Rudý řetěz – Kapitola 8

Večer v Jubilifu

Začalo se pomalu stmívat, když Lucas a Linda právě vyšli z lesní cesty vedoucí na sever k městu Jubilife. Pohled na vysoké městské budovy byl úchvatný. Přesto se Lucas tvářil nejistě.

„To město je veliké,“ řekl chlapec. „Najít tady pokémonské středisko bude o hodně těžší.“

„To je pravda,“ přisvědčila Linda. „Budeme se muset někoho zeptat na cestu.“

Mladí trenéři se začali procházet po ulicích velkoměsta. Poměrně brzy je zaujala jedna dívka, která byla jen o něco starší než oni. Měla dlouhé černé vlasy a v nich uvázanou modrou stužku. Byla oblečená v tmavě zelené blůze a bledě zelené krátké sukni. Na nohou měla černou dívčí obuv a bílé podkolenky a na zádech nesla menší batoh zelené barvy.

„Podívej, Lucasi,“ ukázala Linda na onu dívku. „Zeptáme se třeba jí.“

Lucas a Linda přistoupili k černovlasé dívce. „Ahoj, jak se jmenuješ?“ pozdravil ji chlapec.

Oslovená se ohlédla. „Já? Jmenuji se Sylvia. A kdo jste vy?“

„Já jsem Lucas,“ představil se chlapec.

„Těší mě, jsem Linda,“ přidala se kamarádka.

„Chtěli bychom tě o něco poprosit,“ spustil Lucas. „Kde tu najdeme pokémonské středisko?“

Sylvia se pousmála. „Vy asi nejste zdejší, že? Dobře, zavedu vás ke středisku,“ mrkla na Lucase s Lindou, „ale něco za to budu chtít. Jste trenéři pokémonů, že?“

„Jo, jsme,“ potvrdil Lucas.

„Já taky,“ mrkla znovu Sylvia. „Doprovodím vás ke středisku, ve kterém na mě počkáte. Chci si totiž zároveň s tím vyřídit ještě něco jiného. Až se vrátím, jeden z vás si dá se mnou zápas v Pokémonu. Co vy na to?“

Ajaj, to bude problém, zarazil se Lucas. Věděl totiž, že jeho pokémoni nemají po souboji s Georgem síly na další zápasení. Linda však okamžitě přikývla: „Ano, přijímáme.“ Pak si vyměnila pohled s kamarádem, jako by chtěla říct: „Neboj, vím, co dělám.“

„Následujte mě,“ pobídla je Sylvia. Lucas a Linda se vydali za ní.

„Trénuješ pokémony už dlouho?“  zeptal se Lucas Sylvie během putování městem.

„Začala jsem před několika týdny,“ prozradila dívčina. „Za tu dobu už mám první významný úspěch. Před pár dny jsem byla ve městě Oreburgh a tam jsem svedla zápas na stadionu.“ Na okamžik se zastavila, sundala si batoh a otevřela jej. Vytáhla z něj malou schránku. „A tohle je výsledek,“ dodala Sylvia a ukázala obsah pouzdra.

Lucasovi málem vypadly oči z důlků, když se pozorně zadíval na malý hladký kovový odznak ve schránce. Tvarem připomínal poněkud hranatější pokébal, jehož obrysy byly bezbarvé, jinak celý odznak vynikal hnědou barvou.

„Měl by ses teď vidět, Lucasi,“ zasmála se Sylvia. „Vypadáš docela legračně.“

„Eh…“ vydal ze sebe Lucas, „to musí být odznak oreburghského stadionu. Nebo ne?“

„Ano, je to Rudový odznak,“ potvrdila Sylvia.

„Bylo těžké jej získat?“ zajímala se Linda.

„Rozhodně ano,“ odpověděla Sylvia, zavřela schránku a vrátila ji do batohu. Ten si pak znovu hodila na záda a pokračovala v chůzi. „Trenéry stadionů nepodceňujte. Mají ve zvyku vystavit vás nejrůznějším situacím, které vás mohou v zápase potkat.“

„To si budu pamatovat,“ řekl polohlasně Lucas.

Za několik minut dorazila trojice trenérů k cíli. Za přechodem přes silnici stála nejméně desetipatrová budova pokémonského střediska. Lucas na ni nábožně zíral. To je tedy něco! Tam musí být spousta pokémonů!

