Rudý řetěz – Kapitola 3

První výprava

Lucas byl již po obědě a v obývacím pokoji přemýšlel nad vším, co se dnes ráno a dopoledne dělo. Jeho Piplup mezitím odpočíval na pohovce.

„Vypadáš ustaraně, drahoušku. Co se přihodilo?“ zeptala se máma.

„Stačilo málo a vraceli bychom se s prázdnou,“ vypověděl Lucas. „Chtěli jsme jít do Sandgemu zkratkou, ale byla tam vysoká tráva. Nečekaně nás zadržel profesor Rowan, protože jsme chtěli projít skrz. Nakonec jsme od něj dostali pokémony, ale museli jsme mu slíbit, že si už budeme dávat pozor.“

„Tohle že se stalo?“ podivila se máma. „Ty a Nolan jste opravdu měli štěstí, že jste se tam setkali s panem profesorem. Představ si, že byste to štěstí neměli,“ podívala se káravě na svého syna. „Raději ani nemyslet, co by vám mohli způsobit ti divocí pokémoni…“

„Já vím, mami,“ pronesl Lucas. „Udělal jsem chybu. Omlouvám se.“

„Měl bys zajít za profesorem Rowanem do jeho laboratoře,“ řekla máma, „a řádně mu poděkovat za svého prvního pokémona. Teď, když jej máš, ti už nebude hrozit takové nebezpečí. Samotná výprava do Sandgemu určitě bude dobrodružství samo o sobě.“

Lucas vstal samým překvapením ze židle. „Vážně?“

„To víš, že jo,“ usmála se máma.

Chlapce okamžitě přešel veškerý smutek. Rychle se rozhlédl po celém pokoji. „To abych vyrazil hned. Piplupe, prober se,“ zavolal na svého pokémona. Ten znaveně pípnul a počal se sbírat z pohovky.

„Piplup vypadá odpočatý,“ konstatovala máma. „Přesně to potřeboval.“

Lucas si odepnul pokébal z opasku a zvětšil jej. „Piplupe, vrať se,“ řekl svému pokémonovi. Piplup se promptně vrátil do pokébalu, který pak chlapec zase zmenšil. „Tak ahoj, mami,“ loučil se a vydal se ven z místnosti.

„Počkej ještě,“ zastavila ho máma. „Co svačina? Cesta do Sandgemu je dlouhá, nemůžeš jít jen tak,“ připomněla mu.

„No jo, svačina,“ plácl se Lucas přes čelo. „A taky batoh…“ Nato se vrátil nahoru do svého pokoje. Poté se vrátil dolů s batohem na zádech a zamířil do kuchyně, kde pro něj máma mezitím připravila malou svačinu. „Díky, mami,“ poděkoval, když vkládal jídlo do zavazadla.

„Hodně štěstí na cestě,“ popřála matka synovi. Ten poté konečně vyrazil na cestu.

Když Lucas vyšel ven před svůj domov, všiml si, že mu jde Nolanova matka naproti. „Dobrý den,“ pozdravil ji.

„Ahoj, Lucasi,“ opětovala pozdrav sousedka. „Jdu k vám na návštěvu a mimoto ti mám vzkázat od Nolana, že na tebe zase čeká na cestě 201.“

„Děkuji,“ pousmál se Lucas. „Hned půjdu za ním. Nashledanou,“ zamával na rozloučenou a vydal se na sever z městečka. Tak co to bude tentokrát?

Chlapec došel ke známému rozcestí, kde už na něj čekal Nolan. Na první pohled vypadal, že již zapomněl na porážku v zápase. „Zdar, Lucasi,“ zavolal na svého kamaráda. „Trvalo ti to nějak dlouho. Já už mám docela dost takového čekání.“

„No co, nejsem tak hyperaktivní jako ty,“ odvětil Lucas. „Co máš teď v plánu?“

„Rád bych šel za profesorem Rowanem,“ řekl Nolan, „abych mu jaksepatří poděkoval za svého pokémona.“

Páni, jako by se domlouval s mojí mámou, napadlo Lucase. „Jé,“ uchechtl se nahlas, „tak to půjdeme spolu. Já chtěl udělat to samé.“

„Přitom jsem ale dostal nápad,“ pousmál se Nolan. „Víš, jak jsme si chodívali hrát k Jezeru pravdy?“

„Jo, pamatuji se. No a?“ podivil se Lucas.

