Rudý řetěz – Kapitola 1

Noví dobrodruzi

Bylo devět hodin ráno a slunce již svítilo na jasné obloze. Někteří obyvatelé městečka Twinleaf ještě leželi ve svých postelích, ale ostatní už sledovali v televizi pomalu končící pořad, který si zkrátka nemohli nechat ujít.

„Pokémoni jsou vždy po našem boku,“ byl slyšet hlas z televize. „Doufám, že porozumíte významu těchto slov.“

„To byl komentář profesora Rowana, který se po čtyřech letech vrátil zpět do Sinnohu z regionu Kanto,“ pokračoval reportér. „Tím končí náš speciální pořad Zeptejme se profesora Rowana, který vám přináší Jubilife TV na Nationwide Net. Uvidíme se zas příští týden ve stejný čas na stejném kanálu.“

Malý divák vypnul televizi. Byl to teprve desetiletý černovlasý kluk. Když zjistil, že televize bude vysílat pořad s profesorem Rowanem, uznávaným odborníkem na pokémony, věděl, že ho prostě musí vidět. Již dlouho totiž snil o tom, že by se stal trenérem pokémonů.

Z přízemí svého rodného domu chlapec zaslechl rychlý dusot čísi nohou. Ani na vteřinku nezapochyboval, že se blíží jeho nejlepší kamarád Nolan. Znal se s ním už hodně dlouho, neboť bydleli vedle sebe. Věděl, že takto se přiřítí vždy, když je uchvácen nějakou zajímavostí. Byl zvědavý, co Nolana přivádí teď.

„Tady jsi, Lucasi!“ zajásal návštěvník, který právě vyběhl poslední schod nahoru do kamarádova pokoje. Blonďatý Nolan měl na sobě své oblíbené oblečení: bílé tričko s oranžovými pruhy a dlouhými rukávy, úzké šedé kalhoty, kolem krku omotanou zelenou šálu a na nohou nosil hnědé boty. Byl ve stejném věku jako jeho kamarád.

„Ahoj, Nolane,“ pozdravil ho Lucas.

„Heleď, díval ses na televizi?“ zeptal se rychle Nolan.

„To si piš, že jo,“ pousmál se Lucas.

„Dostal jsem nápad,“ pokračoval Nolan. „Profesor Rowan studuje pokémony, ne? To znamená, že jich musí mít spousty. Vsadím se, že nám nějaké pokémony dá, když se ho zeptáme!“

V Lucasovi se vzedmula vlna nadšení, ale sotva otevřel pusu, aby nadšeně přitakal, uvědomil si, jak hloupě to zní. „Zbláznil ses? Proč myslíš, že by nám jako ty pokémony dal? Nemá k tomu jediný důvod…“ pochyboval nahlas.

Nolan se však nedal. „Tys ho neposlouchal? Říkal, že podporuje začínající trenéry pokémonů. Když ho poprosíme, třeba by nám pomoh, abychom se taky stali trenéry.“

Lucas se vzápětí doširoka usmál. Měl dojem, že se mu konečně naskytla jedinečná příležitost, jak uskutečnit svůj sen. Už chtěl zavýsknout radostí, když najednou Nolan proběhl kolem něj k jeho novému laptopu.

„No páni,“ vydechl Nolan, „to je nový počítač?“ Několik sekund si jej obdivně prohlížel a pak se otočil zpátky k Lucasovi. „Eh… kde jsem to skončil?“

„Mluvil jsi o profesorovi a o pokémonech,“ připomněl mu Lucas s úsměvem na tváři.

„No jo vlastně, díky,“ zasmál se Nolan. „Tak co? Půjdeme za profesorem Rowanem? Požádáme jej o pokémony?“ ptal se nedočkavě.

„Rozhodně jsem pro,“ přikývl Lucas. Můj první pokémon… Takovou šanci si nenechám ujít!

„Bezva!“ zajásal Nolan. „Počkám na tebe venku, OK? A jestli se zpozdíš, budeš mi dlužit deset milionů,“ dodal a se smíchem zase pádil dolů.

„Počkej,“ zavolal za ním Lucas, „ještě jsem se ani neoblíknul!“ To je celý on, uspěchaný jako vždy, pomyslel si a začal se oblékat. Vzal si na sebe černé kalhoty, červenou košili, modrou bundu a svou oblíbenou červenou čepici. Pak si obul černobílé kecky a uvázal si kolem krku bílou šálu. Nakonec si nasadil na záda bílý batoh, na němž byl zobrazen pokébal s modrými obrysy. Takto vybavený chlapec sešel ze svého pokoje do přízemí.

