Rudý řetěz – Kapitola 4

Nezbytné základy

Sotva Lucas, stále držíce svého Piplupa, dorazil do Sandgemu, začal se rozhlížet po laboratoři profesora Rowana. Příliš se mu to nedařilo, protože neměl ponětí, jak vlastně taková budova vypadá zvenčí. Rovněž se snažil mezi kolemjdoucími lidmi najít Nolana, ale také marně. Jak mám tu laboratoř najít? A kde je Nolan? Copak nemohl na mě počkat?!

„Ahoj,“ ozval se za ním dívčí hlas.

„Fuj, co to…“ polekaně se otočil Lucas. Zjistil, že jej pozdravila ta samá dívka, jenž doprovázela profesora Rowana. „Jé, ahoj,“ pousmál se na ni. „Já jsem Lucas,“ představil se a podal jí ruku.

„Ráda tě poznávám,“ odpověděla dívka rovněž úsměvem. „Já jsem Linda,“ řekla a potřásla chlapci rukou. Povšimla si, že je uřícený a že jeho Piplup má šrámy z boje. „Co se vám stalo?“

„To ti divocí pokémoni,“ odpověděl Lucas. „Bojovali jsme s nějakým ptačím pokémonem a když jsme ho porazili, začalo se nás hnát hejno dalších. Museli jsme utéct, fakt jsme měli namále.“

„Pip,“ hlesl souhlasně Piplup.

„Hlavní je, že jste dorazili sem,“ děla Linda. „Tady už nebezpečí nehrozí. Jdeš za profesorem Rowanem, viď?“

„Jo, ale nemohu najít laboratoř,“ pronesl Lucas.

„Tak já tě k ní zavedu,“ nabídla se Linda. „Profesor už jistě čeká. Není to daleko.“

Lucas následoval Lindu při procházce Sandgemem. Zanedlouho došli k jeho okraji, kde se Lucasovi naskytl pohled na majestátní budovu, která stála na rozlehlém pozemku. Okamžitě mu učarovala.

„Tak jsme tady,“ ukázala Linda na onu velkou budovu. „Laboratoř pro výzkum pokémonů. Pomáhám tady panu profesorovi,“ pochlubila se.

„To musí být skvělé,“ okomentoval to Lucas.

„Pojďme dovnitř,“ pobídla jej spokojeně Linda.

Děti vstoupily na pozemek laboratoře a přešly ke vstupním dveřím. Lucas chtěl otevřít, ale v okamžiku, kdy sahal po klice, se dveře rozlétly dokořán a kdosi do něj vrazil.

Lucas zařval bolestí a upadl na záda, přičemž vyhodil do vzduchu svého Piplupa. „Piiip!“ zaječel pokémon, mávaje zoufale křídly. Vyděšené Lindě se nakonec podařilo chytit Piplupa do svých rukou, když padal zpátky na zem.

„Co to bylo?!“ sykl Lucas vstávající ze země.

„Ou, to jsi ty, Lucasi?“ zaslechl hlas Nolana. Když se na něj podíval, uviděl, že se drží za bolavé rameno.

„Mohu tě o něco poprosit?“ řekl Lucas, vyměňujíce si pohled s kamarádem. „Tohle mi už nedělej.“

„Promiň,“ omluvil se Nolan. Pak se ale pousmál. „Řeknu ti, kámo, žes měl pravdu. Starý Rowan vskutku není tak děsivý, jak vypadá v televizi.“

„Zato ty začínáš děsit mě s tím spěcháním,“ utrousil Lucas.

„Klídek,“ chlácholil jej Nolan. Zrovna tohle slovo od něj znělo opravdu zvláštně. „Vždyť se vlastně nic nestalo.“

Linda se konečně vzpamatovala z prvotního šoku. „To… je tvůj kamarád, ne?“ zeptala se Lucase.

„Jo,“ kývnul hlavou Lucas. „Lindo, tohle je Nolan, můj soused a kámoš. Nolane, to je Linda, profesorova asistentka,“ představil je navzájem.

„Tak… ahoj, Nolane,“ pozdravila Linda.

„Ahoj, Lindo,“ opětoval Nolan pozdrav a potřásl si s ní rukou. Přitom si všiml Piplupa, kterého přidržovala levou rukou. „Hele, je ten Piplup v pořádku?“

„Piplup,“ přikývl pokémon v odpověď.