„Víš,“ povídal Nolan, „říká se, že tam žije nějaký legendární pokémon. A mě napadlo, že bychom se ho pokusili chytit. Co ty na to?“

„Že to zní šíleně,“ zamyslel se Lucas. „Chytit takového pokémona je prý hrozně těžké.“

„Ale no tak!“ téměř zaskučel Nolan. „Víš, jakou bude mít profesor Rowan radost, až mu přinesem toho legendárního pokémona? Bude fakt nadšenej za takovou pomoc v jeho výzkumu! Bude to naše poděkování, ne, dokonce víc než jen to! A není se čeho bát, když do toho půjdem spolu!“

Lucas ovšem pochyboval, že by to šlo tak snadno. Jejich pokémoni byli ještě moc malí a oni sami velmi nezkušení. Zdálo se však, že Nolan se svého nápadu jen tak nevzdá. Nakonec tedy přikývnul už proto, že sám byl zvědavý, co je ten legendární pokémon zač. A taky nemohl nechat kamaráda na holičkách. Kluci se tedy vydali z rozcestí směrem doleva.

„Ještě teď nemůžu úplně uvěřit tomu,“ svěřil se cestou Nolan, „že se z nás stali trenéři pokémonů takovou náhodou. Máme se ještě čemu učit, aby z nás byli dobří trenéři. Ale když se tak podívám na svůj pokébal s Turtwigem, mám pocit, že dokážu všechno. Že nic není nemožné!“

„Cítím se podobně,“ sdílel Lucas nadšení. „Vsadím se, že při cestování Sinnohem prožiju velká dobrodružství. Nic mě nezastaví!“ Pak se na chvilenku zamyslel. „A jsi si jist tím legendárním pokémonem? Není to jen mýtus?“

„To říká každý,“ odpověděl sebevědomý Nolan. „Ale jsem si jist, že mám pravdu!“ I on se poté na okamžik zamyslel. „Slyšel jsi něco o šampiónovi?“

„Jo,“ řekl Lucas. „Nejlepší trenér v celém Sinnohu, ale jinak nevím nic víc.“

„Jednou se určitě stanu dost silným na to, abych jej mohl vyzvat k zápasu,“ prohlásil Nolan. „To budeš koukat! Když budeme s Turtwigem trénovat, jistě toho dosáhneme!“

„Ještě jsem tu já s Piplupem,“ zasmál se Lucas. Nolan mu odpověděl úšklebkem. To bylo znamení, že porážka ještě nebyla úplně zapomenuta.

Kluci brzy došli k informační ceduli stojící nedaleko jezera. Její text už dávno znali nazpaměť. Stálo na ní: Jezero pravdy tímto směrem. Podle legendy je toto jezero domovem pokémona známého jako „bytost citů“. Právě díky tomuto pokémonovi mohou lidé prožívat smutek a radost.

„Tak jsme tu,“ řekl Nolan. „Připrav se, chystáme se chytit toho pokémona.“

„Nemůžu být připraven líp,“ odvětil Lucas. Proč mám pocit, že nám něco chybí?

Kluci vstoupili na úzkou cestičku mezi stromy. Za chvilku měli Jezero pravdy na dohled. Nolan ale najednou zneklidněl. „Co se to děje?“ otázal se a ukázal na neznámého muže, který k nim stál zády u břehu jezera.

„Nevím,“ pronesl Lucas. „Ten chlap mi připadá nějaký divný. Nevypadá jako rybář. Co kdybychom k němu šli blíž?“

„Tak jo,“ souhlasil Nolan. Kluci opatrně přistoupili k podivně oděnému muži tak, aby mohli slyšet, co povídá – přemýšlel totiž nahlas.

„Plynoucí čas… rozpínající se prostor…“ přemítal muž. „Jednoho dne bude to všechno patřit mně. Mé jméno je Cyrus. Pamatuj si to, legendární pokémone Jezera pravdy… Než nadejde čas, tak spi… dokud můžeš.“

Muž se poté otočil, aby mohl odejít, přičemž si všiml Lucase s Nolanem. Ani nehnul brvou, když kolem nich procházel. Jako by mu bylo jedno, že jej odposlouchávali. Lucas si ještě stačil otisknout do paměti jeho modré, mírně rozcuchané vlasy a černostříbřitou uniformu, na níž byl vyobrazen pozlacený symbol ve tvaru velkého písmena G.

