Hrdost a čest – Kapitola 2

Úděl princezny

Týden…

Celých sedm dní byla Rujána na všechno sama. Jistě, její úloha vládkyně v období míru nebyla těžká a mír stále oficielně panoval, to jen v jejím nitru byla předzvěst války skutečnou hrozbou, ale i tak by mnohem raději byla někde jinde.

Neustále myslela na otce a jeho návštěvu Kojtenského dvora. Mnohem raději by tam byla s ním a pátrala po příčinách bratrova zmizení, po pravém vrahovi tamního prince, kterého sama ani neznala… Ne, nemohla si připustit že by Sinistar skutečně kojtenského kralevice zavraždil.

A přitom se její jednotvárný život změnil vlastně jen o maličkosti. Už dříve se účastnila téměř všech otcových jednání a nyní konečně jen nestála za jeho trůnem jako rádkyně, nýbrž sama soudila spory, elfů, kteří si přišli rozsouzení žádat. Stala se ušima pro ty, kdož přišli předkládat své starosti. Stala se rukou jež držela husí pero, při psaní podpisů a výnosů, leč výnosy nyní nepsala žádné. Nebylo o čem tak vážném rozhodovat.

Vídala se s poddanými a vídala se s rytíři, ale cítila se sama. Vždy jim byla nadřazena. Samota se stala chladným větrem za nocí a pouty za dne. Nebyl zde nikdo kdo by ji mohl pochopit a komu by se mohla svěřit. Komu by důvěřovala jako příteli, nebo bratrovi. Bratr byl kdo ví kde a přítele neměla žádného. Ani přítelkyni. Jediným spojencem se jí stalo čekání na otcův návrat.

A ten na sebe nenechal dlouho čekat.

Seděla zrovinka ve své komnatě a splétala si stříbřité vlasy do drobných copánků, když se ozvaly hlásné rohy gaerdulanu.

Konečně… Co jiného než návrat krále by nyní mohly ohlašovat?

Vstala prudce ze židle a s nedokončeným účesem vyběhla na chodbu, kudy si to rázně namířila přímo do vstupní haly, jejich hrádku. Trávově žlutozelené šaty jí šustěly kolem kotníků, dlouhé volné rukávy se táhly div ne k zemi, na krku jí ze strany na stranu létal přívěsek ve tvaru pavučiny se třemi vlčími spáry. Dupot jejích spěšných kroků se nerozléhal daleko přesto byl slyšet dost.

Všichni sluhové jí šli z cesty. Nikdo se jí ani nepokusil zastavit a nikoho nepohoršoval její nedbalý účes. Marnivost nebyla nejuznávanější vlastností gaerdulanských elfů.

A pak doběhla do vstupní síně a zastavila se. Právě včas na to aby střetla svého otce, kterému právě sluhové otevřely bránu aby vešel.

I Runotrev se zastavil aby dceři věnoval nic neříkající. Viděl v její tváři dychtivost a spěch. Vzhledem k tomu jaké zprávy ona čekala a on nesl, nebylo vhodné aby na její nevyřčenou otázku, odpovídal s přehnanou horlivostí. Byl připraven jí říct co musela vědět. Své rozhodnutí již učinil a stál si za ním. Zbývalo jen s ním dceru obeznámit, ale to nechtěl dělat teď hned a okamžitě. Dokázal si představit, Rujáninu reakci.

„Otče,“ vydechla, když znovu vykročil jejím směrem.

„Dcero,“ opětoval její pozdrav.

Stále pokračoval v chůzi kolem ní. Nechápala to. Copak on mi nic neřekne? Musí mi přeci říct co se dozvěděl. Musím vědět jestli bude válka a proč! Vykročila za ním. Odhodlání jí rozhodně nechybělo.

„Otče jak to vypadá? Co jsi se dozvěděl?“ začala již za chůze klást otázky. Runotrev si jen povzdechl a v mysli sám sobě potvrdil, že mládí je uspěchané.

„Skutečně byl šíp mého syna v těle mrtvého Kojtenského prince,“ potvrdil to slova posla, který je před týdnem vyrušil z všednosti obyčejný dní.