„To asi znamená, že jo,“ řekl Lucas a opatrně si jej od Lindy vzal zpět. Vzápětí ho začal hladit po hlavičce. Piplup blažeností přimhouřil oči.

„Trénuješ taky pokémony? A odkdy?“ vyptával se rychle Nolan nové kamarádky.

„Já? Jasně, taky jsem trenérka,“ potvrdila Linda. „Začala jsem s tím před čtyřmi dny od chvíle, kdy se profesor Rowan vrátil z Kanta.“

„Fakt? A kterého pokémona sis vybrala?“ pokračoval Nolan.

„Zvolila jsem si Chimchara,“ prozradila Linda.

„Heh,“ pousmál se Nolan. „Takže každý z nás má jiného prvního pokémona.“

„Jo, je to zajímavá náhoda,“ přidal se Lucas. „Lindo, jak vlastně pomáháš profesorovi?“

„No, všelijak,“ uchichtla se Linda. „Zatím se hlavně starám o pokémony, kteří jsou v laboratoři. Taky občas vyrážím do terénu a pátrám po divokých pokémonech, abych pomohla panu profesorovi v jeho výzkumu. Dozvídám se spoustu nových věcí a to nejen o pokémonech.“

Pomáhá mu v jeho výzkumu? To zní vážně skvěle, pomyslel si Lucas.

„Nolane, proč jsi tak pospíchal?“ zeptala se Linda.

„Měl jsem obrovskou radost z dárku od profesora,“ zazubil se Nolan a pak z kapsy vytáhl přístroj. Byl podobný tomu, který profesor Rowan již jednou použil u lesíka, ovšem tento byl oranžové barvy. „Když mi řekl, co všechno tohle dovede, úplně mi to vyrazilo dech.“

Lucas vykulil oči a nebyl schopen slova. Teda! Něco podobného přece předvedl profesor Rowan u zkratky! Nestihl se však vynadívat, protože Nolan přístroj zase zastrčil do kapsy. „Rád jsem si popovídal, ale já ho teď musím někde vyzkoušet. Tak se zatím mějte!“ Nato se rozběhl někam pryč.

„P-počkej ještě!“ volal opožděně Lucas za kamarádem, ale ten se ani neotočil a upaloval dál.

„Tohle dělá vždycky?“ podivila se Linda.

„Pořád chce něco udělat rychle,“ pronesl Lucas, „takže s ním nestíhám držet krok. Je hrozně netrpělivý.“

„To jsem si všimla,“ poznamenala Linda. „No, radši už pojďme.“

Lucas následoval Lindu do laboratoře. Toto místo se nepodobalo ničemu, co kdy Lucas doposud viděl. Vybavení laboratoře jej tak uchvátilo, že by na něm nechal oči. Zaujaly jej snad všechny přístroje, kamery snímající pokémony na prostorném pozemku kolem laboratoře, počítače, pokébaly (Lucas si všiml, že profesor má zde sbírku různých druhů pokébalů) a v neposlední řadě pak jeho pozornost upoutal samotný Rowan, který jim šel naproti. Profesor měl původně v úmyslu zjistit, co se to děje přede dveřmi laboratoře, ale teď, když viděl, že Nolan je už pryč a Linda s Lucasem jsou evidentně v pořádku, se rozhodl, že se tím už zabývat nebude.

„A hleďme, kdopak to přišel,“ pousmál se Rowan na Lucase.

„Dobrý den,“ pozdravil chlapec. „Jmenuji se Lucas. Rád vás poznávám.“

„Já tebe také,“ řekl profesor a potřásl si s Lucasem rukou. „Mé jméno je Rowan, jak už jistě víš. Tušil jsem, že nebude dlouho trvat, než se tu zastavíš.“ Rowan se na okamžik zamyslel a poté navrhl Lucasovi: „Co kdybych se podíval na tvého Piplupa?“

Lucas souhlasně přikývnul a předal Rowanovi svého pokémona. Profesor zvážněl a začal si Piplupa pozorně prohlížet. Po chvíli se znovu podíval na chlapce. „Piplup je zjevně spokojený. Zdá se, že jsem neudělal chybu, když jsem ti jej svěřil.“

To se Lucase mírně dotklo. „Ale pane profesore,“ ozval se, „o co jde? Proč jste pochyboval?“

„Víš, Lucasi,“ odpověděl Rowan, „když jsem viděl tebe a tvého kamaráda Nolana, jak se chystáte proběhnout skrz ten zarostlý lesík bez vlastních pokémonů, byl jsem naprosto šokován. Jen jsem žasnul nad vaší ztřeštěností a zjevnou nezodpovědností.“ Znovu se pousmál. „Teď jsem žasnul znovu, ovšem zcela odlišným způsobem. Mezi tebou a tvým Piplupem vzniklo pouto přátelství, které je stále silnější. Velmi mě to těší.“

„Pip-lup!“ přitakal pokémon.

