Prach hvězd – Kapitola 11

11. Otázky a odpovědi

Křišťál v mé dlani se rozzářil. Cítím, jak jsem zesláblá, ale pořád se ještě, snad silou vůle, držím na nohou. V očích starého muže, Moru, vidím úžas. Zřejmě nepočítal, že by se mi to mohlo podařit… Nevím proč, ale mám radost. Radost z toho, že se diví.

Náhle se přede mnou vzpíná, tak jasná, bílá věž. Ne! Stříbrná věž… Věž Měsíce… hledím na ni v němém, úžasu. Chci se ohlédnout po Moru – Morovi? To je jedno… Ale nic nevidím. Všude kolem je jen tma. Jsem na stejném místě, vím to, ale přece jediné, co vidím, je ta věž. Je tak krásná… Měla bych se otočit. Otočit a zapomenout, ale to já nedokážu.

Vystupuji po schodech k překrásné bráně. Je zdobená nějakými runami. Některé znám, připomínají keltské, ale ten zbytek je mi cizí. Naplňuje mě nepřirozený klid, o němž vím, že je to poslední, co bych teď měla cítit.

„Vejdeš-li, Moan-pa, nikdy nesplníš, proč jsi přišla!“ slyším jakoby z dálky Morův hlas, „Pokud vejdeš, pak všichni, které jsi dnes viděla ve vesnici zemřou…“

Cítím hrozný strach. Veškerý klid věže se vytratil po těch slovech. Co mám teď dělat? Co? Jímá mě hrůza. Chvěji se strachem. Zastavila jsem se na posledním schodu. Už mám před sebou jen bránu. Vejít? Zůstat? Ra’jile, poraď mi prosím… Jenže Ra’jil se neozývá. Jistě že ne… Napomínám se za falešnou naději.

Musíš se rozhodnout! Ale jak…? Nevím, co mám udělat… A víš, co chceš udělat? Ale na tom nezáleží… Mám za ně odpovědnost. A jsi si jistá, že chceš vejít? Ne… „Nejhorší je neudělat nic.“ Tak mi to říkal Marek, když jsme ještě byli jen přátelé. Ale já přece nemůžu… Nemůžu vejít a vědět, že jsem je tak zabila. Pořád ještě nevím, co tu mám dělat… Když nevejdu tak mi Měsíc neodpoví… Já musím znát odpovědi… Prostě musím…

„Ří-říkal jste, že zemřou…?“ ptám se poplašeně.

– „Ano, zemřou, pokud vejdeš.“

„Tak proč jsem tedy měla odhalit věž?“ nějak mi to nedochází.

– „Abych mohl vejít já… Dej mi ten klíč, Moan-pa. Dej mi ho a já je nechám žít.“ Nelíbí se mi, co řekl. Vím, že když se teď otočím, tak Mor udělá všechno, aby se křišťálu zmocnil. A co kdyby se mu podařilo vejít do věže? Komu by pak hrozila smrt? Mám teď zvolit menší zlo? Proč…?! Nedívám se na Mora. Otázky mi jen přibývají a odpovědi na ně mě čekají až za stříbrnou branou věže. Jenže já se stále nehýbám. Nedokážu vejít…

Teď, když to nejvíc potřebuji, mi nikdo neporadí! Rady Měsíce získám až uvnitř, ale já vejít nesmím, anebo musím? Neměla jsem to žádat. Nikdy jsem neměla stanout na úpatí Měsíční věže… Jenže to už teď nevrátíš! Ne, já vím… Tak se rozhodni co teď! Bojím se svého rozhodnutí… Má rozhodnutí bývají špatná… Bojím se odpovědnosti… Na to jsi měla myslet před tím! Teď musíš jednat!

Otáčím se zpět k bráně. Vkládám Měsíční křišťál do dírky přesně uprostřed obrazce z run. Kámen splyne s branou a ta se začne pomalu otevírat.

„Sama sis zvolila, Moan-pa, místo života daruješ jim smrt! Jsi zbabělá!“ slyším Morův křik. „Někdy je silné udělat něco slabého…“, vzpomněla jsem si na další Markovo moudro. Mor už je na hranici nepříčetnosti, ale mě jeho slova bolí více než tisíce jehel v srdci. Děsí mě, co říká. Vím, že má vlastně pravdu, bojím se, že ji má…

Brána se otevřela a já nechávám svět smrtelných za sebou… Ocitám se v rozlehlé síni plné překrásných obrazů a ozdob.