Ne… Ne, to přece nemůže být pravda… Odmítala si to připustit.

„A dál?“ naléhala. „Kde je Sinistar?“

„Ještě ho nechytili.“ Otcův hlas byl strohý a vážný. V jeho tváři se nepohnul jediný sval a pohled jeho temných očí neprozrazoval nic dobrého. Ani Rujána se však netvářila o nic méně vážně.

Mlčeli. Tak nějak doufala, že až otec dojde do svých komnat, bude vstřícnější.

Namísto toho, když vešli do malé prakticky zařízené pracovny s několika trofejemi a zbraněmi po stěnách, se její otec jen posadil na svou židli a vzhlédl k ní, jakoby nad něčím důležitým přemýšlel, a to něco se jí týkalo…

„Takže bude válka?“ zeptala se vážně aby prolomila ticho, které nastalo.

Runotrav však zcela vážně odvětil: „Ne. Nebude válka, nýbrž svatba.“ Rujána nechápavě vytřeštila oči. „Vyjednal jsem z Kojtenským králem mír. Odjedeš na území sousedního klanu ke dvoru tamního vládce a provdáš se za něj.“ Nebyla to otázka, nebyla to žádost. On jí to oznamoval.

Rujána v první chvíli nemohla popadnout dech snad celý úder srdce. Cože? Mám se provdat za sousedního krále? Ale, to přece… Až do teď doopravdy o svatbě neuvažovala. Neměla žádné sny jako svatbu jen z lásky, nebo něco podobného, ale vdávat se za někoho docela cizího jen pro to že její otec nedokázal jinak vyjednat mír? Být zbožím, být úplatkem tamnímu vládci? To se jí nelíbilo. Na něco takového nepomyslela ani v nejbujnějších snech.

Nemohla ale své otázky, své protesty nahlas ventilovat. Ne jako nahodilé myšlenky, jak přicházely. Ne, měla svou hrdost a k ní byla vychována. Nesouhlasila s otcovým rozhodnutím, ale nářky a stížnostmi by jej jistě nepřesvědčila.

Nadechla se a krotíc vlastní hlas načala diskuzi: „A to je vše? Víc mi k tomu neřekneš?“

„To je vše co potřebuješ vědět,“ odvětil její otec a zadíval se do několika lejster, které mu dcera nechala na stole.

„Copak… copak sousední král, nemá ženu?“ zkusila to ještě. Přeci jen měl syna, musel jej mít s nějakou ženou…

„Teď už ne.“ Král na svou dceru ani nevzhlédl. Dokázal si velmi živě představit jak se nyní tváří.

„A-a kolik mu je?“ Měl již syna. Nevěděla jak starého ale nepředpokládala že to bylo ještě malé dítě. Runotrev chvíli mlčel a vážil svoji odpověď. Samotnému se mu ta představa příliš nelíbila, ale již dal své slovo.

„Je starší než ty,“ začal tiše a opatrně. „O dost starší…“ Jeho hlas byl tichý a zamyšlený. „Ale na tom nezáleží, již jsem dal své slovo!“ řekl jí totéž na co se před tím sám upamatoval, přísněji než původně zamýšlel.

To už Rujánu dopálilo. Její vlastní otec připouštěl Sinistarovu zradu, vypadalo to že se snad ani nepokusil zjistit pravdu o tom co se tam odehrálo a namísto toho jí zaslíbil nějakému elfskému panovníkovi, který byl o hodně starší a doposud ho nikdy neviděla.

„Jistě, tebe nemusí, ty s ním žít nebudeš!“ odpověděla stejně příkře jako před tím její otec.

„Takové jednání si vyprošuji, dcero!“ zvedl pohled a jeho černé oči se zabodly do těch jejích, modrých jako voda v jezeře.

„Odpusť otče,“ vypravila ze sebe se značným úsilím. Měla sto chutí něco rozbít. Její krev se v žilách snad vařila. „Je to opravdu nutné?“ Hlas se í třásl.

