Prach hvězd – Kapitola 5

5. Polovina duše

Mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Byl! Nebyl! Jsi mrtvá! Živá! Ty dva hlasy se neustále hádají. Už jsem na cestě několik hodin a oni mi nedávají pokoj. Připadám si jako Roland z Gileadu, jak ho popsal pan Stephen King ve své sérii Temná věž, konkrétně ve třetí knize s názvem Pustiny. Alespoň tímhle jsem si jistá, když už ne něčím jiným…

Vím, že musím přežít, abych pomohla zdejším lidem, ale na žádného člověka jsem doposud nenarazila. Ten les mi připadá čím dál hustší a temnější. Mám strach…

Kam vlastně jdu? A kam vlastně mám jít? Komu mám pomáhat, když tu nikdo není?

JE…! NENÍ…! ŽIVÁ…! MRTVÁ…!

Usedám do mechu a skláním hlavu do klína. Mám hlad a jsem celá unavená.

„Oh, Ra‘jile, proč jsi mi neřekl víc? Cožpak si musel tak rychle zpět na oblohu?“ žádný Ra‘jil není! JE! Propadám v pláč. Samota mě trýzní, už nevím, kudy kam…

Vidím zdi chrámů od základů se třást,
vidím zoufalství v tvých očích se pást.
Hledí na mě, i ty se díváš,
já poznávám, jaký osud nám všem dáváš,
co vpouštíš do světa skrze city, té Neznámé…
Dali nám přátelství,
bohové pošetilí,
učili nás jeden druhému po boku stát,

Vzlykám… Dusím se těmi vzlyky. Vždyť všechno to co jsem napsala, tak jako tuto básničku, jsem nechala za sebou. Povídky… Básničky…Dceru Adélku, manžela Marka? A proč?! Pro to abych se vzdala naděje a sama byla nadějí… Pro tak banální smysl, až mi z toho mrazí…Vždyť ani nevím, jestli jsem s Ra‘jilem opravdu mluvila nebo ne. Jestli cit a teplo, které mne zalilo při doteku našich dlaní, bylo skutečné. Neměla bych na něho vůbec myslet…

„Nemusíš plakat, paní.“

Prudce se otáčím. Vstávám z mechu a hledím do staré vrásčité tváře nějakého muže. Má hnědý plášť, bílé vlasy i vousy a opírá se o nějakou hůl. Není to ale hůl ledajaká, vypadá spíš jako samorost…

„Jsem Urmek, jinak také Starý…“ mluví na mě a z hlasu mu vyznívá moudrost, „Jsem pastýřem toho lesa pod horou Guan-chick. Ty jsi zřejmě Moan-pa – ta o níž mluví proroctví, že?“ Zní to šíleně… A co ne? Za posledních několik hodin bylo všechno šílené…

„Možná…,“ hlesnu tiše. Jsem ráda, že jsem alespoň něco řekla. Už mi připadalo, že mi uváznul hlas. V přítomnosti starého muže je mi nějak zvláštně. Jako by ty hádající se hlasy ustoupily. Má mysl je opět téměř čistá…

„Následuj mě Moan-pa, Ukáži ti elfí borůvky,“ usměje se na mě. Nevím proč, ale uklidňuje mě to. Někoho mi připomíná… Ale koho? Ponechávám prostor úvahám, které předtím byli zatlačené do pozadí těmi hlasy. Následuji starého „Druida“ ano, tak bych ho nazvala. Jde se mi lehčeji než předtím. Vede mne stezkami, které zná snad jen on. Všechno je to tu tak staré… Tady bych mohla žít navěky… Napadá mě. Přesto vím, že bych nemohla. Mám zde jeden úkol. Jen ten úkol a pak zase můžu jít. Doufám…

Ale opravdu v to doufám? Kam bych šla… Domů? Do svého světa, kde jsem pro všechny zemřela? Tolik bych se chtěla vrátit, ale cožpak to jde?

„Jsme tady,“ zastavuje mě na lesním paloučku, „Odpočiň si Moan-pa, potřebuješ mít sílu, abys přemohla Draka.“ Abych… Co? Koho?! Chci se ptát, ale Urmek mi zmizel v houští.

„No, to snad není možný! Pokaždý, když už tady někoho potkám, tak mi zmizí! To není fér!“ křičím do lesa. Žádná odpověď. Zlostně usedám do trávy. Co se ještě všechno dozvím?

„Necháváš se unést, Moan-pa, trochu více klidu do tvé roztěkané mysli,“ slyším Urmekův hlas. Kámen děsu, zoufalství a zlosti mi spadl ze srdce tak náhle, jako se objevil.