„Mohl bych říci,“ pokračoval Rowan, „že jsem poctěn tím, že jsem se s tebou setkal. Totéž si o tobě určitě myslí i Piplup. Proto tě chci požádat, aby ses o něj dobře staral.“

„Spolehněte se,“ prohlásil Lucas, který opět přebíral Piplupa do svých rukou. „Nedám na něj dopustit, to vám slibuju. Moc vám děkuji za důvěru.“

„Lucasi,“ říkala usmívající se Linda, „mám vážně radost, že jsi k pokémonům tak laskavý. Kdybys nebyl, tak bych musela…“ zarazila se a odvrátila tvář. „Ne, to nemůžu říct…“

Lucas trochu zvážněl. Co by musela? Nemůže to říct? Proč? Nechápal její slova. Třeba jí to přišlo moc hrozné a nechce o tom mluvit… Pak se však povzbudivě usmál. Neboj, na mě je spoleh. Po zakončení svého myšlenkového monologu vytáhl pokébal. „Piplupe, prozatím se vrať,“ řekl a jeho pokémon se vrátil do svého pokébalu.

„Přejděme k hlavnímu tématu,“ promluvil profesor k chlapci. „Byl bych rád, kdybys pro mě něco udělal.“

„Vážně? A co?“ zeptal se Lucas, připínaje pokébal k opasku u kalhot.

„To se dozvíš za okamžik,“ děl profesor. „Zajisté víš, že studuji pokémony. Abych byl konkrétní, můj výzkum se zaměřuje na proces jejich evoluce.“ Krátce se odmlčel. „V první řadě se chci dozvědět, jaké konkrétní druhy pokémonů se běžně vyskytují v Sinnohu. K tomu je nezbytné získávat data prostřednictvím pokédexu.“ Nato se odebral k jedné ze skříněk, z níž pak vyndal další přístroj. Byl totožný s tím, který použil u lesíka, ovšem tento byl modrý. Ukázal jej Lucasovi, který se chvěl zvědavostí. Že by…

„Tohle je pokédex,“ vysvětlil mu Rowan. „Je to neocenitelný nástroj pro každého trenéra pokémonů. Stačí jej zapnout a jednoduše namířit na pokémona, o kterém se chceš více dozvědět a pokédex ti dá několik základních informací. Tento zbrusu nový model dokáže poskytnout zvlášť detailní údaje o jakémkoliv pokémonovi a také identifikovat útok, který byl právě použit v zápasu.“

„No páni,“ vydechl Lucas. „A… vy byste mi jej dal?“ ptal se rychle a bez rozmyslu. I tak to byla logická otázka vzhledem k tomu, že podobný přístroj od profesora dostal i Nolan.

„Ano, rád bych ti jej svěřil,“ přikývnul Rowan. „Tím se dostávám k tomu, o co tě chci požádat, ovšem nejde o nic jednoduchého. Chci po tobě, abys s tímto novým pokédexem získal alespoň základní údaje o tolika pokémonech, kolik jich jen můžeš potkat. Nové údaje získáš tak, že namíříš pokédexem na daného pokémona a zmáčkneš tohle tlačítko,“ profesor ukázal na malé tlačítko úplně dole pod dolním dotykovým displejem. „Přístroj pak sám zaznamená všechno o daném druhu. Identifikuje typ, druhové jméno a také útok, pokud nějaký bude právě používat.“ Na okamžik se odmlčel. „Uděláš to pro mě?“ zeptal se významně.

„Eh…“ zarazil se Lucas. Takže budu mít vlastní pokédex! To je teda něco! Já to beru! „Ano, určitě!“ zavýskl radostí.

