Prach hvězd – Kapitola 8

8. Úkol a přání

Chladný křišťál mi mrazí dlaň. Čím však je bolest v dlani způsobená mrazem větší, tím pevněji kámen svírám.

„NE!“ křičím… Tohle museli slyšet i čerti v pekle…

Zahazuji křišťál. Vší silou jsem jím mrštila proti skále, ale nic. Nerozbil se. Sakra! Na ničem mi už nezáleží. Tolik vzteku jsem v sobě ještě nikdy nedusila. Beru do ruky hůl. Je to spíš jen klacek. Rozmlátím toho draka na cucky. Nezbude z něj ani tolik, co z Ra‘jila.

„Chcípni, ty hajzle!“ řvu nepříčetně, „Zrůdo, Jak jsi mohl?! Proč?!“

„Necháváš se unést, Moan-pa, trochu více klidu do tvé roztěkané mysli.“  Začínám se nepříčetně smát smíchem bláznů, kteří už pozbyli smyslů… Hůl mi vypadla z ruky. Propukám v pláč. V beznadějný pláč, který nedokáže nic utišit.

Tuhle píseň zpívám hvězdám,
křičím do nebe,
že tak bláhově vždycky se ptám,
mně prosím odpusťte…
Nepatří mi soudit vás,
soudit proroctví…
Soudím však sebe, soudím, že jsem zlá,
Že daň jeho života jsem přijala…

„Nevyčítej si nic, co není tvá vina, Moan-pa.“ Za ta slova bych Urmeka nejraděj zabila.

„Vám se to řekne…“ Kde se tu vůbec vzal? Copak neříkal, že na mě počká dole? Jak dlouho už tu vlastně sedím? Matně si začínám uvědomovat, že už se stmívá.

„Jak jsi to dokázala?“ ptá se mírně udiven. Ale já mu nic vysvětlovat nechci. Vstávám a jdu pro křišťál. Ukládám ho do váčku s kamenem mých vzpomínek a jdu pro stříbrný prášek, který jediný mi zůstal po Ra‘jilovi. Se slzami ho pomalu beru do dlaní a ukládám ho ke kamenům… Cítím, jak mě Taliesin pozoruje, ale je mi to jedno. Zamilovala jsem se do Ra‘jila, chlapce z hvězd. Jak jsem jen byla bláhová… Co jsem si to myslela? Chci, aby to přestalo. Všechno to trápení a strádání. Tohle se nemělo stát…

Z váčku vyjmu kámen od Taliesina a přináším mu ho: „Vraťte mi to, co jste musel vzít…“ Tváří se zvláštně. Dívá se na mě skoro otcovsky. Jak já to tu nenávidím…

„Posaď se, Moan-pa.“ Usedám na kámen a zavírám oči. Slzy mi mlčky tečou z očí. Zase zoufalství, bezradnost… Kdy už to skončí? Já chci umřít…!

Cítím zmatek, chaos. Mizí prázdnota. Vidím obrazy minulosti…

*záblesk! *

„Nech mě na pokoji…“ pláču nahá v posteli. Pláču a snažím se nevidět svého bratra, který se právě obléká.

*záblesk! *

Bratranec mne hladí po tváři. Je to něžný dotek a mne zalévá příjemné teplo. Přesto se mi to zároveň nelíbí. Nelíbí se mi to proto, že ruka, jež mě hladí, patří právě jemu. Vždyť mě také zneužíval…

*záblesk*

– „Co to vyvádíš!“ křičí kamarádka.

„Pomáhám ti,“ odsekávám jí, když se za námi konečně zavřely dveře trolejbusu.

– „Tomuhle ty říkáš pomoc? Co já dělám je jen moje věc!“

„Nechci, abys měla ve škole průšvih…“, snažím se jí vysvětlit své nejčistší úmysly.

– „To je jen moje věc! Žádný průšvih bych neměla…! Za školu chodí, kde kdo!“ kamarádka stále křičí a já jí odporuji. Nechci se s ní hádat, ale ona vůbec nechápe, proč jsem ji vtáhla do trolejbusu. Vůbec si neuvědomuje, že by měla ve škole problémy. Neuvědomuje anebo jí je to jedno. Asi už se se mnou nebude nikdy kamarádit… Tolik to bolí… Vždyť jsem jen nechtěla, aby šla za školu.

*záblesk*

Sedím v pokoji. Je šero. Přede mnou sedí Pavel.

„Víš, Evo, mezi námi nikdy nic nebylo a nic nebude.“ Oči mám plné slz. Srdce mě bolí, cítím jak je sevřené v křečích mých vzlyků.

„Ale…“, snažím se ještě něco dodat. Jak tohle může říct? Co potom byly ty poslední dva měsíce?

