Prach hvězd – Kapitola 4

4.  Palouk lesních víl

Mraky už se neobjevily. Zato je nyní všude tma. Ve všem tom zoufalství jsem nezpozorovala, že už se setmělo. Teď to ale vidím zcela jasně. Vím, že je pozdě, stále se mi nedaří všechno pochopit, ale něco mi říká, že to chce jen čas. Odkdy vlastně hvězdy mluví? Další z mnoha otázek, které nemám komu klást. „Ne! Toto je čas otázek,“ tak to řekl… To byl tedy krátký čas otázek. Jenže na tom už také nezáleží. Jestli si nenajdu nějaké teplé místo, tak budu mít zítra rýmu a horečku k tomu. Nevím, jestli je tady nějaká civilizace, ale každopádně bude jistě dost daleko na to, abych se tam dostala “dneska“.

Nějak se mi to všechno slévá. Uvažuji příliš konzervativně. Už toho mám plné zuby. Vstávám a jdu. Nevím kam, ale jdu. Je to těžké kráčet lesem po tmě. Bylo to těžké za dne natož za noci…

***

„Naděje, žije!“ zvolal Ra‘jil, když se vrátil ke svému mistrovi.

– „Já vím…“

„Podařilo se,“ hlesl poněkud odměřeněji.

– „A proč jsi ji zase nechal samotnou?“

„Samotnou?“

– „Nevíš snad, kde je tvé místo?!“

„Ano, mistře…“ tak to končilo pokaždé. Vždy to skončilo slovy „Ano, mistře…“ Ra‘jil už z toho byl mírně otrávený, ale na druhou stranu, dnes zažil úžasné dobrodružství a mnohé se naučil.  Jeho šance, že jednou bude opravdu dobrou hvězdou, tak vzrostla. Možná by dokonce mohl odčinit svou dávnou chybu…

Ra‘jil vyšel na chodbu a pokračoval cestou, kterou velmi dobře znal, až do míst, kde byl doma.

– „Konečně synku,“ oslovil jej otec, „Dnes jsi měl dlouhou výuku. Pojď, za chvíli už nás bude vidět. Máš nějaké místo, na které by ses chtěl dnes podívat?“

„Ano, mám…“ ukázal do hor, kde před chvílí sám stál, „Je tam dívka, mladá žena, chtěl bych se na ni dívat, až bude spát.“ Otec se na svého syna podíval zkoumavým pohledem, ale Ra‘jil pohled odvrátil.

– „Nemáš se zač stydět. Každý prošel touto zkouškou… Jsi teď jejím patronem. Jen málo kdo tak mladý jako ty, dostane tento úkol. Většinou se přiřazuje ochranitelství až starším… Jsem na tebe hrdý, Ra‘jile.“

Chlapce těšila otcova slova, ale nedokázal dát najevo, jak ho u srdce zahřála. Nemohl, protože na něj dolehl stín odpovědnosti. Od nynějška ručím za její život. Tímto večerem začalo mé dospívání, ale i mé poslání… Dokážu ho zvládnout? Dokážu jí být oporou? Světlem, až nezbude jí nic než tma? Zvládnu být tak silný? Viděl jsem ji jen jednou. Vím, že na konci toho všeho ji čeká zase smrt. Zkrátka to tak má být… Jenže já už teď vím, že ji nechci vidět umírat. Miluji ji…

***

Už nemůžu dál. Mám hlad a celkově toho na mě bylo moc. Ještě naposledy se podívám k nebi. Kde asi je Ra‘jil? Neměla bych se tak ptát. Neměla bych, protože ač vím, že byl skutečný, vím zároveň, že nemohl být. Neměla bych se tak ptát, jelikož to co jsem pocítila při jeho doteku, nejspíš nebylo skutečné. Jelikož mám manžela a dceru, které miluji…

„Odpočívej,…“ slyším podivný hlas. Ohlédnu se a nevěřím vlastním očím. Stojí přede mnou žena. Je bledá. Vlasy má stříbrné, jako před ní už měl Ra‘jil, oči bledé a hlas hladký. Je půvabná. Všechny modelky mého světa by zbledly závistí, kdyby na ni byť jen na okamžik pohlédly.

Kdo jste? Co mi chcete? Kde to jsem? Mám tolik otázek, ale ona si jen dá prst před rty, když vidí, že otevírám pusu, abych se zeptala.

