se blížili pomalými kroky k vozíku a Cattalina již ztrácela naděje. Znovu spustila plachtu, aby si zahalila výhled. Nechtěla se na to dívat. Nezbylo nic jiného, než doufat v zázrak. Technik uchopil cíp plachty a chystal se škubnout, aby tak odhalil tajemství vozíku, když v tom přiběhl nějaký muž a hlásil: „Pane, pane, u brány je nějaký mladík a říká, že se jeho spolužačka chystá proniknout do lodi. Říkal, že máme prohlídnout vozíky s čísli 205- 238. Že prý měla mapu s přesným rozmístěním vozíků a říkala mu o svém, plánu ještě ve škole.“ Onen neznámý muž byl velice udýchaný a tak Cattalina jen stěží vnímala jeho slova.

„Pokračujte Simonsi… A vy, pojďte se mnou, to se musí prověřit. Kde je ten chlapec?…“ Další slova se ztrácela v hluku pojíždějícího vozíku a proudu dívčiných myšlenek. Vozík 128? 128? To není možné! Znovu vytáhla plánek a podívala se na přesné rozmístění vozíků podle něhož by právě měla být na voze s číslem 222. Oni to prohodili… Oni to prohodili… Dívka si hluboce oddychla, že by se bývala dala do nekontrolovaného smíchu, kdyby ji do reality nevrátilo hlasité brblání technika Simonse, který si ztěžoval na špatné zabezpečení objektu.

Dave mě prozradil, ale on stejně jako já počítal se správností mého plánku. Ale právě tím, že správný nebyl, že jej na poslední chvíli někdo změnil, mi Dave spíše pomohl, než uškodil. Otázka je, kolik toho ještě změnili? Cattalina se vezla na vozíku až se vozík zastavil s konečnou platností zřejmě ve skladu SK-28. Byl to jiný sklad než ten se kterým dívka počítala, ale nedalo se nic dělat. Celý plán, jak se dostat do laboratoře za Katrin, která jak doufala, ji ukryje, byl rázem ten-tam. Nezbylo jí, než přepracovat celý postup.

Opustila svůj úkryt. Stanula v místnosti plné náhradních dílů, přístrojů a součástek. Neomaleně zamířila, ke dveřím, ale pak si uvědomila, že v obyčejných šatech, nemůže vylézt ven, protože by ji ihned odhalili a poslali pryč. Za vloupání se do kosmické lodi by ji čekal soud a patnáct let ve vězení s ostrahou.

Příliš vysoký trest, než aby to mohla riskovat. Rozhodla se tedy pro větrací šachty. Šachta, ale byla takticky umístěna uprostřed stropu. Cattalina, byla příliš malá, aby tam dosáhla. Ani, když se postavila na plný vozík součástek nedosáhla na mřížku. Věděla však, že musí opustit skladiště dříve, než posádka začne zkoušet systémy lodi. Protože poté by ve skladu spustili i detektor pohybu a ve větracích šachtách taky. Čas a jiná prvotní pozice byli jejími posledními nepřáteli. Neměla kompletní plány lodi, její původní plán totiž neměl chybu, alespoň podle jejího mínění. Teď už to šlo ráz na ráz. Postavila na vozík ještě nějakou věc, o které nevěděla přesně co dělá a stoupla si na ni. Zapřela se rukama o strop, protože jinak by neudržela rovnováhu.

Cattalina musela ještě předem připraveným páčidlem podržet mřížku, tím získala další opěrný bod a šroubovákem povolila všechny šrouby. Poté je vyndala úplně a mřížka jí zůstala na páčidle. Dívka se jen tak tak stihla zachytit za okraj šachty aby nespadla. Poté za pomoci páčidla vsunula mřížku do šachty a pak se tam sama vyhoupla. Z kapsy vyndala šroubky a sedíc v šachtě v podřepu vrátila mřížku na místo. Poté prostrčila ruku jediným větším otvorem v mřížce a vrátila jeden ze šroubků na místo. Pak další a další a… No ten čtvrtý trval o něco déle, ale stejně se ho nakonec po velkém úsilí podařilo vrátit na místo. Cattalina si pak opět zhluboka oddychla. Věděla, že to neutáhla tak jak by to správně mělo být, ale spolehla se na to, že to nebude nikdo v nejbližší době prohlížet.