„Jsme tady,“ konstatovala Sylvia. „Teď mě prosím omluvte, půjdu do nedalekého obchodu.“ Zamávala svým novým přátelům a odkráčela jinam.

Lucas a Linda se chvíli dívali za Sylvií, jak se vzdaluje. Pak se vydali blíže k pokémonskému středisku. Přešli přes silnici a chtěli odbočit k hlavnímu vchodu do střediska, ale najednou se Linda zarazila.

„Co se děje?“ otázal se Lucas. Co teď může být důležitější než setkání s Nolanem?!

„Ten muž…“ šeptla Linda, „co to dělá?“ Prstem ukázala na jakéhosi muže, který stál nedaleko od nich.

Muž měl černé krátké vlasy, byl oblečený v tmavě hnědých kalhotách a velkém, světle hnědém kabátu, pod kterým nosil tmavě hnědý rolák. Pod ním ještě měl na sobě bílou košili a fialovou kravatu a byl obutý v černých botách. Postával u zdi budovy pokémonského střediska a rychle se rozhlížel se okolo sebe. Za chvilku přeběhl přes silnici na protější chodník a znovu se začal spěšně rozhlížet.

„Možná něco hledá,“ usoudil Lucas. „Co kdybychom se ho zeptali a pomohli mu?“ Nolan může ještě chvíli počkat.

„Souhlasím,“ přikývla Linda. „Podívej, vrací se zpátky.“ Záhadný muž skutečně přecházel nazpět přes silnici ke středisku.

„Půjdeme mu naproti,“ navrhl Lucas. Vypadá podivně. Ale nejspíš nebude nepřátelský.

Když muž přešel silnici, Lucas s Lindou k němu přistoupili blíž. Stále však dělal, jakoby je neviděl, a pořád se jen rozhlížel kolem. Dívka se rozhodla jej oslovit. „Promiňte, pane -“

„COŽEEE?!“ vykřikl najednou muž tak, že se děti polekaly. Lucas doslova cítil, jak se do celé skupinky zabodávají pohledy kolemjdoucích lidí, kteří zaslechli onen výkřik. Co to?

Muž se opět začal ohlížet okolo. Po chvilce se obrátil k Lucasovi s Lindou. „Pojďte za mnou,“ řekl jim ztišeným hlasem. Děti se za ním vydaly do nenápadné uličky mezi pokémonským střediskem a jednou z výškových budov. Co by mohl chtít? přemýšlel Lucas.

Když se všichni zastavili v uličce, promluvil k dětem záhadný muž: „Jak jste to věděli?“

„Co?“ nechápal Lucas.

„Jak jste dokázali odmaskovat mě?“ pokračoval muž důrazně. „Mě jakožto příslušníka Mezinárodní policie?!“

„Co?!“ podivily se děti.

Mezinárodní policie? honilo se Lucasovi hlavou. Jak jsme to mohli vědět?

„Jakže?“ pronesla zmatená Linda. „Promiňte… Jen jsme si chtěli s vámi promluvit -“

„Pche,“ zarazil ji muž s úšklebkem. „Ty prohlašuješ, že jste si chtěli se mnou jen promluvit? Ale já vím, že právě takovému tvrzení je lepší nevěřit.“

„Ale -“ chtěl Lucas pomoci kamarádce. Avšak ani jeho příslušník Mezinárodní policie nenechal domluvit.

„Ne, ne, ne,“ zakroutil muž hlavou. „Vy jste hned poznali, že jsem někdo neobvyklý. To je ten důvod, proč jste na mě promluvili, nebo ne? Docela vás obdivuji za takovou všímavost. Přímo s ní naháníte hrůzu!“

„Tak promiňte, že jsme vás tak vyděsili,“ pronesl Lucas.

Muž pouze mávl rukou, jako by vlastně o nic nešlo. „Teď, když jste mě takhle odhalili, dovolte mi, abych se představil. Jsem světoběžnický elitní agent Mezinárodní policie. Jmenuji se…“ zarazil se muž. „Ne, to ne. Sdělím vám pouze své krycí jméno. Všichni mi říkají Looker.“

„Já se jmenuju Lucas,“ představil se chlapec.

„Těší mě, já jsem Linda,“ přidala se kamarádka.

Looker se lehce pousmál. „Děkuji. Jen tak mimochodem, jste s úslovím ‚Nebuď zloděj!‘ dobře obeznámeni?“

Lucas a Linda si vyměnili pohledy a souhlasně přikývli.