„Neruš tanec lesních víl…“ praví ke mně. Ohlédnu se směrem, kterým mi pokynula. Byla bych přísahala, že tam nic nebylo, jen tma a stromy… Ale teď? Teď se před mými zraky rozprostírá palouk ve vší své kráse. Měsíční světlo hladí ladné pohyby úchvatných vílích panen tančících na trávě, která se pod nimi sotva prohýbá. Lehké jsou jako vánek. Tanec, nápadně připomínající balet, vypovídá zvláštní příběh. Hledím na něj a snažím se si ten příběh představit, ale nejde mi to. Něco mi v tom brání.

„Teď spi, žádný smrtelník nikdy nesmí hledět na náš tanec až dokonce…“ slyším, ale vlastně už jen vzdáleně. Mlha se mi rozprostírá před očima. Víčka těžknou s každým nádechem…

***

„Támhle je…“, ukázal Ra‘jil na spící dívku v lese pod horou Guan-chick.

– „Ta ale není odsud…“

„Ne, přišla branou do srdcí a duší vytesanou,“ zasmál se Ra‘jil, který už za dvě hodiny cesty oblohou dokázal potlačit úzkost a strach z odpovědnosti. Otec se na něho podíval zděšeně. Prudce se otočil a zmizel v chrámu. Co se mu stalo…? Přemýšlel. Dnešek byl pro chlapce náročný… Matka na něj hleděla úzkostlivým pohledem. Ra‘jil se na ni nemusel dívat, aby to postřehl. Ovšem na klidu mu to zrovna nepřidalo…

***

„Proč můj syn?!“ rozčiloval se Ra‘jilův otec Dront.

– „Vyřešil hádanku,“ odvětil starý Měsíc moudrým hlasem.

„A to je důvod, přidělit mu zrovna ji?!“

– „Ano.“ Zdálo se, že tím jejich rozprava skončila…Jenže Dront se nehodlal vzdát.

„Jeho se to netýká!“, rozčilil se. „Už jednou jste ho tam poslal…!“

– „Naopak.“, přerušil jej Měsíc. „Ra‘jil je klíč. Sám to řekl: „Nechť se mraky rozestoupí, nechť proroctví starších toho světa je vykonáno. Já jí dám smysl, budu klíč k jejímu srdci…“ Zvolil si to. Mohl ji nechat zemřít. Bylo to jen jeho rozhodnutí. Jeho a její, když přijala.“

„On nechápe tíhu odpovědnosti…

„Naopak, chápe ji až dost. Unavuješ mne svými protesty, Dronte.“

„Nechci, aby z mého syna byl pouhý hvězdný prach!“ to už Dront křičel.

– „Toto rozhodnutí nech pouze na něm!“ rozčilil se Měsíc.

Nebeský chrám se otřásl…

***

Píchá mne v boku. Vím, že jdu pozdě. To nemůžu stihnout…! Sakra! Proč zrovna dneska?! Hele, autobus. Když bych ho stihla, ještě tam můžu přijet včas…  Dechu mi ubývá. Ale je červená…?! Když nestihnu tenhle přijedu pozdě, oni na mne spoléhají…! Vbíhám do silnice. Pruhy zebry přede mnou ubývají… Už jsem skoro tam… To zvládnu! Lehce se usměji. Už jen jediný krok…

Něco se stalo! Ale co…? Náraz! Bolest a tma. Všude je tma. Svírá mne nepochopitelný strach. Nebe, asfalt, nebe, asfalt, nebe, asfalt…Koulím se. Všechno mě bolí. Asi mám něco zlomené… Zastavím se. Co se stalo? Vidím auto. Jede sem! Co mám dělat? Pane bože…

Prudce otevírám oči. Mžourám do matného vlhkého světla. Jsem jen v lese…Je to ten samý les, kde jsem minulé noci usnula. Cítím to v kostech. Vím, že je to ten samý les. Nebo spíš hvozd? Kdo ví…? Není mi zima, jako minulého dne. Ke své hrůze poznávám, že už nejsem nahá.

Mám na sobě, překrásné šaty, lehké jako pírko a tak jemné na dotek… Co to má znamenat? Opouští mne strach. Takové šaty měly včerejší noci i ty víly na palouku. Jsou hebké a jemné, průsvitné, ale zima v nich není. Vlastně mám radost.

Už mi tento svět nepřipadá tak nehostinný jako minulého dne. Vzpomínky, ach ty vzpomínky… Zase pláču. Nesmíš brečet! Ty nesmíš brečet! Nejsi malé děcko… Oni tě potřebují, i když nevíš, co tu máš dělat. Ra‘jil to řekl. NE! Neřekl! Žádný Ra‘jil není! Ale je!

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.