 Buch… Brána se za mnou zavřela a s tím zmizela i naděje, že bych ještě mohla své rozhodnutí zvrátit. Stojím uchvácena a jen ten úžas stále drží mé slzy hluboko uzavřené, přesto, že by tolik chtěly na povrch.

I can’t win, i can’t lost,
it’s only game? Win at all cost?
What if don’t know, where is the law,
can this game, can end in the draw?

Nemohu vyhrát, nemohu prohrát,
je to jenom hra? Vyhrát za každou cenu?
Co když nevím kde jsou meze,
může tahle hra, může skončit remízou?

Draw is not possible, draw is not true!
Only one’s victory can be the due.
If you can’t win, why you fight?
If you lose, you can be right
.

Remíza není možná, remíza není pravda!
Jen vítězství jediného, je výsledkem.
Když nemůžeš vyhrát proč bojuješ?
Pokud prohraješ, můžeš být správný.

When this game started, sameone must win,
was start of this your last sin?
When this game started, sameone must lost,
do you really want to be, like invisible ghost?

Když tahle hra začala, někdo musí vyhrát,
byl začátek tohohle tvůj poslední hřích?
Když tahle hra začala někdo musí prohrát,
opravdu chceš být jako neviditelný duch?

If your fight, you were rash
now you seems, like bad trash!
Why you must so much pry?
Now you can only cry!

Když jsi bojoval, byl jsi zbrklý.
Teď vypadáš jako špatný odpadek.
Proč si se musel tolik šťourat?
Teď můžeš jen plakat.

You think, that you are not fiend?
So, why you have not any friend?
You had only one dope,
and her name was hope.

Myslíš si, že nejsi démon?
Tak proč nemáš žádného přítele?
Měl si jen jednu drogu,
a její jméno bylo Naděje.

Hope – it’s only word!
Desperation move this world!
Hope – this word is small!
Desperation – now it’s all!

Naděje – je to jen slovo!
Beznaděj hýbe tímto světem!
Naděje tohle slovo je malé!
Beznaděj to je teď všechno!

Why you want to live?
What you can to give?‘
You life was one big lie,
maybe, now it’s time to die!

Proč chceš žít?
Co můžeš nabídnout?
Tvůj život byl jedna velká lež,
možná je teď čas zemřít.

Your last wish was fast death,
tell me, do you wont really that?
You throu away your last chance,
edge on my axe, have a nice glance!

Tvé poslední přání byla rychlá smrt.
Pověz mi, opravdu to chceš?
Odhodil jsi svou poslední šanci.
naběhni si na ostří mé sekery, ať dobře klouže.

Everyone ask himself, what if you had true?
Condemn you rightly? Is death a good due?
You know, that you were for them menance,
but, now, you see only word – veneagance.

Každý se sám sebe ptá, co když jsi měl pravdu?
Odsoudily tě správně? Je smrt dobrá spravedlnost?
Ty víš, že jsi pro ně byl hrozbou,
Ale teď vidíš jediné slovo – odplata?

Never forgot…

Nikdy nezapomeň…

Zpívám si básničku, kterou sepsal Marek, když jsme ještě nebyli manželi… Je to už dávno, ale teď ta slova vyvstávají v mé mysli stejně jasně, jako když jsem je tehdy četla. Stále ještě nedokážu plakat. Zoufalství, které pociťuji je tak hluboké, že ho nelze vyplakat. Připadám si jako ve vězení. Přece jim nevlezu rovnou do vězení, nejsem blbý…To řekl Han Solo ve hvězdných válkách, epizodě 4, když Luk Skywalker chtěl jít zachránit princeznu z vězení na hvězdě smrti. Nakonec jsem se zachovala stejně. Vlezla jsem do vězení. Do Věže…

Prohlížím si vstupní síň a pomalu kráčím ke schodům. Nevím proč, ale zkrátka mi něco říká, že bych to měla udělat. Cesta vzhůru je namáhavá, ale já vím, že bych tam měla jít. Snažím se uspořádat si své myšlenky. Mám v hlavě zmatek. Ještě jsem nevyšla z úžasu, každý schod je pro mne úlevou, ale nedokážu to sama sobě nijak vysvětlit. Pocit ztracenosti a bezmoci se pomalu ujímá mé mysli a mého těla. Úleva odeznívá stejně, jako se znovu dostavuje s každým dalším krokem vzhůru.

 Je to jako stoupat na Plzeňskou věž… Opíjím se tou vzpomínkou. Vzpomínkou na den, kdy jsem naposledy stanula na jejím vrcholu a shlížela na lidi dole. Bezstarostnost toho dne mi připadá mlhavě cizí, a přesto vím, že byla. Že tehdy neexistovala žádna starost, žádné obavy. Ne, jako dnes. Dnes?