„Ano, tak je to správně,“ pochválil je Looker. „Je špatné přivlastňovat si to, co patří jiným. Bohužel,“ zvážněl detektiv, „zjevně existují tací, kteří nevěnují tomuto úsloví žádnou pozornost.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se Lucas.

„Ve skutečnosti jsou v Sinnohu zločinci, kteří kradou ostatním lidem pokémony,“ vysvětlil Looker.

Linda vytřeštila oči. „Krást pokémony?! Probůh, jak to může někdo udělat?“

„To je strašný,“ hlesl Lucas. „Neumím si to představit.“

„Jenomže je to pravda,“ děl Looker. „Zrovna jsem se rozhlížel po takových osobách, které by mohly vzbuzovat mé podezření.“ Na okamžik se zamyslel. „Vy jste trenéři pokémonů, že ano? Čím pro vás pokémoni jsou?“

„Jsou to naši kamarádi!“ řekla důrazně Linda.

„Jasně!“ přidal se Lucas.

Looker se znovu pousmál. „Ano, člověk by měl být pokémonovi přítelem. Pak bude pokémon mnohem ochotnější spolupracovat se svým trenérem a odhodlaně za něj bojovat. Mám rovněž vlastního pokémona, ale moc často nezápasíme, abych řekl pravdu.“

„Ani se příliš nedivím,“ vyjádřila se Linda. „Musí být těžké pracovat pro Mezinárodní policii.“

„Ano. A časově náročné,“ doplnil Looker. Pak zase začal přemýšlet. „Chtěl bych vás o něco požádat.“

„A o co, prosím?“ otázal se Lucas.

„Pokud byste mě znovu zahlédli,“ řekl detektiv, „tak vás žádám, abyste se mnou nemluvili, neboť jsem ve službě.“ Pak se zatvářil, jako by na něco přišel. „Vlastně ano, ano, můžete se mnou mluvit. Ne, musíte se mnou mluvit.“

„Ale o co jde?“ vyzvídal nedočkavý Lucas.

„Ale nemluvte se mnou kvůli tomu, že jsem osamělý, ne, ne,“ upřesňoval Looker. „Vy mě musíte informovat. Informovat mě o podezřelých lidech a podivných událostech.“ Ohlédl se k silnici. „Teď mě ale musíte omluvit, přátelé. Musím dál pokračovat ve svém pátrání.“ Pak se rozběhl k silnici a když vyběhl z uličky, zabočil doprava a ztratil se dětem z očí.

„Tohle jsem opravdu nečekala,“ pronesla Linda.

„Nápodobně,“ přitakal Lucas. „Asi bychom už konečně měli jít do toho střediska.“

„Tak pojďme,“ souhlasila dívka.

Lucas a Linda vyšli ven z uličky a obešli budovu střediska. Sotva vešli dovnitř, povšimli si Nolana čekajícího u pultu.

„Ahoj, Nolane!“ zavolal Lucas na kamaráda.

„Nazdárek, Lucasi!“ radostně pozdravil Nolan. „Rád tě vidím. A tebe taky, Lindo,“ mrknul na dívku.

„Těší mě,“ usmála se Linda.

„Nenudil ses tady?“ zeptal se Lucas. „Trvalo nám to, než jsme tě dohnali.“

„Ále, ani ne,“ mávl rukou Nolan. „Nakonec jsem ten čas trošku využil k tréninku na zápasišti vedle střediska. Jo a… Než jsem se dostal do Jubilifu, povedlo se mi chytit dalšího pokémona, Starlyho.“

„To je dobrý,“ zhodnotil Lucas s úsměvem. „A víš co? Já jsem taky chytil Starlyho.“

„Fakt?“ podivil se Nolan. „To je pěkná náhoda.“ Vzápětí se ušklíbl, když dostal nápad. Co takhle, kdybych ti oplatil tu porážku ze včerejška? „Napadlo mě, jestli bych si s tebou nemohl dát odvetu?“

„To nepůjde,“ posmutněl Lucas. „Mí pokémoni si musí odpočinout.“

„Ale jak to?!“ zaskučel Nolan. To si snad dělá srandu!

„Měl smůlu,“ pověděla Linda. „Potkali jsme jednoho velmi silného trenéra z Johta. Lucas si s ním dal zápas a ten trenér jej na hlavu porazil.“

„Až z Johta?“ řekl udiveně Nolan. „To teda musí být eso. No ale…“ pohlédl na Lucase. „Mohli bychom si teda dát ten zápas zítra ráno?“

„Jo, to by šlo,“ zamyslel se Lucas. Bude to tak lepší pro všechny.

