Prach hvězd – Epilog

Epilog

 „Co se stalo…?“ ptám se váhavě.

„Nic maličká…“ Rozhlížím se kolem sebe. Jsem v nějaké podivné místnosti, jejíž stěny jsou černé, stejně jako všechno kolem. Naplňuje mne podivná prázdnota.

„Tohle není normální…“

– „Splnila jsi poslání.“ Muž přede mnou vypadá jako stařec. Má stříbrné oči, vlasy i vousy. Jeho tvář ukrývá nekonečné hlubiny moudrosti. Je to duch měsíce. Měsíc…

„Kde je Ra‘jil…?“

– „Se svou rodinou.“

„Vy jste to věděl?“

– „Ne, ale znal jsem řešení. Bylo jen na vás, zda to dovedete do zdárného konce.“

„Je tedy po všem?“

– „Ano…!“

„Ale jak to? Nestihli jsme příběh dopsat…“ Chci ještě mluvit, vysvětlit původ svých pochybností, ale Měsíc mi to nedovoluje.

– „Dle tvého příběhu se Terry vydal na cestu, když zahlédl první projevy Morových nákaz. Sám však brzy poznal, že je také zasažen jednou z nemocí, která má ošklivý a pomalý průběh. Pokračoval dál v hledání vyvolené, neboť se dozvěděl, že dle proroctví měla přijít žena, která je zachrání. Nakonec se dozvěděl, že Moan-pa má být vyslankyní hvězd, neboť bylo řečeno, že hluboko v Prachu hvězd se naděje ukrývá. Vyšel tedy žádat tebe do Měsíční věže.

Vpustil jsem jej, když už život z tvého těla téměř vyprchal, jen podmínku, že věž nesmí opustit mu neudělil. Došel až na vrchol a napil se z vody sám na pokraji žití. Ta voda jej vyléčila, ale tobě už dát napít nestihl. Nalezl tě nad pergameny, na nichž byl vepsán jeho příběh jako ledovou sochu a když se Mor opřel do stěn věže celou svou mocí, vyšel ven. Ve sklence nesl tu vodu a řekl, že je novým strážcem věže. Dobrovolně si zvolil tento úděl… Mor jej nutil, aby ho vpustil dovnitř a on mu řekl, že tak učiní, pokud vypije vodu z číše, jíž drží v ruce. Mor netuše co voda dokáže se napil a jelikož sám původce a zdroj všech nemocí, nemohl být vyléčen, tak jeho moc odešla a on se stal obyčejným smrtelníkem, který nemohl už věž spatřit.“

„Pořád tomu nerozumím… Vlastně jsem tu vůbec nemusela být…“ Zmocňuje se mě beznaděj.

– „Ty jsi určila Terryho jako toho, kdo Mora porazí. Ty jsi mu vtiskla nemoc která mu to umožnila i když skrze Mora. A byla jsi to ty, kterou když viděl nad pergameny svého příběhu, mu sice vzala naději, ale dala smysl jeho žití a díky tomu on pochopil, co musí udělat.“ Zní to tak moudře až se zachvěji. Tohle by mě nikdy nenapadlo…

„A co já?“

– „Splnila jsi svůj závazek. Dostála jsi Roudrantovu proroctví. Nyní máš na výběr. Můžeš zůstat s námi a stát se hvězdou, anebo odejít do svého světa.“

Mé srdce naplnil nový zmatek. Mohla bych zase žít se svým mužem a dcerou? Přemýšlím…

– „Ne, nemohla… Ale mohla by ses znovu narodit ve svém světě.“

„To jde…?“

– „Kdyby to nešlo, nenabízel bych ti to.“ Cítím, jak jsem rozrušená. Připadá mi to celé jako sen. Jako kdybych se měla za okamžik probudit a zjistit, že se nic z toho nestalo. Popravdě by mi ten šok asi způsobil smrt…

„Jak?“

– „Není hranice nekonečna. Smrt není konec. Všechny světy jsou spolu propojeny. Chceš-li, provedu tě stezkami vesmíru až do tvé dimenze.“

Jenže já nevím, co vlastně chci. Miluji Marka, ale stejně i Ra‘jila. Pro Marka jsem již mrtvá… Ale Ra‘jilovi bych mohla scházet. Pokud se ve své dimenzi znovu narodím, pak bych už s Markem a Adélkou stejně nežila…

„Nevím…“

„Ale víš…“ řekl to tak klidně… Cožpak to nechápe? Já se nemohu jen tak rozhodnout? Cožpak mohu zůstat a doufat v Ra‘jilovu lásku? Jak mohu vědět, že mu na mně záleží?

– „Víš, že to tak je, Evo. Udělal pro tebe snad málo? Zachránil tě, obětoval se pro tebe, pomohl ti psát…“ Vím, že má Měsíc pravdu. Jenže…

– „Je to jen na tobě… Nikdo ti to nemůže ulehčit.“

„Zůstanu…“ říkám konečně. Nemohu odtud odejít. Miluji Ra‘jila a pokud on cítí totéž… Musím zůstat. Zůstanu…

***

Na operačním sále vše ustalo. Veškerý shon a snahy o oživení. Monitor sledující srdeční činnost vydával neutichající táhlý tón vypovídající o bezmoci, zračící se ve tváří chirurgů i sálových sester.

„Čas úmrtí 18:24,“ oznámil lékař. Zbývalo jen, oznámit smutnou skutečnost manželovi.

Marek seděl na chodbě, ruce sležené v klíně a v šedozelených očích prázdno. Otázku, která ho tížila nejvíce, nevyslovil ani ve své duši. Naděje přece umírá poslední…

A pak doktor vyšel ze dveří sálu. Bez rukavic, bez zástěry na jedno použití. A Markovi stačil jediný pohled, aby pochopil…

„Kde je maminka?“ ptala se večer malá Adélka. Marek u ní seděl, přikryl ji peřinkou. Pohlédl jí vážně do očí, políbil na čelo a tiše hlesl: „Maminka spinká,“ hlas mu lehce vázl, musel polknout, aby dopověděl, „odešla do říše snů…“

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.