Konečně. Zase stojím na rovné zemi. Schody už dále nepokračují a přede mnou jsou jen mramorové dveře. Tedy doufám, že za těmi dveřmi nejsou jen další schody. Pomalu beru za slonovinovou kliku. Je velice poddajná a sotva jsem se jí dotkla, dveře se začaly otevírat.

Uf, žádné schody…Před sebou mám jen místnost. Jen? Je krásná, bílá. Podlaha je ze stejného mramoru jako dveře, ale stěny vydávají své stříbrné světlo, jakoby snad nebyly více než jen to světlo. Podél stěn jsou postavené police s knihami a svitky. Vyhlíží to zde jako prastará knihovna, kam léta nikdo nevstoupil. Ale prach byste zde nenašli… Nad policemi se táhnou a otevírají světu veliká, téměř chrámová, okna. Táhnou se vysoko a zhruba od poloviny se počínají kroutit v jakousi nepřirozenou, ale přesto dokonalou spirálu.

Opět mi velí úžas. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych. Ale vlastně tomu nevěřím ani teď…

Konečně se mi podařilo sklopit pohled a všimla jsem si ještě něčeho. Uprostřed kruhové místnosti je malý „oltář“. Snad jen tak se dá vystihnout malý stoleček s bílým ubrusem a nezapálenými svíčkami. Další předměty na něm ležící neumím pojmenovat. Alespoň ne takto ode dveří. Tak tu nestůj jako kráva a vejdi. Napomínám sama sebe. Stále je to však těžké.

Nakonec se mi vrátí má schopnost jednat a já vcházím. Dveře ponechávám otevřené. Snad mám strach, že by se snad mohly samy zavřít. Že by mě zde chtěly navěky uvěznit, ale toho se vlastně bát nemusím. Já už ve vězení jsem… Nově mne zaplavily vzpomínky a pocity. Vzpomínky na slova Moru i na slova Měsíce…

Zoufalství mne zaplavilo jako nikdy. Tak hluboké. Chtěla bych se podívat těmi okny, ale jsou příliš vysoko. Ale já musím vidět… Zoufám si. Tentokrát už nic nedokáže zastavit mé slzy. Dokonce ani kručení v žaludku ne. Strasti mého těla jakoby mi byly cizí. Je to trest, a ty si trest zasloužíš! Kárám se. Upadám do sedu vedle oltáře. Jakoby na tom snad záleželo… Zarývám si prsty do hlavy. Bolí to… Ale já chci, aby mě to bolelo. Musím něco cítit. Bolest je mé vysvobození.

„Netrestej se, Moan-pa, nemohla ses lépe rozhodnout.“

„Co ty o tom víš?!“ poprvé mi nezáleží na tom, s kým mluvím. Vím, že je to hlas Měsíce, který ke mně promlouvá, ale zbytky mé úcty k němu, k tomuto světu, se ztratily.

„Vím více, než by se mohlo zdát… Unáhlený je tvůj vztek, jako i tvůj pláč. Přišla jsi, protože odpovědi jsi chtěla znát. Tak se tedy ptej. Tady ti odpovím, nač si budeš přát…“

Snažím se uklidnit. Připadám si jako už tolik mých postav v Dračím doupěti, když jim někdo řekl, ptej se, na co chceš, já ti odpovím. Jak dlouho třeba čekaly na takovou příležitost a pak se jim všechny otázky vykouřily z hlavy. To samé se stalo teď mně. Nemohu se na nic ptát. Nevím, nač se ptát…

Nevím, jak dlouho jsem tam jen seděla a prodlévala v zoufalství, vím však, že mi to připadalo nekonečné… Měla by ses tedy začít ptát, jestli chceš něco vědět… Stejně tu nemáš co dělat. Je to pravda a já vím, že je. Přesto je pro mne těžké vzít to na vědomí.

„Co lidé z vesnice, žijí?“ nejsem si jistá, že skutečně chci znát odpověď na tuto otázku, ale prostě jsem se musela zeptat.

„Ne… Mor už je zahubil.“ Ne to ne… Zoufám si. Řekni, že to není pravda, prosím… Ale nikdo nic neříká. I já sama ve svém srdci vím, že to je pravda. Tolik se nenávidím…

„Kdo, nebo co je vlastně ten Mor?“

„Kdysi žilo na této zemi pět Urmek, Starých. Taliesin, Nathaniel, Lilith, Roudrant a Gilven. Těchto pět mělo ve svých rukou moc. Taliesin se staral o přírodu, Nathaniel o zdraví, Lilith o mír, Roudrant znal tajemství magie a Gilven pak byla stěžněm mezi světem smrtelníků a Nebeským chrámem hvězd.