„Vítejte v pokémonovém středisku,“ ozvalo se najednou od pultu. Lucas se pořádně podíval a trochu se vylekal. Za pultem totiž právě stála sestra Joy. Kde se tu vzala?

„Dobrý den,“ vydal ze sebe chlapec. „Neviděli jsme se už v městečku Sandgem?“

„Nikoliv,“ odpověděla sestra. „V Sandgemu pracuje moje sestřenice.“

„Moc to nechápu,“ mumlal Lucas.

„Já naštěstí ano,“ pochlubila se Linda. „Existuje mnoho sester Joy, které pracují v pokémonských střediscích po celém světě. Všechny jsou, dá se říct, součástí jedné velké rodiny.“

Lucas překvapením otevřel pusu, když se pokusil představit si spoustu sester Joy, jež se podobaly jako vejce vejci. „To je jich až tolik?!“ vyhrkl.

„Klídek, Lucasi,“ řekl Nolan. „Já z toho taky byl na větvi, když jsem se tohle dověděl.“

„Nedělej si z toho těžkou hlavu,“ přitakala Joy. „Nepotřebuješ pomoc?“

„Vlastně ano,“ vzpamatoval se Lucas a vzal své pokébaly do ruky. „Moji pokémoni si potřebují odpočinout. Prosím, podívejte se na ně,“ řekl a předal sestře pokébaly.

„Zajisté,“ přikývla Joy a odešla s pokébaly dál do prostor střediska.

Nolan se podíval na Lucase a opřel se lokty o pult. „Když jsem odtud volal své mámě, řekla mi, že pro mně máš nějaký balíček, který mi zapomněla dát.“

„Jo, mám ho tady s sebou,“ děl Lucas a sundal si batoh, který pak otevřel. Vytáhl z něj baliček od Nolanovy matky a podal jej svému kamarádovi.

„Tak copak to je?“ přemítal Nolan, který začal rozbalovat balíček. Za chvilku vyjekl radostí: „Páni! To je mapa Sinnohu!“ Vzápětí se podíval do balíčku ještě jednou, ale tentokrát se začal udiveně tvářit. „Co? Proč jsou tady dvě?“

V balíčku byly skutečně dvě mapy oblasti Sinnoh. To je divné, pomyslel si Lucas.

„Mě se to sice líbí,“ prohodil Nolan, „ale dvě mapy fakt nepotřebuju.“

„Tak mi jednu dej,“ navrhnul Lucas. „Určitě se mi bude hodit.“

„Možná, že Nolanova matka chtěla, aby každý z vás měl vlastní mapu,“ zamyslela se Linda.

„Že by?“ uvažoval Nolan. „To se mi moc nezdá. Ale klidně si můžeš jednu nechat, Lucasi,“ řekl a vzal si jednu mapu do ruky. Lucas pak uložil druhou do svého batohu.

Nolan rozložil vlastní mapu na pultu a vyhledal na ní město Jubilife. „Takže…“ přemýšlel, „podle mapy bude mou další zastávkou město Oreburgh. To je na východ odtud,“ ukázal na kýžené město na mapě. „Mají tam první stadion.“

„Já jdu taky do Oreburghu,“ děl Lucas. „Co kdybychom tam šli společně, jakmile si dáme ten zápas? Ale nesmíš mi utéct,“ mrknul na kamaráda.

„Tak jo,“ souhlasil Nolan a pak se ohlédl na Lindu. „Půjdeš taky?“

„Ne, díky,“ omluvila se Linda. „Já zůstanu tady a porozhlédnu se po okolí města.“

„Škoda,“ pronesl zklamaný Nolan, který skládal vlastní mapu do kabely. „Cesta do Oreburghu by byla zajímavější.“

V té chvíli se otevřely dveře pokémonského střediska, což trojici dětí přimělo obrátit se k nim. Lucas a Linda okamžitě poznali příchozí trenérku, Sylvii.

„Ahojky,“ pozdravili Lucas s Lindou.

„Zdravíčko,“ odpověděla Sylvia a pohlédla na Nolana. „Ty budeš jejich kamarád, že?“

„Jo, to jsem. Jmenuju se Nolan,“ představil se Lucasův kamarád.