Profesor znovu pokýval hlavou. „Dobrá odpověď. Ovšem dřív, než ti jej dám, musím do něj vložit identifikační údaje o jeho novém majiteli, tedy o tobě. Počkejte tady,“ řekl dětem a přistoupil k jednomu z laboratorních počítačů, do kterého vložil pokédex.

„Je možné, že chtěl po Nolanovi to samé, co po mně?“ tiše se ptal Lucas Lindy.

„Určitě,“ přikývla Linda. „Tyhle nové pokédexy rozdal už několika začínajícím trenérům. Chce takto urychlit svůj výzkum. Trenéři s těmito pokédexy čas od času zavolají Rowanovi z pokémonského střediska a přes počítač mu zašlou získané údaje o pokémonech.“

Lucas se už chtěl zeptat, co to je pokémonské středisko, ale na to mu nyní nebyl dopřán čas. Rowan zase vyjmul přístroj z počítače a vrátil se s ním k vyčkávajícím dětem. „Je tvůj, Lucasi,“ řekl profesor a natáhl ruku s pokédexem. „Neostýchej se jej použít, kdykoliv budeš potřebovat informace.“

Lucasovi se vzrušením třásly ruce, když přebíral pokédex. „Mockrát vám děkuji, pane profesore. Nikdy vám to nezapomenu.“ Vložil přístroj do kapsy a poté se podíval na Lindu. „Ty taky máš vlastní pokédex, že?“

„Ano, taky mám svůj vlastní,“ řekla Linda a vytáhla z kapsy pokédex růžové barvy. „Dostala jsem jej od pana profesora v ten den, kdy jsem si vybrala prvního pokémona.“

Lucas se obdivně zahleděl na Lindin pokédex a pak se obrátil zpátky k profesorovi. Ten se otázal: „Když jsi šel po cestě 201 s vlastním pokémonem, jak ses cítil?“

„Napjatě,“ odpověděl Lucas. „V jedné chvíli až příliš napjatě, když nás proháněli divocí pokémoni. Tobě jsem to už vyprávěl,“ ohlédl se k Lindě, která se pousmála.

„To se občas stává,“ děl Rowan. „Víš, žiji tady už šedesát dlouhých let. Dokonce i po tak dlouhé době cítím napětí a vzrušení, když jsem s pokémony.“ Opět se krátce odmlčel. „Měl bys vědět, Lucasi, že v tomto světě žije bezpočet druhů pokémonů. To znamená, že při svém putování po Sinnohu nepochybně zažiješ nejrůznější příhody.“

„O tom jsem dlouho snil,“ poznamenal Lucas. Pak se najednou zatvářil sklesle. „Ale… nějak mám pocit, že na to nejsem dost dobře připravený.“

„Nedělej si starosti,“ ozvala se Linda. Lucas se znovu ohlédl k dívce. „Já tě můžu naučit to nejdůležitější, co potřebuješ vědět. Co ty na to?“

V Lucasovi se znovu probudilo nadšení. No to je bezvadný! „No jasně!“ zajásal.

„Dobře,“ usmála se Linda.

„Jdi přímo za svým snem,“ pobídl Lucase Rowan. „Protože tvé velké dobrodružství začíná právě teď. Nezbývá mi, než ti popřát, aby tvá cesta byla zábavná tak jako poučná.“

„Ještě jednou vám děkuji za všechno,“ pronesl vděčný chlapec. „Nashledanou,“ rozloučily se děti s profesorem a vydaly se ven z laboratoře.

Lucas a Linda vyšli ze dveří stavení. „Pojď za mnou, Lucasi,“ promluvila dívka. „Nejprve tě zavedu k pokémonskému středisku. Brzy uvidíš, co to je,“ odpověděla na otázku, kterou už měl chlapec na jazyku. Děti se vydaly na další procházku městem.

„Byl profesor Rowan kdysi trenérem pokémonů?“ otázal se Lucas během cesty.

„Myslím, že ano,“ odvětila Linda. „Jistá si tím ale nejsem, nikdy jsem se jej na to nezeptala,“ pokrčila rameny.

„A pomáháš mu už od chvíle, kdy se vrátil?“ pokračoval Lucas.

„Dá se to tak říct,“ řekla Linda. „Vlastně mě k tomu navedl táta, který pracuje jako jeho asistent už léta. Za těch několik dní jsem se stačila dozvědět dost věcí,“ pousmála se.