Sbalila si opět své nářadí a byla hrozně ráda, že se jí to podařilo. Cítila obrovské nadšení a chvěla se vzrušením. Přes obrovský strach měla velikou naději, že její plán vyjde. Se svými znalostmi a připraveností očekávala úspěch. Už také měla jeho podstatnou část za sebou. Sice si byla vědoma obrovského až pozoruhodného štěstí, ale pro svůj vnitřní klid si říkala, že se jí daří jen pro její vlastní um. Bála se při pomyslet co asi vyvodili z Davidova varování? Jestli třeba už nenašli její díru v plotě, jestli nebudou zjišťovat pevnost mřížky ve skladu SK-28, jestli ji opravdu bude Katrin skrývat? To byl totiž bod plánu, který byl opravdu nejistý. Názor její sestry. Co když mě udá? Co na to asi řekne Kapitán?

Jenže Cattalina již neměla mnoho času na přemýšlení. Zkontrolovala své plány a zjistila, že sklad SK-28 na nich nikde není. A tak bloudila nízkými šachtami neznalá své cesty. Musela se vyhýbat turbínám, i když prozatím ještě nebyli spuštěny. Protože neměla přehled o čase a tudíž nevěděla kdy je budou zkoušet, raději volila bezpečnější cestu. Mezi palubami cestovala výtahovými šachtami až byla tak unavená že zůstala sedět poblíž jedné mřížky.

A už to bylo tady. Postupné zapínání agregátů a vnitřních systémů lodi. Cattalina věděla, že systémy vnitřní ochrany budou také přezkušovat a tak musela honem rychle opustit větrací šachtu. Co nejrychleji vyňala mřížku z její pozice a prolezla dírou ve stěně do prázdné místnosti. Stejným tempem vrátila mřížku na místo a s úlevou si sedla zády opřená o zeď. Byla to o to větší úleva, že těsně po zašroubování mřížky zpátky na místo uviděla, jak se rozsvítil snímač pohybu a laserové čidlo. Tak velké štěstí snad ani nemohu mít? Ptala se dívka sama sebe. Opět úleva a velké nadšení. Už žádná beznaděj, přesto, že vůbec netušila, kde je a za jak dlouho na toto stanoviště dorazí osazenstvo.

Po rychlém rozhlédnutí však poznala, že je v laboratoři pro nebezpečné pokusy. Hned vedle byla místnost pro radioaktivní látky a jejich zkoušení, další dveře vedli do šatny a další do vyhodnocovacího střediska. Rázem se dívce rozšířili oči strachem, kdyby ji někdo nalezl zde byla by jistě obviněna z pokusu o sabotáž.

V nové hrůze, že musí urychleně pryč se vydala ke dveřím. Už-už je chtěla otvevřít, když tu uslyšela hlasy za nimi. A sakra! Proč se tohle muselo stát zrovna mě! Kde je to štěstí když ho člověk potřebuje, taky kurva už!!! Co teď?! Musím se někde schovat!! Ale kde?! Cattalina se znovu rozhlédla po místnosti, doufaje, že něco objeví. Jenže to už se otevíraly dveře.

Bleskurychle tak zmizela dívka za jedním z přístrojů. Její vnitřní napětí vystoupalo na maximum. Ještě o trochu více a omdlela by. Byla připravena na leckteré situace, ale špionážní výcvik jí chyběl. Nedokázala se nikterak chladně vyrovnat se svou situací. Třásla se strachy a dýchala velice rychle. U srdce jí bodalo a svaly měla ochromené. Neměla mnoho na výběr, musela počkat.

Lidé, kteří do laboratoře vstoupili byli oděni do speciálních oděvů, které je měli při jejich pokusech ochránit. Nebylo poznat kdo je muž a kdo je žena. Obzvláště, když jim Cattalina neviděla do tváře. Kdyby se Diana nezbláznila, nemusela jsem tu být!!! Postěžovala si sama sobě. Lidé prošli bez povšimnutí a vysílačkami vedli zábavný a vzrušující rozhovor. To však Catt neslyšela. Jakmile jí minuli přiměla své nohy k pohybu. Hbitě proklouzla zavírajícími se dveřmi do šatny a tam si opět oddychla opřena o zeď. Věděla, že teď už nemůže dlouho odpočívat. Druhá část plánu se jí podařila. Zbývali ještě dvě.

U Cattaliny opět zvítězilo nadšení. Rychle se rozhlédla a oblékla se do jedné z uniforem těch, kteří právě vešli. Sundala visačku, neb patřila nějakému muži, školní batoh a své civilní oblečení schovala do skříně za rezervní protiradiační obleky. Poté jen stiskla tlačítko a vyběhla z právě otevřených dveří do chodby lodi.