Vše bylo po dlouhá léta v pořádku, ale pak se zkrátka něco stalo. Nathaniel a Lilith se do sebe zamilovali. Byla to láska opravdová, nadevše co znali, upřímná. Tehdy poprvé měl Roudrant vidění. Poznal, že kdyby se spojili dva z Urmek ve svazek a vzešlo z něj dítě, bude to dítě nositelem přesně opačného řádu věcí, než jeho rodiče. Řekl své poselství všem, jenže tehdy tomu ještě ostatní nerozuměli. Nikdo, krom Nathaniela a Lilith, totiž o jejich vzájemné lásce nevěděl.

Když ti dva vyslechli proroctví, přiznali se, ale rozhodli se, že pro blaho všech spolu nebudou žít. Jenže jejich odloučení nemělo dlouhého trvání. Příliš dlouho si jeden druhého odpírali a tak si lásky jednoho dne dopřáli do sytosti. Tehdy se svět otřásl, ale je to nezastavilo. Když se o tom ostatní ze Starších dozvěděli, volali po pomoci. Volali nás… Ale nemohli jsme zvrátit, co se stalo a stejně jako jim i nám nezbylo, než jen sledovat jak se zrodil Mor. Před rozpadem Rady měl ale Roudrant ještě jedno proroctví. To, které tě přivedlo sem. Nathaniel a Lilith, byli z Rady vykázáni. V den Morova narození, Roundrant zemřel. Gilven se pokusila dítě zahubit, ale oba jeho rodiče jí to nedovolili. Zemřela Nathanovou rukou. Lilith puklo srdce žalem a bolestí a Nathaniel zemřel na zhoubnou nemoc kterou si nedokázal vyléčit. Jediný kdo přežil, byl Taliesin, jež se odebral do Divého hvozdu, kde tě o mnoho let později nalezl.“

„A proč Mor vyčkával v té vesnici? Cožpak on o tom proroctví věděl? Vlastně ano, říkal mi Moan-pa…“ uvědomila jsem si, „Proč se mě nepokusil zabít? A proč chtěl do tvé věže?“ kladu otázky aniž bych nad nimi uvažovala. Cožpak by někdo dokázal v takové chvíli přemýšlet? Jistě by se takoví lidé našli, ale mé srdce nikdy nebylo chladné jako led. I nyní se mi stále nedaří plně si uvědomit, že mladík, který mne ve vsi poprvé oslovil, už nikdy žádného cizince doma nepřivítá tou otázkou „Kdo jste?“

„Mor nevěřil, že by se staré proroctví mohlo vyplnit. Když ti ale stanul čelem, nezbylo mu než skutečně uvěřit. Původně se chtěl jen držet poblíž Taliesina, ale pak když tě uviděl, chtěl vyzkoušet, jak moc jsi nebezpečná, proto ti ukázal úpatí mé věže. Byla to zkouška…“ Měsíc se dlouze odmlčel a já už přestávala doufat, že mi odpoví, když v tom se tajemný hlas plný nebývalé moudrosti ozval znovu, „Nepokusil se tě zabít, protože chtěl nejprve zjistit, nakolik jsi pro něj nebezpečná… A do mé věže chtěl proto, že odsud by mohl zakalit moji zář. Jeho moc by tak vzrostla, neboť věž ukrývá mnohá stará moudra. Jeho zkázonosná moc, by pak nebyla již ničím ohrožena, neb Měsíční věž nikdo z obyčejných smrtelníků nedokáže najít.“

Ne, že by mě ta odpověď zcela uspokojila, ale trochu mi pomohla potlačit úzkost, která mi otrávila srdce: „Jaký je můj úkol v tomto světě?“ Ptám se, ač už nemusím. Je naprosto jasné, že musím porazit Mora. Copak to lze…? Nezbývá mi než doufat, že ano. Jenže ta naděje je tak mlhavá, že na ni musím upírat všechny své smysly.

„Pokud to bereš jako úkol?“

„A jak to mám brát“ znovu mi tečou slzy z očí.