Vzápětí dívka ukázala prstem na budovu s červenou střechou, kterou již měli na dohled. Nad vchodovými dveřmi stavení bylo vyobrazeno velké písmeno P. „Támhle to je,“ řekla a zamířila k budově.

„To je to středisko?“ zeptal se zaujatý Lucas.

„Ovšem,“ přikývla Linda. „Pokémonské středisko najdeš v drtivé většině měst. Spolehlivě jej poznáš podle toho velkého P, které najdeš buď na fasádě nebo na střeše.“

„A co to vlastně je?“ vyptával se Lucas.

„Nemocnice pro pokémony,“ usmála se Linda. „Trenéři chodí do pokémonského střediska kvůli tomu, aby zde nechali vyléčit své pokémony, kteří jsou po zápasech vyčerpaní. Součástí střediska bývá i restaurace, dá se odtud zavolat přátelům a je možné v něm dokonce i přespat. To všechno je zcela zadarmo. Tedy samozřejmě jen pro trenéry pokémonů. Jeho provoz financuje zčásti město, ve kterém stojí, zčásti také Pokémonová liga. Pokémonské středisko je velice významné.“

„Teda,“ vydal ze sebe Lucas, „to je lepší než v hotelu.“ Na okamžik se zamyslel a pak řekl: „Měl bych tam zajít už teď. Piplup je přeci jen trošku vyčerpaný.“

„Dobrý nápad,“ souhlasila Linda. „Tak pojďme dovnitř.“

Děti vstoupily do hlavního sálu pokémonského střediska. Namířily si to přímo k pultu, u kterého právě stála rusovlasá sestra oděná ve svém lékařském obleku. „Vítejte v pokémonském centru,“ pozdravila je.

„Dobrý den,“ opětovaly děti pozdrav. „Já jsem Lucas,“ představil se chlapec.

„Jmenuji se Joy,“ sdělila mu sestra. „Potřebuješ s něčím pomoci?“

„Ano, to bych rád,“ potvrdil Lucas a odepnul si z opasku pokébal. „Prosím, mohla byste se podívat na mého Piplupa?“

„Jistě,“ přikývla Joy a převzala si pokébal s Piplupem. Pak se otočila k jakémusi pokémonovi, který stál kousek za ní. Byl růžový, stál na krátkých nohách a jeho tělo připomínalo vejce. Nejnápadnější na něm bylo malé vajíčko, které pokémon nosil v kapsičce na hrudi a zdravotnická čepice na hlavě. „Chansey,“ oslovila jej Joy, „podívej se tady na Piplupa.“ Poté předala pokébal vejcovitému pokémonovi do jeho krátkých rukou.

„Cože to je za pokémona?“ zeptal se Lucas a vytáhl svůj pokédex. Rozevřel jej a namířil s ním na vejcovitého pokémona.

„Chansey, vejcový pokémon,“ promluvil pokédex. „Chansey má velmi laskavou povahu. Klade velmi výživná vejce, o která se dělí se zraněnými lidmi nebo pokémony. Říká se, že Chansey přinese štěstí tomu trenérovi, který ji chytí.“ Poté Lucas poprvé použil identifikaci. Ta ukázala, že Chansey je normální typ pokémona.

„Chan-sey,“ ozval se pokémon, který se vzápětí otočil a odcupital i s pokébalem dál do prostor střediska.

„V každém pokémonském centru pracuje alespoň jedna Chansey,“ poučila Linda Lucase, který zpětně vkládal pokédex do kapsy. „Pomáhají s uzdravováním zraněných pokémonů.“

„Naprostá pravda,“ přisvědčila Joy.

„Lucasi,“ zajímala se Linda, „už jsi přemýšlel nad tím, čeho bys chtěl na svých cestách dosáhnout? V čem bys chtěl být nejlepší?“

„No, nejsem si jistý,“ pronesl Lucas.

Linda se mírně pousmála. „Můžeš se rozhodnout, jestli chceš být výborným trenérem, koordinátorem nebo chovatelem pokémonů.“ Existovalo samozřejmě více možností, ale tyto byly nejprestižnější.

Lucas se zamyslel. Moje máma byla skvělou koordinátorkou… že bych teda byl jako ona? No, i když… nevím… raději bych… Vzpomněl si na chvíli, kdy obdržel Piplupa a na svůj první souboj s Nolanem. Můj Piplup vyhrál nad Nolanovým Turtwigem a pak v tom lesíku nad tím ptačím pokémonem… To přece znamená, že je dobrý bojovník! A když jej budu dál trénovat, mohl bych pak zápasit s těmi nejlepšími trenéry v Sinnohu, třeba i se samotným šampiónem! To je ono, udělám to tak!