„Sylvia, těší mě,“ řekla trenérka a přistoupila trochu blíže ke skupince. „Jdu si vybrat svůj zápas v Pokémonu. Tak kdo z vás si to se mnou rozdá?“ podívala se vyzývavě na všechny tři.

„Já,“ okamžitě odpověděla Linda. „Jsem připravena k zápasu.“

„Tak pojďme na to,“ přikývla Sylvia. „Už se na to celá třesu.“

Ta je asi hodně bojechtivá, pomyslel si Lucas.

Čtveřice trenérů vyšla ven ze střediska na vedle se rozléhající zápasiště. Dívky se postavily na svá místa, kluci se drželi opodál.

„Co kdybych vám dělal rozhodčího?“ navrhl najednou Lucas.

„Počkej, a ty to umíš?“ podivil se Nolan.

„Není to příliš těžké,“ ohlédl se Lucas na kamaráda. „Vím, co mám dělat. Aspoň zkusím, jaké to je.“

„Já jsem pro,“ souhlasila Linda. Sylvia svolně přikývla.

„Budeš určovat pravidla zápasu?“ zeptala se Linda soupeřky.

„Klidně,“ odkývla Sylvia. „Kolik máš pokémonů?“

„Mám tři,“ odpověděla Linda.

Sylvia se pousmála. „Takže navrhuju následující pravidla. Bude to zápas tři na tři a po každém kole si vyměníme pokémony. Bude se hrát na dvě vítězství. Bereš to?“

„Ano, přijímám,“ kývla hlavou Linda.

„Dobrá, můžete začít,“ děl Lucas a dal rukou signál.

Linda vytáhla z kapsy své bundy jeden ze svých pokébalů. „Bidoofe, pojď ven!“ zvolala a mrštila pokébalem. Bidoof se zjevil kousek dál za místem dopadu jeho pokébalu.

Sylvia si rovněž připravila pokébal. Vzkřikla: „Abro, volím si tebe!“ a pokébal se jí otevřel v ruce. Dva metry před Sylvií se zhmotnil dvounohý pokémon, který vzdáleně připomínal lišku. Na hlavě měl dvě krátké, jakoby liščí uši a relativně silný ocas. Jeho oči byly zavřené. Zdálo se, že nosí něco jako šedivé brnění pokrývající horní polovinu trupu a vybavené nárameníky. Jinak byl celý pokémon žlutý. Na obou rukou a nohou měl tři prsty, přičemž jeden prst u každé nohy se nalézal za kotníkem.

„Tak tohle je Abra?“ otázal se Lucas a připravil si pokédex.

„Abra, psychický pokémon,“ promluvil přístroj. „Abra spí osmnáct hodin denně. I během spánku je ale schopná vycítit přítomnost svých nepřátel a číst v jejich myšlenkách. V případě ohrožení se teleportuje do bezpečí.“

„Tak to nezní moc dobře,“ konstatoval Nolan. „Bidoof asi bude mít co dělat.“

„To teprve uvidíme,“ promluvila odhodlaně Linda a vzala si Bidoofův pokébal zpět.

„Bi-doof!“ děl sebejistě její pokémon.

„Můžeš začít první, pokud chceš,“ řekla Sylvia.

„Dobře. Bidoofe, Nárazový útok!“ rozkázala Linda. Bidoof se rozběhl proti Abře.

„Abro, použij Teleportaci,“ řekla Sylvia. Tělo Abry se rozzářilo doběla a hned nato pokémon zmizel. Bidoof se zastavil a zmateně se díval před sebe. Abra se za pár vteřin objevila na jiném místě v rámci zápasiště.

„Pane jo,“ vydechl Nolan.

„Bidoofe, zkus Valivý útok!“ nakázala Linda. Bidoof se stočil do klubíčka a začal se kutálet vysokou rychlostí k Abře.

„Abro, znovu Teleportaci!“ zvolala Sylvia. Abra se opět rozzářila doběla a zmizela, aby se znovu objevila na jiném místě. Kutálející se Bidoof se pomalu začal otáčet.

„Ten Bidoofův útok je čím dál zvláštnější,“ uvažoval Lucas a použil svůj pokédex.

„Valivý útok,“ ozvalo se z přístroje. „Fyzický útok kamenného typu. Pokémon se kutálí na svého protivníka. Čím déle a rychleji vydrží pokémon se valit, tím je tento útok silnější.“

Bidoof se již otočil a znovu se začal valit na Abru. Ta se však opět přemístila pryč od bezprostředního nebezpečí. Linda už vypadala bezradně. Abra se pokaždé přemístí a Bidoof ji tak nemůže zasáhnout. Takhle nemám šanci.