„Podívej, chodíme v kruhu. Já jdu před tebou a přede mnou jde Katka… A za tebou? Za tebou jde Marek. Ohlédni se, protože on tě miluje. Ohlédni se, protože já se neohlédnu.“ To už vážně nevím co říct, ani co dělat.

„Já se taky neohlédnu…“ snažím se říct, ale nevím, jestli mi rozumí. Vstává a odchází.

***

„Dost!“ křičím… Rozhlížím se kolem sebe. Jsem stále na skalní plošině. Taliesin stojí za mnou. Pomalu vstávám… Všechno se mi vrátilo. Vzpomínky na Marka, Pavla, bratra i Adélku… Na všechny a na všechno. A to jsem se zde zamilovala do Ra‘jila… Jak jsem jen mohla zapomenout…

„Už je po všem…“, říká mi konejšivým hlasem.

„Nerozumím tomu. Co se stalo…?“ slyším zoufalství čišící z mého hlasu. Je téměř hmatatelné. Bolí mě hlava. Svět se zbláznil… Já jsem se zbláznila… Já se zblázním…

Ani jedno z toho není pravda. Špatně jen snáším léčbu šokem. Snažím se uklidnit, ale nejde mi to. Vůbec mi to nejde…

„Je načase dokončit tvé dílo…“ Co tím myslí? Pozoruji ho, když mi podává meč. Kde ho vzal? Je nádherný. Mnohem hezčí než ty, které jsme používali ve skupině historického šermu. A lehčí. Vyndal ho ze záhybů svého hábitu, skoro jako by snad ten meč byl jeho součástí.

„Zabij ho…“, ukazuje na „sochu“ Morlinga. Na tváři mám slzy, ale teď i pobavený úsměv. Zabij ho… Je to tak zvláštní, legrační, ve všem tom smutku a zoufalství…

Přicházím k drakovi s mečem. Přesně mi padne do ruky. Za tohle Morlinga zabiju. Zabiju ho, za každou chvíli, kdy jsem byla na pochybách. Za strach o Ra‘jila. Za bolest, kterou mi působí být v tomto světě. Zabiju…! Ano, tak…

Jednou, dvakrát stačilo udeřit, aby se mohutná ledová socha rozpadla na kousky. Vytoužená úleva se však nedostavila.

***

Eva nebyla jediná, kdo pro Ra‘jila truchlil. Dront s Átou též uronily mnoho slz. Ra‘jilův mistr Fruander zase odmítal opustit balkón a stále se díval na ono místo na Zemi, kde se to stalo. Jen Měsíc ve své moudrosti dohlédl dál…

„Slíbila jsi vyplnit jedno přání…“ promlouval Měsíc do jejích snů.

„Já vím…“

„Slyš tedy přání, jež máš splnit.“

„Poslouchám…“

„Až svůj úkol v tomto světě vyplníš, přijď za námi v ty černé hlubiny. Do světla Nebeského chrámu vystoupej. Budeme tě čekat, Moan-pa. Tebe i Ra‘jila. A pamatuj: Co je psáno to je dáno…“

***

 To byl ale podivný sen…říkám si. Ale je to pořád lepší než ty bezesné noci, a než aby se mi pořád dokola zdálo o smrti nebo o Ra‘jilovi. Ra‘jil je mrtvý a já si nemohu dovolit naivně milovat. Láska je mi, zdá se, navždy odepřena… Snad mám pravdu. Nerozumím ničemu… „Až svůj úkol v tomto světě vyplníš, přijď za námi v ty černé hlubiny. Do světla Nebeského chrámu vystoupej. Budeme tě čekat, Moan-pa. Tebe i Ra‘jila. A pamatuj: Co je psáno to je dáno…“

Jakoby to snad bylo možné… Ale co když je? A co potom znamená, co je psáno to je dáno? Jde mi z toho hlava kolem. Rozhlížím se po mýtině a hledám Taliesina. Nikde ho nevidím. Třeba šel zase pro něco k jídlu…Už mě to nijak nevyvádí z míry. I když dneska by mě nevyvedlo z míry snad ani tornádo. Připadám si nějak otupělá. Jako bych požila nějakou drogu…

Strávila jsem sama snad hodinu. Chtěla jsem ji věnovat meditaci, jak mě Taliesin učil, ale moje schopnost soustředění je na nule… Á už se vrací.

– „Už je ti lépe, Moan-pa?“

„Ano…“

– „To je dobře… Dnes tě odvedu na okraj lesa. Musíš se vydat splnit své poslání…“

„A co je to mé poslání?“ Proč se vlastně ptám? Kdyby to věděl, snad už by mi to řekl…

– „Nevím to,“ No prosím, jako bych to neříkala… „Vím jen, že máš být nadějí, že máš pomoci zdejším lidem a proto tě odvedu mezi lidi. Tam už si jistě poradíš…“ Inu co mi zbývá…? Povzdechnu si.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.