Jak tak vyběhla vrazila do právě procházejícího mladíka, též ve vědecké uniformě. Trochu se polekala stejně jako mladík do něhož právě vrazila. Odstoupili od sebe neboť mladému vědci upadli nějaké dokumenty, které právě někam nesl. Dívka zaváhala. Na chodbě bylo několik dalších lidí. Nemohla se jen tak rozběhnout to by na sebe upoutala pozornost příliš rychle. Rozhodla se tedy vyčkat reakce neznámého muže.

„Počkejte pomohu vám… Omlouvám se za to strčení,… spěchala jsem…“ Cattalina se shýbla aby mladíkovi pomohla sesbírat všechny dokumenty, ale to se již mladík zvedal. Catt se tedy opět napřímila a bleskurychle si přečetla mládencovu jmenovku:

JOSH MARLOW

Hodnost: Cadet

Příslušnost: Vyhodnocovací tým

Směna: 1.

Přístupová priorita: 5

Najednou si Cattalina uvědomila, že se zdržela p říliš dlouho na jednom místě a tak se od mladíka odvrátila a chtěla se vydat do chodby napravo. Jenže Marlow nebyl hloupý. Chytil ji za ruku: „Slečno,“ oslovil ji, „počkejte!“

Catt se tedy zastavila. Nemohla nic dělat. Přepadlo ji zoufalství a beznaděj.

„Přejete si, pane Marlowe? Jestli vám to nedošlo tak zrovna spěchám!“ odsekla přísným, panovačným hlasem. Jedinou její naději bylo vyvést ho z míry natolik, aby mu mohla vyklouznout.

Josh se skutečně podivil. Nedokázal uvažovat tak chladně jak by možná bylo právě zapotřebí. Neznal dívku, která ho právě oslovila, ale ona evidentně znala jeho. Zaváhal.

Cattalina ovšem zaváhat nesměla. Vyškubla se mu, otočila se na podpatku a pokračovala jednou z chodeb. Kde to vůbec jsem? A kudy ke Katrin? Nebude mě ten Marlow sledovat?. Přemýšlela za pochodu.

***

„Slečno! Slečno!“ volal za ní Josh. Rozběhl se, ale v tom…

„Co to vyvádíš, Marlowe. Jsi snad zamilovanej?!“ oslovil ho posměšně jeho kolega. Teprve teď si Josh vzpomněl, na to, proč a kam vlastně vůbec šel. Mírně se začervenal: „Jdi někam, Augustine. To není tvoje věc!“ odsekl.

„Už jsi byl u spojařů?!“ ptal se Dimitri s úšklebkem.

„Ne, nebyl. Stačí?!“ zamračil se na něj. Augustin Dimitri jenom pohodil hlavou a odešel. Josh si plně uvědomoval, že musí do vysílací centrály, ale taky mu vrtalo hlavou, kdo je ta krásná neznámá… Zmítal jím vztek a zlost. Znovu jej pohltila nenávist k Augustinovi. Nenáviděl ho snad odjakživa, ale tentokrát tu byla i zvědavost. Nevěděl, co by měl dělat. Znovu upustil dokumenty, které svíral v ruce a došlo mu, že pokud to nedonese, tak za to bude potrestán. Rozběhl se tedy chodbou doufajíce, že nažene ztracený čas.

***

Cattalina rázovala chodbou. Myšlenky jí plynuly a ona si je vůbec nedokázala uspořádat. Osaměla. Na chodbě už nikdo nebyl. Zastavila a opřela se o zeď. Co teď? Co mám teď dělat? Musím najít Katrin… Ale kde může být? Jestli mě neukryje, tak to bylo celé na nic! Všechny ty nervy, všechno mé snažení… To nedopustím. Musí mě tu schovat…Catt pokračovala chodbou. Běžela…

***

Josh na rozdíl od Cattalini věděl přesně kam má jít. Nečinilo mu sebemenší problém dostat se do spojovací centrály. Otevřel dveře…

„Konečně cadete, už jsme se o vás báli,“ oslovil jej poručík.