„Abro, zaútoč Nabíjecím paprskem!“ zavelela Sylvia. Abru obklopily žluté jiskry. Psychický pokémon pak napřáhl ruce k blížícímu se Bidoofovi a vyslal proud elektrické energie. Bidoof dostal přímý zásah. Poodletěl pár metrů nazpátek a přistál na břiše.

„Tak to bylo něco,“ vyrazil ze sebe Nolan a tasil vlastní pokédex.

„Nabíjecí paprsek,“ ozval se syntetický hlas. „Zvláštní útok elektrického typu. Při použití vypálí pokémon na protivníka koncentrovaný paprsek elektřiny. Útok bývá tím silnější, čím častěji se během zápasu použije a může také posílit jiné elektrické útoky.“

„To zní fakt nebezpečně,“ usoudil Nolan a podíval se pozorně na psychického pokémona, jehož tělo stále mírně jiskřilo. „Ta Abra má pořád kolem sebe ty jiskry! Lindo, musíš něco udělat!“ volal na kamarádku.

„Kéž bych věděla co,“ pronesla nejistá Linda.

„Tohle kolo vyhraji,“ přerušila je odhodlaná Sylvia. „Abro, ještě jednou Nabíjecí paprsek!“ Tělo Abry začalo jiskřit ještě intenzivněji než předtím.

Pošramocený Bidoof se konečně zvedl ze země. „Pokus se uhnout!“ volala na něj Linda.

Bidoof provedl velký úskok do strany, avšak uprostřed jeho skoku Abra vystřelila elektrický paprsek. Ten zasáhl soupeře přesně v okamžiku, kdy měl dopadnout na zem; jako by Abra věděla, kam chce Bidoof uskočit. Lindin pokémon bolestivě zaječel.

„Bidoofe!“ vykřikla zděšená Linda. Její pokémon bezmocně ležel na břiše.

„Bidoof už není schopen zápasu,“ konstatoval Lucas a ukázal na psychického pokémona. „Abra vyhrává tohle kolo.“ To bylo neuvěřitelný…

„Abro, vedla sis skvěle,“ pochválila Sylvia svého pokémona, načež na něj namířila jeho pokébal. „Teď si hezky odpočiň.“ Abra se vrátila zpět do pokébalu.

„Jak tohle Abra dokázala?“ osmělil se zeptat Nolan.

„Copak se pokédex nevyjádřil jasně?“ ohlédla se Sylvia. „Abra je schopná číst myšlenky ostatních lidí a pokémonů v okolí. Dokázala tak předpovědět, kam chce Bidoof uskočit. Stačilo jen vypálit Nabíjecí paprsek ve správný okamžik.“

„Je fakt dobře trénovaná,“ musel uznat Lucas. „Bidoof teda neměl šanci,“ ohlédl se na omráčeného pokémona, kterého Linda právě brala do rukou. Bylo mu docela líto, že kamarádka prohrála první kolo.

„Mrzí mě to, Bidoofe,“ šeptala Linda a připravila si pokébal. „Vrať se.“ Pokémon se vrátil do svého pokébalu. Ten zápas asi nevyhraji…

„Teď začne druhé kolo,“ řekla Sylvia a vzala si do ruky další pokébal. „Volím si tebe, Nosepassi!“ zvolala a hodila pokébalem. Ten se na zemi otevřel a kousek před ním se zhmotnil velmi neobvyklý pokémon, který měřil na výšku asi jeden metr.

Pokémon vyhlížel, jako by byl celý z tvrdého, hranatého a namodralého kamene. Tělesně připomínal hlavu, která byla podobná těm na Velikonočních ostrovech. Nejvíce na něm vynikal jasně červený nos připomínající trojboký jehlan. Jeho krátkým, neforemným končetinám jakoby chybělo zřetelné spojení s tělem. Na obou bocích jeho těla se nacházely malé kruhové otvory na místech, kde by člověk očekával, že bude pokémon mít uši. Jeho zavřené oči jakoby zakrývala černá maska.

„Co je to?“ užasla Linda a hned vytáhla pokédex.