„Ano je,“ opět sklopil zrak na listiny. „Pokud tedy nechceš našemu lidu vysvětlovat proč bude válka.“ Ano, to byl trochu problém. Co by měla lidu říct? Její otec měl pravdu. Válka značila smrt a nikdo nikdy dopředu nemohl říct jak dopadne. Jistě, ani ona a ani její otec se války jako takové nebáli a lid by je jistě do ní následoval. Ale Runotrev se vždy snažil takovým konfliktům vyhýbat. A pokud by opravdu mohla její svatba s tím králem zažehnat hrozbu? Koneckonců, nemusí si ho třeba brát hned, mohlo by se to ještě třeba prošetřit, nebo tak a pak by si ho vůbec brát nemusela…

„Takže, Sinistar je vinen?“ zeptala se ještě.

„Už to tak vypadá,“ poznamenal se zrakem zabodnutým do listu Kelestu, na který se psalo.

„Kdy mám odjet?“ Nahodila hrdou masku své tváře, s níž snášela všechna příkoří života. Ne, že by jich doposud příliš poznala.

„Vlastně se můžeš jít sbalit.“

Cože? Tak brzy? Nechápala že se náhle děje tolik věcí tak strašně rychle.

„A nedalo by se to nějak odložit?“ Prostě se musela zeptat.

„Ne, to nedalo. Král Irwël na to velmi spěchá.“

„Ale proč?“

„Má právo žádat tvojí ruku po tom co se stalo.“ Pořád ten lhostejně znějící tón jeho hlasu. Celé to Rujáně připadalo jako jeden zlý sen, Noční můra, které ani nešlo uvěřit. Spěchá? Má právo? Ale proč? Copak není i v jeho zájmu aby pravda byla řádně vyřešená?

„Nemělo by se vše nejdříve pořádně prošetřit? Nebo už snad víš jak a kde se to stalo?“ vypálila další otázky v myšlenkách se zabývajíc, zda by tam na místě snad mohla sama zjistit víc.

„To všechno ještě důkladně prošetřím,“ odvětil.

„Prošetříš? A kdy?“ naléhala. „Až si ho vezmu? A co když potom zjistíš, že to byla lest?“ odmítala dát vlastní kůži příliš lacino. Ještě nikdy se necítila více jako v pasti, ještě nikdy jí nikdo nezahnal tak do kouta jako dnes právě její otec.

„Pak mu vyhlásím válku já,“ řekl král jakoby nic.

„Ano, ale pak už já budu stát na druhé straně fronty, to tě nenapadlo?!“ Poprvé v jejím hlase zaznělo zoufalství a bezradnost.

Král neodpověděl. Jejich oči se znovu střetly. Rujáně srdce v hrudi bilo o překot. Proč mlčí? Proč nic neřekne? Cokoliv…

Nic.

Povzdechla si. Neměla žádný další argument, ať přemýšlela sebevíc, nedokázala přijít na nic, co by mohlo otcovo rozhodnutí zvrátit. Jistě. Mohla by neuposlechnout, ale jak by se mu pak mohla podívat do očí? Jak by se mohla ještě někdy ukázat před lidem? A kdyby neuposlechla co by tím získala? Jen hanbu. Jako by snad nestačilo, že už takhle byl jejich rod zostuzen obviněním, které padlo na jejího bratra.

„Tak já si tedy půjdu sbalit,“ rezignovala. Výraz tváře se jí sice v ničem nezměnil, ale hlas byl smířenější a vyrovnanější. Runotrev své dceři kývl na souhlas a nechal ji jít.

 

Když Rujána odešla z otcovi pracovny, nasadila své rázné tempo a vykročila do svého pokoje. Koneckonců se měla jít sbalit, no ne?

Sotva se za ní zabouchly dveře, opřela se o ně, zavřela oči a ztěžka, zhluboka dýchala.