„Omlouvám se za zdržení, pane,“ omluvil se Josh, „nevíte, kde je podporučík Banksová?“

„Ne to nevím,“ odpověděl zdráhavě velitel vysílacího stanoviště, „Banksová je přece velitelka vyhodnocovacího střediska, ne? Koneckonců spadáte pod její velení. Stalo se něco, cadete?“ Poručík svraštil čelo a Josh si uvědomoval podezřívavý pohled, kterým byl pozorován. Možná bych to měl ohlásit? Ale pokud se mýlíš čeká tě trest! Ale co když se nemýlím? Co když to byla teroristka a hrozí nám nebezpečí? Co když se něco stane a provalí se, že jsem tomu mohl zabránit? Tak vyhledej Katrin a zeptej se jí co máš dělat… A tak se Josh rozhodl, že poručíkovi nic neprozradí: „Ne pane, nic. Jen jsem se zapomněl na něco zeptat své velitelky. No, půjdu to napravit,“ řekl nejistě.

„Nedovolil jsem vám odejít, cadete!“ zahřměl jeho hlas.

„Ano, pane,“ odpověděl Josh nervózně. Poručík na něho zahlížel podezřívavě. Něco tuší… Co když se bude ptát… Nebudu mu moci dál lhát. A co když se mezi tím něco stane? Kolik ještě máme času do startu? Kde je asi ta dívka co do mě vrazila? Kdo vůbec je?

„Pane Marlowe, nechcete mi něco říct?“

„Ne, pane…“ Cadet věděl, že by neměl lhát. Přesto však nedokázal říci pravdu. Na té ženě mu něco nehrálo. Připadalo mu, že nemá na lodi co dělat, ale také nechtěl uvěřit, že by chtěla sabotovat loď. Chtěl jí dát ještě jednu šanci…

„Jděte,“ poslal ho poručík pryč. V to ani nedoufal. Teď zbývalo jediné. Musel najít tu dívku. Netušil ale kde má začít.

***

Přípravy ke startu vrcholily. Podporučík Banksová zrovna mířila na můstek. Jako jedna z tvůrců Spider, byla pozvána aby sledovala start z velícího stanoviště. Katrin neměla ani ponětí o plánu své mladší sestry. Netušila, že o několik palub níž právě pobíhá roztržitý Marlow snažící se chytit Cattalinu. V hlavě si znovu probírala svůj poslední rozhovor s Paullem Axellem

„Ale Paulle, o tom už jsme mluvili snad tisíckrát…“ zoufala si.

„Katrin, nechci abys letěla!“ naléhal stále.

„Já poletím! A ty mi v tom nezabráníš!“ odmlčela se a vzdychla, „Pochop mě… Je to můj největší životní úspěch. Vybrali si mě. Teď už je pozdě na to abych odmítla. Já musím letět. Neboj se o mě. Já se vrátím i s tvojí lodí, jasné?!“ ptala se důrazně, přesto že cítila obavy. Bála se stejně jako se o ni bál on, ale nemohla mu to dát najevo. Nechtěla mu to dát najevo…

„Dobře… Když to říkáš,“ pousmál se. Tak to je ten Paull Axell kterého všichni obdivují. Pomyslela si v tu chvíli.

„Klid,“ poplácala ho po zádech, „Všechno bude v pořádku. Postaráš se mi tady Catt? Tebe zná, budeš pro ni jako strejda…“ prosila ho.

„To víš, že se o ni postarám…“ řekl tiše se skloněnou hlavou.

Katrin otevřela dveře na můstek: „Podporučík Banksová, na váš rozkaz, pane.“

„V pořádku Katrin posaďte se,“ pokynul jí kapitán ve velitelském křesle.

„Probíhají poslední zkoušky, pane,“ ohlásil mladý radista.

„V pořádku cadete, připravte se na odpočet!“ rozkázal šedovlasý kapitán. Ilja Muromec. Chlouba spojeneckých sil Země. Vzpomněla si Katrin na to jak ji její sestra Diana přesvědčovala, aby přijala, když jí nabídli místo v posádce. Tolik mi chybíš Diano. S tebou by to bylo mnohem jednoduší. Proč jsi jen musela milovat toho Clifforda? Proč když zabil Shantona… Proč jsi to neunesla? Muselas to přece tušit!!!

***

Cattalina vůbec netušila kam má jít. Pokračovala chodbou stále rázným krokem a zatím nikdo nepojal podezření. Ten mladý cadet ji už nepronásledoval a ona stále ještě nedokázala splnit poslední vytyčený cíl úkolu, který si zadala. Poslední část plánu, na které závisel úspěch.

