Hrdost a čest – Kapitola 1

Posel z Kojtenu

První úder vykryla Rujána mečem. Dlouhé bílé vlasy jí zavlály kolem obličeje. Před druhým uhnula otočkou a sama sekla rytíři Sedranovi po břiše.

Cvičný meč se svezl po jeho zbroji a zanechal na ní malou rýhu.

Úkrok do strany a oba stáli zpět v postoji. Volné nohavice se jí obtočily kolem nohou. Jeden pohled do očí. Oba věděli, že jejich boj ještě neskončil.

V tom se ozvaly hlásné, gaerdulanské rohy. Jejich hluboký tón nabíral na intenzitě až všichni na cvičišti ustali v tréninku. Co se to děje?

Kdosi vběhl do kruhové arény z dřevěných palisád. Byl to mladý voják v kožené zbroji, s lukem na zádech. Celý udýchaný přiběhl k princezně, zběžně se uklonil, div že mu helma nespadla za hlavy, a vychrlil těch několik slov, jež ho tížila na srdci: „Přijel posel, má paní. Posel z Kojtenu…“

Princezna jen přikývla, předala cvičný meč rytíři, jež dohlížel na její trénink a vykročila zpět k domu svého otce. Nebylo tajemstvím, že princ Sinistar před třemi dny odjel právě na území sousedního Kojtenského klanu.  Fakt, že se nevracel sám, nýbrž přijíždí posel od tamního krále, nevěstil nic dobrého a Rujána to cítila.

Kráčela rázně a nikdo se jí nepostavil do cesty. Poslův kůň, již čekal před vraty otcova domu a jeden ze sluhů se hosta právě ujímal. Zastavila aby si jej prohlédla. Byl to vysoký elf s vážnou tváří, dlouhé černé vlasy měl spletené do jednoho copu od temene hlavy až pod lopatky. Jeho postoj byl sebejistý a v jeho očích, které na okamžik zabloudily jejím směrem, se lesklo cosi, co bralo klidu ještě více, než sama jeho přítomnost.

Sluha se poslu uklonil a zavedl jej dovnitř skrz dubovou bránu. Rujána se zamyslela. Nechtěla před hostem vtrhnout do hrádku, jako veliká voda do domů prostých elfů. Ne, chtěla vejít důstojně, s otcem po boku do přijímací síně a účastnit se jejich jednání. I proto ovšem musela buď chvilku posečkat, nebo vejít jinudy.

Vydýchala se. Zdvihla hrdě hlavu, narovnala se a vykročila. Byla přeci dcera krále, nebude tedy chodit vchodem pro služebnictvo ve vlastním domě.

Když princezna vstoupila do šerého přítmí kamenné haly, zamrkala, aby se mohla rozhlédnout po dobře známých místech a vyrazit chodbou k přijímacímu sálu, kde probíhaly audience všech hostů.

Král-náčelník, už tam seděl a posel právě vcházel hlavními dveřmi. V síni po stranách stálo několik rytířů a mezi nimi i nejlepší přítel jejího otce Restalon.

Vstoupila bočním vchodem tiše, jako myš a přistoupila k otcově zdobenému dřevěnému trůnu, za nejž se postavila dle zvyklostí jejího lidu. Hrdá, vzpřímená, jak se slušelo.

„Buď vítán v mém domě, jaké zprávy nám přinášíš?“ zeptal se její otec, sotva se posel vážně uklonil.

„Z rozhodnutí svého vládce vám přináším válku, králi Runotreve!“ zazněla jeho slova zanechávajíc hrot v srdcích všech přítomných. Ne, nebáli se, jen ta zpráva přišla příliš náhle a nečekaně. Zůstávala jediná otázka.

„Důvod?“ Naplnil síň hlas krále gaerdulanu.

„Váš syn, zabil našeho prince!“ oznámil zvučně stále vážný posel.

Rujána se jen stěží ovládala aby se do toho sama nevložila. Vůbec jí to nešlo pochopit. Válka…Jedno jediné slovo a dokázalo rozčeřit jindy klidné jezírko její mysli v rozbouřené moře.

„A důkaz?“ vyřkl Runotrev otázku, která pálila i jeho dceru.

„Šíp, vězící v těle mrtvého,“ oznámil posel, „jeho letka byla totožná s šípy vašeho syna.“ To už král Runotrev vstal.