„Měl jsem pravdu,“ řekl Lucas, když muž odešel jinam, „je vážně podivný.“

„Hlavně že už je pryč,“ ulevil si Nolan. „Nemám z něj dobrej pocit. Radši se vrátíme k tomu, co jsme chtěli u-“

Nedořekl, protože najednou zaslechli zvláštní zvuk. Znělo to jako hlas nějakého pokémona. Nolan okamžitě popoběhl deset metrů napřed a rozhlížel se na všechny strany. „Slyšels to? To musí být ten legendární pokémon! To je naše šance ho chytit!“

V té chvíli si Lucas konečně uvědomil, cože jim to vlastně chybí. Pokébaly! „Nolane, počkej!“ zavolal na kamaráda. „Teď mi došlo, že my vlastně nic nemáme! Chybí nám pokébaly!“

Nolan se překvapeně podíval na Lucase a plácnul se přes čelo. „Ty bláho, no vidíš, já jsem trouba! Bez nich nemůžeme chytat další pokémony, natož je brát s sebou.“

„Napadlo mě,“ navrhoval Lucas, „že bychom mohli zajít za profesorem Rowanem a požádat jej o nějaké pokébaly. Víš přece, co říkal. Můžem za ním zajít vždy, když se vyskytnou nějaké problémy.“

„Tak co si takhle dát závod?“ ušklíbl se Nolan. „Kdo bude u profesorovy laboratoře poslední, je Caterpie!“ Vzápětí se rozběhl po cestičce směrem k Sandgemu a během okamžiku zmizel kamarádovi z dohledu.

Já už nezávodím, radši tam normálně dojdu, pomyslel si Lucas. Vybavil si totiž rozhovor s matkou.

Vrátil se k rozcestí a odtud se vydal ke zkratce do Sandgemu. Zastavil se před vysokou trávou. Tentokrát tudy projdu. Ale asi bych měl pustit Piplupa, aby mi pomohl. „Pojď ven, Piplupe,“ řekl Lucas a hodil pokébal. Piplup se objevil asi metr dál od místa dopadu pokébalu.

„Pip-lup?“ ozval se pokémon a zvědavě se podíval na svého trenéra.

„Koukni, Piplupe,“ přikleknul si Lucas a ukázal na zkratku. „Za tímhle lesíkem je městečko Sandgem. Musíme tudy projít, pokud se tam chceme dostat rychleji. Ale musíme si dávat pozor na divoké pokémony, kteří tu žijí.“ Pak vzal svého pokémona do náruče, zvedl ze země svůj odhozený pokébal a vydal se dál zkratkou.

Když měl Lucas půlku zkratky za sebou, pomyslel si, že projít tudy nebude takový problém, jak se obával. Tuto myšlenku ale vzápětí rozvířil nějaký pokémon, který mu přeletěl těsně před očima. „Co to je?“ polekal se chlapec.

Piplup najednou vyskočil svému trenérovi z náruče a zaujal bojové postavení. Stejně tak učinil i létající pokémon, který se usadil před Piplupa a upřeně se na něj díval. Teprve teď si mohl Lucas neznámého tvora prohlédnout. Byl to ptačí pokémon o něco menší než Piplup a s béžovou až tmavě šedivou barvou peří. Charakteristickým znakem byla bílá péřová maska na jeho tváři.

O co mu jde? Že by chtěl bránit své teritorium? pomyslel si Lucas. Jeho myšlenky se v mžiku potvrdily, protože divoký pokémon nečekaně vystartoval vpřed a vrazil do Piplupa celým svým tělem. Vodní pokémon odletěl asi dva metry zpátky ke svému trenérovi.

„Tak tohle ne! Piplupe, Tlučení!“ zavelel Lucas. Piplup se rozeběhl proti svému protivníkovi, avšak ten zamával křídly a vzlétl nad hlavy narušitelů jeho území. Než stihl Lucas vydat nový povel, ptačí pokémon se bleskovou rychlostí snesl na Piplupa a znovu se s ním srazil. „Piiip!“ vydal ze sebe vodní pokémon a upadl na záda.

