Prach hvězd – Píseň Trenkaru

Píseň Trenkaru

Ó Trenkarská věži, k nebi se vzpínáš,
magií zpevněná do nebe čníš.
Ty panna nečistá o poznání sníváš,
jak mezi bohy, že jednou zvíš.

V přetěžké pýše, na kostech věků,
kde pouze čas, největší koruna moci.
Stojíš, bys mohla určovat světu,
svá pravidla a řád do něho vtlouci.

Ó Trenkarská věži, tys sídlo mágů,
varovný z hlubin země vztyčený prst.
Tys zřídlem temnoty a jako první pocítíš zradu,
o které šeptá si vítr z hor i mléka plný matky prs.

Tak pravili jiní a zpívám i já,
však, že zvěstí těch já posel nechtěl být,
přináším naději o níž jsi nestála.
Vidění, proroctví jež se smí naplnit.

Opadne tvá moc i pýcha,
v blátě utopit kamenné sny,
s věčnými sny dítěte přijde žena,
jejíž paži vyslechnou i hvězdy.

Ó Trenkarská věži o lásce zpívám,
takové, jakou nikdy neuzříš.
Měsíc sám jí požehná,
by směla vše napravit…

Ó Trenkarská věži má píseň se končí,
na mostě přes řeku do říše z mramoru,
otáčím se neb má pouť konce nemaje,
s písní jež plakat naučí i Osudovou horu.