„Promiňte…“ omlouvám se. Cítím, jak ve tváři rudnu. Jsem tak hloupá…! To chce jen klid… Vše bude v pořádku… Třeba mi ukáže Ra‘jila. Usměji se při té představě. Žádný Ra‘jil není! JE…! NENÍ…!

„Už zase…“ stěžuji si a chytám se za hlavu. Bolí to… roním slzy bolesti.

„To nic, Moan-pa.“ Slyším Urmekův konejšivý hlas. Proč mi pořád říká Moan-pa? Jmenuju se Eva. Krucinál! NENÍ! JE!  Ať už to skončí…! MRTVÁ! ŽIVÁ!

Někdo mě hladí po vlasech. Že by Urmek? Netuším. Ach moje hlava…

MRTVÁ! ŽIVÁ! NENÍ! JE!

Děs, zoufalství, prázdnota…

Bolest ustupuje. Nevím, jak dlouho jsem prodlévala v tom děsivém vězení, ale zdá se, že je konečně po všem. Cítím se nějak prázdná, jako by mě bylo jen půl… Vděčně upírám své oči na Urmeka, který vysíleně sedí přede mnou. V ruce svírá podivný kámen. Kámen, který ukládá do váčku a podává mi ho. Ničemu nerozumím. Co se vlastně stalo…?

– „V tomto kameni…“ říká dýchavičně, „je teď část tvé duše. Ta, kde jsou vzpomínky na tvůj minulý život…“ odmlčel se.

„To nic Starý,“ konejším ho. Co, že to říkal o tom kameni? Mojí duše? Vzpomínky? Minulý život? Děs… zvědavost… Naprosto nepopsatelná zvědavost.

– „Nesmíš se zatěžovat minulostí nebo druhou pravdou… Mu-musí pro tebe být jen jeden svět Moan-pa…“

„Jeden svět? Co se stalo? Nerozumím…“ Zmatek, chaos…

– „Proroctví praví: „I pojednou prasklo dračí vejce, když do něho udeřil blesk, silou mocností starších než svět je sám, a vejce stalo se branou, do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života, z níž naděje povstala.“  Ty jsi prošla tou branou, když jsi ve svém světě zemřela… A teď jsi zde. Ale tvá duše je roztrhaná, na dvě stále se hádající části. Jednu z nich jsem uzavřel v tomto kameni, aby ti dala pokoj. Jednou ti ji budu moci vrátit, Moan-pa, ale nyní ne. Teď není čas vzpomínek,“ přestal starý muž vyprávět.

Hledím na něho. Nerozumím, přesto že chápu, co se mi snaží říci…

„Je-li to tak jak říkáš, Starý, pak kdy bude vzpomínek čas?“ ptám se ho smutně, vždyť je mě jen půl…

– „Až přemůžeš draka Morlinga, otce vejce, z něhož jsi povstala, pak se brána uzavře i v tvé duši a já ti budu smět vrátit, co musel jsem vzít.“ Snad chtěl ještě něco říct, ale jeho slova mi nedopřála klidu, a já se tak musela zeptat.

„Ale jak mohu přemoci draka? A proč taky?“

– „Musíš ho přemoci, abys mohla být ucelená. Jen, když se tvé nitro nebude dohadovat, budeš moci být něčí nadějí. Ale jak? To nevím ni já… V tomto ti nikdo nemůže pomoci.“

„Ale jakou mám být nadějí?! Pro koho?!“ Už je toho na mě fakt příliš. Všichni mluví v hádankách. Urmek, Ra‘jil… Jako by se celý tento svět postavil vzhůru nohama.

– „Proroctví má však ještě i druhou část: „Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v prachu hvězd se ukrývá…“ Ovšem druhou část, ještě nikdo nedokázal správně rozluštit…“

Ta slova mne zasáhla podivně hluboko. Nerozumím tomu… Bojím se…

„Teď jez…“ podává mi Starý nějaké modré bobule. Mám z nich trochu strach, ale vím, jak je teď důvěra důležitá a on mi přec ještě nelhal… Nebo ano?

***

Ra‘jil ležel na své posteli. Myslel na podivnou dívku, které zachránil život.

„Jsi v pořádku, synu?“

– „Ano, otče,“ odpověděl nepřítomně. Nerad ji nechával samotnou. „A proč jsi ji zase nechal samotnou?“ Tak to říkal mistr Fruander. Ta vzpomínka chlapce zabolela…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.