„Cožpak ty Mora nechceš porazit? Nechceš dokázat, že smrt těch vesničanů nebyla zbytečná? Nechceš zachránit ty, kteří ještě nezemřeli na tomto světě? Opravdu nechceš porazit odvěké zlo?“

No to snad nemyslí vážně? Pláču… Ano…! Ano… chci, sakra! Chci! Ale… Ale netuším jak…

„Jak?“ zoufalství stále otřásá mým hlasem.

„Co je psáno, to je dáno…“

Vím, o čem mluví. Vzpomínka na uhlík z Ra’jilova prachu a text na pergamenu, který jsem nechala na studni spolu s mečem hned vedle, byla příliš čerstvá, než abych mohla zapomenout. Znovu se mi vrátil pocit úzkosti, když se nad tím zamýšlím.

„Takže co napíšu, se stane?“

„Ano, Moan-pa, nebo raději Evo? Je to tak. Máš úžasný dar. Svým psaním, jsi již ovlivnila mnoho světů, ne jen ten náš a váš. Ale teď je čas, abys tento úžasný dar využila s plným uvědoměním si své moci.“

Jímá mě hrůza, kterou si neumíte představit. Před očima se mi odehrávají všechny povídky, které jsem kdy napsala. Přemítám o tom, co jsem vždycky psala. O tom, že jsem byla strůjcem mnoha osudů a nevěděla o tom. To je šílené…

Jestli jsem se někdy něčeho bála, tak to nikdy nebylo tolik, jako se nyní bojím sama sebe. Zírám na své dlaně, jako bych hleděla ďáblovi do očí. Takovou nenávist, tak hlubokou, jako ji cítím nyní, jsem nikdy nepoznala.

„Tak jako tvůj dar zabil již mnoho tvorů a bytostí vesmíru, tak nyní může i mnoho z nich zachránit. Jen tak totiž můžeš vyplnit proroctví tohoto světa. Tvůj dar je jejich nadějí…“ Cítím, z Měsícova hlasu mírné naléhání. Nejraději bych si teď bodla nůž do srdce. Mou bolest nedokáže nic utišit. Přesto vím, že musím vytrvat. Že teď už to musím dotáhnout až do konce. Nechci, ale vím, že musím. Že vlastně i chci. Chci, protože to dlužím Ra’jilovi i těm lidem ze vsi. Protože to dlužím sama sobě i všem těm, kterým mé povídky, kdy způsobily naštěstí…

Musím napravit, co jsem způsobila. „Chybu nemůžeš napravit, ale můžeš se ji pokusit odčinit.“ To mi kdysi řekl Marek. Jako už několikrát se ukazují být takovéto výroky pravdivé. Až děsivě pravdivé…

„Taliesin to věděl?“ Proč se ptám? Cožpak na tom záleží?

„Ano věděl… Neřekl ti to, protože věděl, že na to dříve či později přijdeš sama. Chtěl, abys na to přišla sama. Domníval se, že bys takové tvrzení od něho nepřijala.“ Měl pravdu… říkám si. Vím, že bych to od nikoho nepřijala, kdyby mi něco takového řekl. Ale teď mě to trápí… Ničí…

„Říkal jsi, že až to tu skončím, mám vyjít do Nebeského chrámu i s Ra’jilem. Jak mu tedy mohu vrátit život? Také psaním?“

„Však ty dobře tušíš, jak mu dát život. Jsi Moan-pa… On je tvou cestou k úspěchu, klíč k tvému srdci, ale ty jsi strůjcem jeho života. Jeden bez druhého nejste nic. Protože ty nedokážeš psát bez jeho pomoci. Toto je hádanka. Jediná věc, kterou ti neusnadním více, než už se stalo…“

Takže zase nic nevím… Povzdechla jsem si. Je mi z toho na nic. Pocit bezmoci je naprosto šílený. Mozek mi už nic nepobírá, natož abych byla s to rozluštit hádanku.

„Jak mohu vystoupat do nebes?“

„Všude vedou schody. Všechna zákoutí mají dveře. Ty své však musíš najít ve svém srdci. A teď mne omluv, Moan-pa. Čas otázek jsi již vyčerpala a já mám ještě jiné na starost, než jen tebe.“

Měsíc mne opustil. Jeho hlas umlkl. Zase jsem sama… Proč?

„Proč?“ To je otázka v mém srdci.
„Proč?“ Otázka mne nespasí…
Nenávist je prokletí, nenávist je klíč.
K čemu však, po smrti, útěku, stíhá mě chtíč
.

Dále už zpívat nemohu. Slova se mi ztrácejí v obrazech minulosti. A o čem mám sakra psát? Cožpak lze porazit Mora?

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.