To snad nemyslí vážně… Pořád jí to nešlo z hlavy. Její otec jí posílala vzít si nějakého starého elfa aby zažehnal válku se sousedním klanem, kterou možná zapříčinil jeho syn a možná taky ne…

Zvedla ze stolu těžítko ve tvaru dřevěné sošky draka a mrštila s ní o zem ve snaze vybít si trochu vzteku. Kdyby se něco podobného stalo jiné ženě možná by si teď lehla na postel a plakala, ale Rujána ne. Ne, slzy byly pod její úroveň. Musela být silná. Kvůli otci, kvůli bratrovi, pro jejich lid.

Jen kdyby tak věděla víc. Kdyby jí otec byl ochoten říct všechno co věděl… možná bych mohla se sousedním králem promluvit. Třeba sám nakonec uzná, že by bylo vhodné aby se svatbou posečkal. Byla to chabá naděje, ale Rujána znala jen čestné a hrdé válečníky kolem sebe. I proto jí to co se dělo nedávalo žádný smysl. Na jedné straně to skoro vypadalo že druhý král to celé zosnoval aby mohla být válka nebo aby si ji mohl vzít. Ale pořád tam byl ten šíp. Její otec potvrdil že byl Sinistarův… Hlava už jí z toho začínala bolet. Zvažovala i útěk, ale krom hanby a války, kterou by svému lidu přinesla, neměla ani kam jít. Nezbývalo jí, než hrdě nést úděl princezen a provdat se, v zájmu svého klanu.

Zavolala si služku a nechala si přinést batožiny a truhly, do kterých sbalila všechny své věci, krom jezdecké róby, zbroje a zbraní, které si mínila vzít druhý den na sebe.

Nemělo smysl aby odjížděla ještě to odpoledne. Rozumnější bylo vyčkat do rána a odjet až tehdy. Ale co když král Irwël nebude chtít počkat? Řešení bylo nasnadě. Nemohla se přeci vdávat v kožené róbě a zbroji. Ne, aby svatba měla nějakou úroveň potřebovala svatební šaty. Což o to sbalila si je, měla již nějaký čas připravené šaty po matce, ale mínila své zavazadla nechat zde…

„Otče,“ začala při chmurné večeři, kde mimo ní a jejího otce sedělo už jen několik nejvyšších rytířů.

„Ano?“ zeptal se jen na oko nezúčastněně.

„Věci mám sbalené. Odjedu zítra ráno. Věci tu nechám, později si pro ně nechám poslat. Nechci se zdržovat s průvodem,“ osvětlila mu svůj plán, i když ne celý.

„Dobrá, přijedu za tebou jak jen to bude možné.“ Přijedeš až to bude možné? Takže on mi ani na svatbu nepůjde? Pokud nic tak tohle považovala za osobní zradu. Posílal jí na svatbu s někým koho si sama vzít nechtěla a ještě jí ani nebude oporou v rozhodující chvíli jejího života?

Vstala, šokovala tím všechny přítomné, hrdě vztyčila hlavu a se slovy: „Jak si přeješ, otče,“ vykročila z jídelny.

Doporučené z našeho blogu:

  • Hrdost a čest – Kapitola 7Hrdost a čest – Kapitola 7 Falwik olejem opečoval svůj meč a odložil jej na stůl právě ve chvíli, kdy rytíř Restalon vešel dveřmi jejich domu. Vstal aby ho přivítal: „Buď zdráv, tati.“ Ale vzápětí si všiml otcovi […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 6Hrdost a čest – Kapitola 6 Když Rujána vešla do svého pokoje, sáhla po ovoci z mísy na stole. Byla za ten šťavnatý plod ráda. Po posledních dnech jí to připadalo jako pohlazení. Něco malého k jídlu jí přinesla […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 5Hrdost a čest – Kapitola 5 Spěšné kroky zněly nocí možná až příliš hlasitě a to měla boty s měkkou podrážkou. Připadalo jí, že kroužková košile je moc těžká a zní jako klubko hadů. Meč neustále držela pod sukní a […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 4Hrdost a čest – Kapitola 4 Zavřela oči, sesunula se podél dveří až kroužková košile zarachotila a sedla si na práh. Tak nějak tušila že na otázku, proč, odpověď jen tak nedostane. A přitom byla vlastně […] Posted in Hrdost a čest
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.