„Lucasi!“ zavolala na něj máma sedící u stolu.

„Ano, mami?“ zeptal se Lucas a přešel k ní.

„Nolan je už pryč,“ informovala jej. „Sice nevím, o co přesně šlo, ale vypadal, že má naspěch. Ani jsem se ho nestihla na nic zeptat.“

„To je v pořádku, mami,“ řekl Lucas. „On je vždycky netrpělivý, to přece víš.“

Odpovědí byl mámin úsměv. Lucas věděl, že je velmi hodná a že jej klidně nechá jít ven. Svou mámu obdivoval kvůli její velké sbírce pohárů a trofejí z koordinátorských soutěží, ve kterých bývala svého času skutečnou přebornicí. Naslouchání jejím příběhům jej kdysi přivedlo na myšlenku stát se trenérem pokémonů, procestovat Sinnoh a prožít neobyčejná dobrodružství. To si ostatně Lucasova máma sama dobře uvědomovala a tak se ani nezeptala na batoh, který nesl na zádech.

Chlapec si vzal zabalenou snídani, kterou měl připravenou na stole a zamířil ke dveřím ven z domu. „Lucasi, ještě okamžik!“ zavolala na něj máma znovu. Lucas se na ni ohlédl, když už stál jen metr od dveří. „Nechoď do vysoké trávy,“ varovala jej. „Mohli by na tebe zaútočit divocí pokémoni. Nebyl by to problém, kdybys měl svého vlastního pokémona, ale toho nemáš, tak…“ krátce se odmlčela. „No, buď opatrný, zlatíčko.“

„Neboj se, mami,“ uklidňoval ji Lucas, „dám si pozor. Tak ahoj,“ rozloučil se s ní a vyšel ven.

Chlapec se venku rozhlédl kolem sebe, ale nikde neviděl svého kamaráda. Kde může bejt? podivil se. Vzápětí si to namířil rovnou k sousednímu domu, kde bydlel Nolan. Napadlo ho totiž, že pokud na něj kamarád nečekal venku, tak nejspíš šel domů, aby si také vzal nějaké věci a připravil se.

V okamžiku, kdy chtěl Lucas zaklepat, se dveře rozletěly dokořán a chlapec ucítil, jak do něj kdosi tvrdě vrazil. Zavrávoral a vykřikl: „Jauvajs, co to bylo?!“ Rychle se chytil za hlavu, která ho rozbolela.

„Ou, to jsi ty, Lucasi?“ zaslechl hlas Nolana, který se právě sbíral ze země.

„Jo, jsem to já,“ odpověděl Lucas. „Proč tak spěcháš?“

„Chci co nejdříve navštívit profesora Rowana,“ pousmál se Nolan. „Ty by sis měl taky pospíšit, jinak mi nestačíš.“ Nato se rozběhl směrem na sever z městečka, ale už po patnácti metrech se obrátil nazpět. „Jejda, něco jsem zapomněl!“ zvolal ještě předtím, než vběhl zpátky domů, aniž by za sebou zavřel dveře. Lucas se musel ušklíbnout. To je typické…

Z domovních dveří vyhlédla Nolanova máma, která okamžitě poznala kamaráda jejího syna. „Ahoj, Lucasi, pojď dál,“ pozvala ho.

„Dobrý den,“ pozdravil Lucas a vešel dovnitř.

„Určitě jdeš za Nolanem, viď?“ zeptala se kamarádova matka. Lucas přikývl. „Na chvilku vyběhl ven, ale pak zase přiběhl zpět a teď je ve svém pokoji,“ řekla. „Ten kluk prostě nevydrží na jednom místě. Zajímalo by mě, po kom to má?“

Lucas se jenom znovu pousmál a pokrčil rameny. Pak vyšel po schodech nahoru do Nolanova pokoje. Kamarád se právě přehraboval ve svých věcech a povídal si nahlas. „Ještě bych si měl vzít tašku a deník,“ nechal se slyšet.

„Už budeš hotový?“ otázal se jej Lucas.

Nolan se prudce otočil ke svému kamarádovi. „Jé, Lucasi!“ zvolal radostně a přehodil si přes rameno hnědou kabelu. „Jasně, už mám všechno. Budu na tebe čekat u cesty. A nezpozdi se, jinak mám u tebe těch deset milionů,“ zažertoval a hned se rozběhl ke schodům. Kamarád mu uhnul z cesty na poslední chvíli, takže Nolan bez nehody seběhl dolů a pak ven z domova. Ten mě jednou přizabije, pomyslel si Lucas a sestoupil do přízemí.