„A princ Sinistar?“ opět položil stejnou otázku jakou by kladla princezna sama.

„Ještě jsme ho nenašli,“ zněla prostá odpověď. Rujána to nechápala. Jak mohl jen tak zmizet? Co se tam stalo? Proč by Kojtenského prince střílel? Můj bratr není vrah! Ne… Tomu nevěřím… Krev jí vřela spěchem mládí. Nic jí nedávalo smysl a jen stát na místě se pojednou zdálo až příliš těžké…

Král přítomnost dcery zareagoval už na počátku, nyní se na ni jen otočil.

„Postarej se o náš lid po dobu mé nepřítomnosti!“ řekl jen stroze a sám vykročil k poslovi.

„Pojedu s vámi celou věc prošetřit,“ oznámil, „okamžitě!“ rozhodl a po boku elfa z druhého klanu vykročil ze síně, aniž by komukoliv cokoliv víc řekl. Dívala se za ním a viděla jen záda. Chtěla něco říct. Obavy z toho že by se mohlo jednat o léčku jako by však cítila sama. Nemohla ho však varovat. Ne, to nešlo. Zostudila by sebe i jeho takovými nařčeními.

Válka… Nikdy válku nepoznala. Cvičila se v boji a to ji bavilo, ale válka? Skutečná a opravdová? Jaké to je? Nevěděla.

Pohledem sjela k rytíři Restalonovi a ten jí jen oplatil týmž zachmuřeným pohledem.

Odešla tedy.

Ať to vážila z kterého pohledu chtěla, pořád jí tam něco nesedělo. Sinistar byl hrdý princ a válečník. Nikdy by někoho jen tak nezastřelil. Ale že by to byla lest? A co ten šíp? Pokud je opravdu princ vedlejšího klanu zastřelen…

NE!  Tomu nemohla uvěřit.

Přecházela po chodbách kamenného sídla jako nepokojný vítr. Rozvíjela úvahy. Východisko však nenacházela. To mohl poznat jen její otec na území druhého klanu a jí nezbývalo než věřit, že vše opravdu důkladně prošetří a snad zabrání i hrozící válce. Nebála se boje, to ne. Nikdy by se neprojevila jako zbabělec. Klidně by hrdě stála v čele vojsk po boku svého otce, ale ten vždy říkal, že boj není nic pěkného a válka s sebou nese jen utrpení. Pokud se tomu tedy dá vyhnout je to vždy lepší.

Rujána věřila svému otci. Ačkoliv teď se ve svých myšlenkách nevracela k válce jako takové. Přijala by jí, pokud by byla nevyhnutelná. Trápila se pro bratra. Byl vždy její oporou, vzorem a jejich vztah neznal poskvrny. Teď byl pryč a nevracel se. Mohl být už mrtvý. Proč jinak by tu už dávno nebyl a nehájil se? Byl to čestný muž. Budoucí vládce jejich klanu, ne, nemohla uvěřit že by tolik zneuctil jejich rod…

A pokud ano…? Toho se bála asi ponejvíc. Jenom pomyšlení na něco takového bylo tíživé a špatné. Ne… Určitě je v tom něco jiného…

Jen kdyby ovšem věděla co.

Doporučené z našeho blogu:

  • Hrdost a čest – Kapitola 7Hrdost a čest – Kapitola 7 Falwik olejem opečoval svůj meč a odložil jej na stůl právě ve chvíli, kdy rytíř Restalon vešel dveřmi jejich domu. Vstal aby ho přivítal: „Buď zdráv, tati.“ Ale vzápětí si všiml otcovi […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 6Hrdost a čest – Kapitola 6 Když Rujána vešla do svého pokoje, sáhla po ovoci z mísy na stole. Byla za ten šťavnatý plod ráda. Po posledních dnech jí to připadalo jako pohlazení. Něco malého k jídlu jí přinesla […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 5Hrdost a čest – Kapitola 5 Spěšné kroky zněly nocí možná až příliš hlasitě a to měla boty s měkkou podrážkou. Připadalo jí, že kroužková košile je moc těžká a zní jako klubko hadů. Meč neustále držela pod sukní a […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 4Hrdost a čest – Kapitola 4 Zavřela oči, sesunula se podél dveří až kroužková košile zarachotila a sedla si na práh. Tak nějak tušila že na otázku, proč, odpověď jen tak nedostane. A přitom byla vlastně […] Posted in Hrdost a čest
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.