„Lucasi?“ zeptala se Linda znovu.

Chlapec se však už tvářil rozhodně. „Už vím!“ prohlásil. „Chci se stát nejlepším trenérem pokémonů!“

„Tak to se nejprve musíš zaregistrovat do Sinnožské ligy,“ informovala jej Joy. „Půjč mi svůj pokédex, já už to zařídím.“

Lucas opět vytáhl pokédex a předal jej sestře Joy, která jej poté vložila do počítače a začala vyřizovat registraci. Mezitím se Lucas, jenž vzápětí mírně znejistěl, optal Lindy: „Jak se vlastně stanu nejlepším trenérem pokémonů?“

„Rozhodně to není jednoduché,“ pověděla mu Linda. „Musíš obejít všechny stadiony v Sinnohu, porazit všechny trenéry stadionů v zápasech a získávat odznaky. Celkem musíš vybojovat osm oficiálních ligových odznaků, aby ses mohl zúčastnit ligového turnaje. Pokud bys byl opravdu dobrý, mohl bys postoupit až do Ligy šampiónů a dokonce se stát novým šampiónem. A… proč ses vlastně tak rozhodl?“

„Pochopil jsem,“ vykládal Lucas, „že Piplup je zvlášť dobrý v zápasech. Poprvé jsme bojovali proti Nolanovu Turtwigovi a pak proti tomu ptačímu pokémonovi v lesíku. Oba zápasy jsme vyhráli.“

„Tak to chápu,“ přikývla Linda. „Jen si nemysli, že budeš pořád jenom vyhrávat,“ dodala s úsměvem.

V té chvíli k nim přistoupila sestra Joy s Lucasovým pokédexem. „Je to hotové,“ sdělila Lucasovi a vrátila mu přístroj. „Teď už můžeš vyzývat trenéry stadionů k zápasům o odznaky. Nejbližší stadion najdeš ve městě Oreburgh. Leží východně od Jubilifu, do kterého se dostaneš, když odtud půjdeš na sever po cestě 202.“

„Děkuji,“ řekl Lucas. „Jak dlouho bude trvat, než dostanu Piplupa zpátky?“

„Vyžádá si to ještě nějaký čas,“ odpověděla Joy. „Než bude zase připravený, co kdybyste se šli na chvilku projít?“ navrhla dětem.

„To je pravda, Lucasi,“ přikývla Linda. „Stejně jsem ti chtěla ukázat ještě pár věcí.“

„Tak jo,“ souhlasil Lucas. „Nashledanou,“ rozloučily se děti se sestrou Joy a opustily pokémonské středisko.

Doporučené z našeho blogu:

  • Smrtihlav – Kapitola 8 – EpilogSmrtihlav – Kapitola 8 – Epilog No a tohle už je jen takové malé zakončení. Malá tečka na závěr tohoto krátkého erotického příběhu. Doufám že se Danny i vám všem líbil... Posted in Novinky, Smrtihlav
  • Smrtihlav – Kapitola 7Smrtihlav – Kapitola 7 Drsné hrátky ve sklepení pokračují, role se obracejí! Aneb, když lovec padne do vlastní pasti. Ne, že by měl Xue Yang něco proti 😀 Je to předposlední díl, nebojte se. Příště už jen […] Posted in Novinky, Smrtihlav
  • Smrtihlav – Kapitola 6Smrtihlav – Kapitola 6 Co k tomu říct? Snad jen, že si Xue Yang svou starovou roli mučitele užívá 😀 😀 😀 A netřeba se bát, on si to Wei WuXian "užije" také. Svým způsobem... Posted in Novinky, Smrtihlav
  • Smrtihlav – Kapitola 5Smrtihlav – Kapitola 5 Wei WuXian pronásledoval Xue Yanga až k jeho skrýši. Kdo je ale v tomto případě kořist, a kdo lovec? To se ukáže stejně jako náš delikvent... Tak jo... Pátá kapitola z osmi. Teď už to […] Posted in Novinky, Smrtihlav
Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Captain George Zappy

Autor převážně fanfiction či sci-fi komedií

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.