„Ten kluk…“ řekla Nolanova matka. „Zase odtud vystartoval jako raketa.“

„Jak ho znám,“ pronesl Lucas, „určitě už bude na cestě 201. Měl bych běžet za ním.“

„Jen klidně běž,“ pobídla ho sousedka.

Lucas opustil Nolanův dům a vydal se z Twinleafu směrem na sever. Za několik minut spatřil kamaráda stojícího na rozcestí. Cesta na západ vedla k Jezeru pravdy, kam si často chodíval hrát s Nolanem. Cesta na východ směřovala do sousedního městečka Sandgem.

„Nolane, tady jsem!“ zavolal Lucas na kamaráda.

„Jsi příliš pomalý,“ vyčetl mu Nolan. Pak se ale znovu pousmál. „Už bychom měli vyrazit.“

„Tak vzhůru do laboratoře profesora Rowana!“ zvolal nadšený Lucas a vydal se spolu s kamarádem východní cestou.

Kluci se rozhodli jít do Sandgemu zkratkou. Dostali se přitom k malému lesíku, avšak ten byl zarostlý vysokou trávou, která jim sahala až po ramena. Lucas si vzpomněl, že právě před ní jej máma varovala. „Nolane, zastav se,“ řekl kamarádovi, který se už chystal projít skrz.

„Co je?“ otočil se dotčený Nolan.

„Víš,“ pronesl Lucas, „možná bychom neměli tudy jít, když ještě nemáme své vlastní pokémony.“

„Žádnej strach, to není problém,“ odvětil Nolan. „Nebude vůbec záležet na tom, jestli máme pokémony nebo ne.“ Pak si všiml Lucasova skeptického výrazu v obličeji. „Věř mi, mám dobrý nápad. Divocí pokémoni by nás mohli přepadnout, kdybychom šli skrz vysokou trávu. Ale když po ní budeme uhánět, jak to jen půjde, dostanem se za ten lesík dřív, než se vůbec nějaký pokémon stihne objevit. Stačí jen stále běhat a dostanem se do Sandgemu, aniž bychom vůbec narazili na divokého pokémona.“

Lucas se zatvářil ještě skeptičtěji. To je hazardér. „A jseš si vážně jistý, že to zabere?“

„Ale neboj se pořád,“ uklidňoval ho Nolan a spiklenecky na něj mrknul. „Drž se u mě, zvládnem to.“ Poodstoupil na patnáct metrů od vysoké trávy. „Připravit, pozor, teď!“ vzkřikl a rozběhl se vstříc lesíku.

„STŮJTE!“ zaslechli kluci něčí výkřik.

Doporučené z našeho blogu:

  • Smrtihlav – Kapitola 8 – EpilogSmrtihlav – Kapitola 8 – Epilog No a tohle už je jen takové malé zakončení. Malá tečka na závěr tohoto krátkého erotického příběhu. Doufám že se Danny i vám všem líbil... Posted in Novinky, Smrtihlav
  • Smrtihlav – Kapitola 7Smrtihlav – Kapitola 7 Drsné hrátky ve sklepení pokračují, role se obracejí! Aneb, když lovec padne do vlastní pasti. Ne, že by měl Xue Yang něco proti 😀 Je to předposlední díl, nebojte se. Příště už jen […] Posted in Novinky, Smrtihlav
  • Smrtihlav – Kapitola 6Smrtihlav – Kapitola 6 Co k tomu říct? Snad jen, že si Xue Yang svou starovou roli mučitele užívá 😀 😀 😀 A netřeba se bát, on si to Wei WuXian "užije" také. Svým způsobem... Posted in Novinky, Smrtihlav
  • Smrtihlav – Kapitola 5Smrtihlav – Kapitola 5 Wei WuXian pronásledoval Xue Yanga až k jeho skrýši. Kdo je ale v tomto případě kořist, a kdo lovec? To se ukáže stejně jako náš delikvent... Tak jo... Pátá kapitola z osmi. Teď už to […] Posted in Novinky, Smrtihlav
Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Captain George Zappy

Autor převážně fanfiction či sci-fi komedií

Jedna reakce na Rudý řetěz – Kapitola 1

  1. Jackie Decker říká:

    Možná trochu víc zakomponovat popis do textu, ne aby stál bokem a rušil ho. Jinak je to moc pěkná práce. Ono převést počítačovou hru do textu podobného povídce je velmi náročné. Myslím že se ti to povedlo jako parafráze ne tu hru je to moc pěkné. úplně vidím Nolana jak vždycky vběhne do toho záběru a zase pryč. Jsou správně švihlý s Lucasem oba dva 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.