Rozrušený Lucas zaťal pěsti. Proboha, to je ten pták tak rychlý? Co mám udělat?! „Piplupe, nevzdávej se!“ zvolal. Tučňáčí pokémon se znovu postavil na nohy, ale očividně byl již zesláblý.

Lucas znenadání dostal nápad, jak získat výhodu nad útočníkem. Jen musím počkat, až ten pták zase zaútočí. Divoký pokémon se na okamžik zahleděl na svého protivníka a vzápětí se podle očekávání rozletěl k dalšímu útoku.

„Teď, Piplupe! Klovací útok!“ vzkřikl Lucas. Piplup silně klovnul svého protivníka v poslední okamžik, čímž se mu podařilo odrazit útočný manévr nepřítele. Ten upadl k zemi namísto toho, aby se mu podařil další náraz.

„Piplupe, doraž ho Tlučením!“ nakázal Lucas. Piplup se vrhnul na nepřítele dřív, než ten se stihl vzpamatovat ze svého nedobrovolného přistání. Lucasův pokémon začal protivníka tlouct křídly a pokračoval tak dlouho, dokud útočník neležel v trávě zcela omráčený.

„To bylo dobré, Piplupe,“ pochválil Lucas svého pokémona. Ten v reakci nadšeně zapípal a hned nato se unaveně posadil a vydýchával.

Vzápětí oba zaslechli nějaké divné zvuky. To se mi vůbec nelíbí, pomyslel si chlapec a začal se rozhlížet po zdroji zvuků. Když se nakonec zahleděl k nebi, naskytl se mu hrozivý pohled na velké hejno ptačích pokémonů podobných tomu, kterého nyní porazil. Kroužili Lucasovi s Piplupem nad hlavami a tvářili se velice nepřátelsky.

„Á, to ne!“ vyrazil ze sebe Lucas. „Piplupe, musíme pryč!“ Okamžitě popadl svého pokémona do rukou a rozběhl se směrem k Sandgemu. Hejno se promptně rozletělo za ním.

Chlapec utíkal, seč mu nohy stačily, ale ptačí pokémoni se na něj stále dotahovali. Tohle že je zkratka?! Kde jen má konec?! Nakonec přeci jen spatřil před sebou okraj lesíka. Ptačí pokémoni postupně začali upouštět od dalšího pronásledování. Poslední z nich se obrátil nazpět, když se Lucasovi s Piplupem v náručí konečně podařilo vyběhnout ze zkratky.

Vyčerpanému mladému trenérovi se velmi ulevilo, když v dálce zahlédl městečko Sandgem. „Zvládli jsme to, Piplupe,“ pronesl. „Támhle je město, odpočineme si tam.“

„Pip,“ odpověděl neméně unavený pokémon.

Lucas s Piplupem v náručí vyrazil pomalým, ale jistým krokem k prvním domkům, bohatší o nové zážitky. Kdepak je asi Nolan?

Doporučené z našeho blogu:

  • Smrtihlav – Kapitola 8 – EpilogSmrtihlav – Kapitola 8 – Epilog No a tohle už je jen takové malé zakončení. Malá tečka na závěr tohoto krátkého erotického příběhu. Doufám že se Danny i vám všem líbil... Posted in Novinky, Smrtihlav
  • Smrtihlav – Kapitola 7Smrtihlav – Kapitola 7 Drsné hrátky ve sklepení pokračují, role se obracejí! Aneb, když lovec padne do vlastní pasti. Ne, že by měl Xue Yang něco proti 😀 Je to předposlední díl, nebojte se. Příště už jen […] Posted in Novinky, Smrtihlav
  • Smrtihlav – Kapitola 6Smrtihlav – Kapitola 6 Co k tomu říct? Snad jen, že si Xue Yang svou starovou roli mučitele užívá 😀 😀 😀 A netřeba se bát, on si to Wei WuXian "užije" také. Svým způsobem... Posted in Novinky, Smrtihlav
  • Smrtihlav – Kapitola 5Smrtihlav – Kapitola 5 Wei WuXian pronásledoval Xue Yanga až k jeho skrýši. Kdo je ale v tomto případě kořist, a kdo lovec? To se ukáže stejně jako náš delikvent... Tak jo... Pátá kapitola z osmi. Teď už to […] Posted in Novinky, Smrtihlav
Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Captain George Zappy

Autor převážně fanfiction či sci-fi komedií

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.