Předbíhám ve frontě na život – Nepřipravená! Nezkoumám rodinu, neptám se na prognózy – Nedočkavá! Každému dají přec napít z poháru zapomnění. Co se zbytečnou informací? Most se blíží, nápoj čeká. Je mi vše jedno, srdce tiká… A duše pak naráží na realitu bytí.

Zplétám řetěz tvých hříchů a vin vůči mně Ne kvůli výčitkám ani odpuštění, ale pro mě. Jedno očko = jedna bolest. Ve vzpomínkách, jako bych dělala na pažbě zářez, že se tě vzdávám. A až bude hotový, tak jej spálím. Nenadávej! Potřebuji konečně odhodit splín, co chceš si říkej! „Nemáš víc nade mnou žádnou moc.“ …

Koncová světla vlaku života že tmy mi mávala. Chtěla jsem za nimi jít, tunel však neviděla. Po slunném dní pražce plakala dehtové slzy. Nohy mě bolely a půjčené polobotky si stěžovaly. Konec je v nedohlednu, začátek ztracen. Ploužím se za světlem. Je už dluh splacen? Nevím…

Nad hvozdem mých myšlenek, starším než tělesný věk, stahují se písečná mračna, táhnoucí se do nekonečna. Hrubá zrna bičující koruny, nedokáží vyrvat kořeny. Dusivá žluč sucha nepřehluší muka. Až bouře přejde, les znovu vzejde a já tam v něm budu stát, pouze na čas jsem šla spát.

Tyrkysová modř na mě shlíží s moudrostí času. Mezi čtyřmi zdmi Nelze odvrátit zrak. Zda ví o mě či ne? Je tajemství ukryté ve vzduchu. Bojím se! Však zvědavá mapují reliéf. Někde tam je! Cesta ven… A já ji najdu, I kdybych do zdi měla vyrazit dveře!

Zemřela myšlenka, vydechla naposledy. V příboji vln šlapala, Došly jí síly. Z temných hlubin unikla, však pouze na chvíli. Oceán života nemá klid, nezná slitování.