Prach hvězd – Kapitola 3

3. Hvězda z nebe spadlá

Hřmí. Tak blízko a přitom tak daleko…

„Ahhhh…!“ zadržím stěží vlastní výkřik. Teplý déšť padá na zem. Mísí se s krví… Mou krví. Otáčím druhou dlaň. Levá ruka je zesláblá, stěží svírám kámen. Snad mám ještě dost sil dokončit své dílo…Sama nevím.

***

– „Jak zastavíš zoufalství?“

„Tím, že mu dám naději?“ Věděl, že má pravdu. Nemusel se ptát, ale přesto tak učinil. Místo odpovědi však přišla jen další otázka.

– „Co je naděje pro naději?“

„Smysl.“

– „Jaký je smysl naděje?“ Otázka střídala odpověď ohromnou rychlostí.

„Život.“

– „Kdy přichází život?“

„Po smrti…“ hlesl učedník úžasem.

– „A teď běž…“ To byl rozkaz. Mladík to věděl, ale vlastně ho ani nepotřeboval slyšet. Vstal prudce ze židle, že málem převrátil stůl. Už věděl, v čem měla být lekce vyjímečná. Věděl, že se naplnilo proroctví.

Vyběhl na balkón chrámu a letmým pohledem přelétl zemi pod sebou. Nebe pod ním bylo pokryté mraky, tam, kde tekla horká krev. Z malého váčku vytáhl křišťál, který nastavil měsíčnímu svitu: „Nechť se mraky rozestoupí, nechť proroctví Starších tohoto světa je vykonáno. Já jí dám smysl, budu klíč k jejímu srdci…“ zvolal do temnoty vesmíru.

A Mraky ustoupily jeho hlasu… Učedník schoval krystal do váčku a přehoupl se přes zábradlí.

Padal…

***

Od deště a slz jsem celá promočená a tělo se mi chvěje zimou. Levou ruku ale chytá třas i proto, že z ní vytéká krev. Cítím, jak z mého těla odchází život. Život…?

„Sakra!“ kleji, když se mi smýkla levačka a na pravé paži je jen maličký škrábanec. Pozvedám hlavu k nebesům. Proč?! Nekřičím, ač tolik chci. Jen nechávám vodu, ať mi smáčí líc.

Co se to děje? Hledím do nebe s otázkou. Mezi korunami stromů vidím malou skulinkou na hustá mračna, ale něco není v pořádku. Mraky se rozestupují, ustává déšť.

Kap…kap…kap…kap…kap…kap…kap… Kane pomalu má krev.

Na nebi svítí osamělá hvězda. Poraďte hvězdy, lesklé na obloze perly, vy korále štěstí, světla mých nadějí. Opakuji si verše z básně, kterou jsem kdysi napsala. Všechny mé vzpomínky mi připadají tak nějak vzdálené, ale tahle se vynořila stejně jasně, jako svítí ta hvězda. Hledím do její záře v toužebném očekávání. Ale proč vlastně…? Neznám odpověď.

Kap…kap…kap…kap…kap…kap…

Bledé přízračné světlo mne obklopuje. Umírám…Neděsím se toho. Očekávám osvobozující pocit prázdnoty. Čekám, až se světlo změní v temnotu nekonečné propasti.

Kap…kap…kap…kap…kap…

Ze světla vystoupil jakýsi chlapec. Stojí přede mnou, mladý, krásný, přízračný… Ano, přízračný, jako to světlo. Jen tu tak stojí a dívá se na mě. Proč? Kdo, nebo co vlastně je?

„Co se stalo?“ ptám se. Svůj hlas ale slyším jakoby z velké dálky.

„Jmenuji se Ra‘jil, jsem součástí jižní oblohy, hvězdou z vesmírné dálavy. Radu sis žádala, o pomoc volala, tak jsem zde. Nic více, nic méně než toto se stalo,“ praví klidným jemným hlasem. Tak jemným hlasem až mi zabolelo u srdce.

Kap…kap…kap…kap…

Cítím, že mi ubývá sil. Vím, že tomu tak je a vím i proč, ale teď pojednou, bych chtěla zvrátit své rozhodnutí. Vrátit to jediné říznutí, které ze mne vysává život. Vrátit abych se mohla ptát.

Kap…kap…kap…

„Je pozdě na otázky…,“ říkám spíš sama sobě než jemu.

„Ne! Toto je čas otázek.“ Chci se mu vysmát za takovou odpověď. Cožpak nevidí, že umírám? Umírám vlastní vinou?

Kap…kap…

„Co se stalo, že jsem zde. Proč?“ ptám se tedy. Koneckonců proč, ne? Vždyť už na tom nezáleží…

I pojednou prasklo dračí vejce, když do něho udeřil blesk, silou mocností starších než svět je sám, a vejce stalo se branou, do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života, z níž naděje povstala.

Tak zní proroctví Starších tohoto světa. Proroctví, které se jak vidno, mělo vyplnit. Ty jsi jeho součástí, ty jsi jeho naplnění… Ty jsi nadějí tohoto světa…“ Vůbec mu nerozumím. Tohle snad ani nemůže myslet vážně!

Kap…

Dívám se do jeho stříbrných očí a poznávám v nich slzy. Neplač, prosím ho v duchu. Nevím proč, ale nechci, aby plakal. Už nemám sílu mluvit. Já a naděje? Jak to myslí?

„Nebudu plakat, budu tvým patronem, když ty budeš nadějí pro zdejší lidi, oni tě potřebují…“ Povídá a napíná ke mně svou ruku. Přijmu-li nabízenou dlaň, pak budu žít v tomto světě. V tomto bezútěšném světě bez rodiny, bez přátel… A proč? Pro naději? A co je vlastně naděje?

„Naděje je daň…“ zní jeho odpověď na nevyřčenou otázku. Cítím úžas nad moudrostí těch slov. Vím, co mi chce říct. Vzdám se naděje na smrt, na návrat ke své rodině. Zaplatím tu cenu, ale dám tak naději jiným. To je smysl proroctví… Rozumím… Natáhnu k němu svou zdravou ruku. Přijímám…

Proč ale? Vždyť já zde nechci zůstat… Ale pokud potřebují pomoct? Chci pomoci, chci vědět, že nejsem zcela bezcenná. Ale co Adélka s Markem? Co když už je ta brána ještě otevřená… Ta naděje zde je a je i celkem reálná, ale… Naděje je daň… Zřejmě to tak musí být. Netuším, proč jsem přijala. Snad v tom byl pláč toho hvězdného chlapce, nebo třeba jen jeho mírný hlas či moudrost jeho slov… Ale vím, že když jsem mu podala svou ruku, zalilo mne teplo nepřirozené teplo…

Teď bych se měla zase propadat do nekonečných hlubin prázdnoty, ale místo toho cítím svědění, kde ještě před chvílí byla bolest. Cítím, jak nový život stoupá do mých žil. Není pro mě pocitu štěstí, ale ten chlapec mi dal víc… Dal mi smysl…

Sbohem Ra‘jile… Loučím se se svou hvězdou. Kéž jsme se neviděli naposled. Teď, když světlo zmizelo a Ra‘jil stoupá zpět do vesmírných dálav, připadá mi to celé jako sen. Zase jsem sama…Ne! Už nikdy nebudu sama… Mám přece svoji hvězdu… Na tváři mi vykvetl smutný ztýraný úsměv, který ale nikdo nevidí. Jen já vím, že se usmívám. Usmívám se, protože už nedokážu plakat. Sama před sebou teď stojím jako blázen. Kdo ví, třeba jsem blázen. Kéž bych mohla být.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.