Nalezla výtah. Jenže jí ujel. chtěla čekat, ale v tom se z palubního rozhlasu ozval neznámý hlas: „Deset minut do startu!“ Cattalina cítila jak se celá chvěje. Píchalo ji v boku od neustávajícího rychlého pochodu. Třásly se jí ruce. Bolely nohy. Opřela se o zeď.

„Slečno! Slečno!…“ volal někdo. Ohlédla se. Byl to Marlow. Běžel k ní. Pochopila, že prokoukl její lest. Rozběhla se tedy téměř prázdnou chodbou. Netušila kam běží, ale nechtěla aby ji dostihl. Hrozil jí příliš velký trest, kdyby ji chytili…

„Počkej!!!“ volal za ní. Ale ona nepočkala. Catt utíkala až doběhla do slepé chodby. Na konci byli jen dveře. Poznala v dupotu za sebou, že se její pronásledovatel blíží. Rychle otevřela dveře a vběhla dovnitř. Neměla čas za sebou zavřít.

Ocitla se i s Marlowem v hangáru pro moduly. Být v jiné situaci zůstala by ohromeně stát, ale teď si to nemohla dovolit. Chtěla se schovat. Skrčila se tedy a poodběhla o dva moduly dál, kde do jednoho nastoupila.

„Kde jsi?!“ ptal se zoufale. Ale ona neodpověděla. Sedla si na sedadlo pilota.

„Tady jsi! Vylez!“ rozkázal Marlow.

„Ne!!!“ odsekla a nastartovala. Věděla co má dělat. Diana ji učila. Cadet se ale nevzdal. Otevřel dveře pro střelce a vlezl si k ní: „Neblázni! Za chvíli odstartujeme! Nesmíš to zvednout…“ Jenže v tu chvíli se modul odpoutal ze svého stanoviště a Marlow se praštil do hlavy jak to s ním trhlo. Cattalina vlastně ani nevěděla čeho chce dosáhnout. Věděla, že je konec. Že její plán nevyšel…

***

„Všechny systémy funkční, kapitáne!“ ohlásil radista.

„Máme zahájit odpočet?“ zeptal se plukovník. Kapitán se podíval na Katrin a usmál se: „Ano, pane Adamsi!“ rozkázal. Katrin polilo vzrušení. Pevně se chopila madel u křesla v němž seděla a rozšířenýma očima sledovala hlavní obrazovku, která ukazovala současné dění venku. V tom vykřikla: „Ne!!!“

„Slečno Banksová!“ okřikl ji kapitán. Chtěl ještě něco dodat, ale Katrin ho nenechala: „To je Axell!“ naléhala, „Co když něco zjistil… Neměl tu dnes být! Co když je něco s lodí a on…“ nedořekla. Nedokázala vysvětlit své důvody. Jen se zoufale dívala do tváře starého kapitána.

„Osm…“ odpočítával strojový hlas.

„Podporučíku, máme své rozkazy!“ odsekl ruský kapitán.

Axell se pomalu blížil po letištní ploše k lodi. Byl pronásledován příslušníky tajné služby…

„Ale on…“ hlesla Katrin ukazujíce na svého dlouholetého přítele.

„Pět…“

„Zřejmě něco provedl!“ pravil sebejistě kapitán. „Pronásledují ho!“ dořekl.

„Tři…“

„Zastavte to!“ křičela hystericky.

„Ne!!!“

„Zážeh!“ zahlásil počítač a plukovník Adams spustil motory.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

6 reakcí na Gigant – Kapitola 1

  1. Ragana říká:

    Občas jsem měla nutkání pomyslně kliknout a dopsat ti tam čárku :D.

    Každopádně je to akční, napínavé, ráda budu číst dál : ).

    • Jackie Decker říká:

      No jo, psala jsem to v sedmnácti a do PC přepisovala v devatenácti. Sice to mám dopsané v sešitě ale nějak už jsem se nedokonalá k tomu to celé přepsat. A když jsem si teď přečetla znovu to co jsem přepsat štíhlá, tak si říkám že by to chtělo set sakra moc oprav a úprav 😀

      • Ragana říká:

        Říkala jsem si, že to bude asi starší. : ) (Ale podle data se to už houby pozná, že jo :D) Úpravy (opravy) by to nějaké určitě chtělo : )).

        Ale jak už jsem napsala, po příběhové stránce se to jeví zajímavě a čte se to dobře. 😀

  2. Dana Procházková říká:

    Bože zabte toho pisálka, co utíná kapitoly v tom nejnapénavějším!!!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.