„Nosepass, kompasový pokémon,“ odpověděl přístroj. „Jeho nos se chová jako magnet. V důsledku toho je pokémon svou tváří neustále natočený k severu – výjimkou jsou silní nebo dobře trénovaní jedinci. Nosepass může v případě ohrožení využít svůj magnetismus, aby k sobě přitáhl železné objekty v okolí.“ Dále se ukázalo, že jde o kamenný typ pokémona.

„Kamenný typ?“ pronesla Linda. „Na takový ale nejsem dost dobře připravená.“

„To neříkej,“ zavrtěla hlavou Sylvia, sbírajíc ze země Nosepassův pokébal. „Tví pokémoni určitě umí něco, čím by nás mohli překvapit. Nebo snad ne?“

Těžko říct, pomyslel si Lucas. Linda přece nemá vodního pokémona jako já.

Linda nejistě vzala do ruky další pokébal. O jednom překvapení bych věděla… ale bude to stačit? „Pojď ven, Kricketote!“ zvolala a mrštila pokébalem k zemi. Kricketot se zformoval metr dál od místa dopadu.

„Vypadá pěkně,“ zhodnotila pokémona Sylvia. „Uvidíme, jestli je i dobrý v zápasech.“

Linda bez odpovědi sebrala svůj pokébal a podívala se na nehybného Nosepasse, přičemž se snažila soustředit na další kolo zápasu. Doufám, že můj plán zabere.

„Kricketote, Vrčivý útok!“ nakázala Linda. Kricketot ze sebe vyloudil hluboký vrčivý zvuk. Nosepass zacouval o krok zpátky.

„Nosepassi, zachovej klid,“ děla Sylvia. „Máme přece výhodu. Použij Kamenný vrh!“ Nosepass se předklonil celým svým tělem a švihnul pravou rukou do země. Úder byl tak silný, že ze země vylétlo několik kamenů, z nichž jeden letěl přímo na Kricketota.

„Kricketote, Vyčkávací útok!“ vzkřikla Linda. Kricketot zůstal stát na místě a nechal se zasáhnout kamenem. Cvrččí pokémon poodletěl o kousek zpátky, ale jeho obrysy zdánlivě zbělely.

„Jak to?“ zamrkala překvapená Sylvia. On vydržel! „Myslela jsem, že podlehne na jediný kamenný útok. Přitom kamenné útoky dobře účinkují na hmyzí pokémony.“

„Asi je ten Kricketot odolnější, než vypadá,“ usoudil Nolan.

„To je dost možné,“ zamyslel se Lucas. „Anebo ten Nosepassův útok nebyl dost silný. I tak jsem zvědavý, co se stane teď.“

Sylvia se znovu soustředila na dění na zápasišti. „Nosepassi, zkusíme to znovu. Kamenný vrh!“ Nosepass znovu udeřil do země a vyslal na Kricketota další kámen.

„Kricketote, vydrž ještě!“ volala Linda. Kricketot dostal další zásah, jehož vlivem znovu zacouval. S velkými obtížemi se stále držel na nohou. Jeho obrysy zbělely ještě víc. Za okamžik se ale rozzářilo celé pokémonovo tělo.

„Co to?“ vydechl Lucas. Mám dojem, že tohle bude hodně silný útok.

Během dalšího okamžiku Kricketot vypálil velký bílý paprsek. Přesně zasáhl Nosepasse, kterého síla takového útoku katapultovala přímo proti Sylvii. Vyděšená trenérka na poslední chvíli uskočila z cesty kompasovému pokémonovi.

Když se Sylvia znovu postavila na nohy, spatřila omráčeného Nosepasse na kraji zápasiště. „Nosepassi!“ vyjekla nešťastně.

„Ty bláho, to byla síla,“ otevřel pusu Nolan.

To máš pravdu, kámo, fakt ohromný útok, souhlasil tiše Lucas. Ukázal na cvrččího pokémona a vynesl verdikt: „Nosepass už není schopen zápasu. Kricketot vyhrál.“ Poté použil pokédex k identifikaci posledního použitého útoku Kricketota.

„Vyčkávací útok. Fyzický útok neurčitého typu,“ sdělil pokédex. „Pokémon v sobě střádá energii z útoků, které proti němu použije nepřítel. Jestliže pokémon vydrží, vyšle na protivníka paprsek, který má v sobě dvakrát tolik síly než pohlcené útoky protivníka.“

„Tak tohle jsi plánovala,“ užasl Lucas, hledíc na Lindu. „To byl skvělý nápad.“

„Nebyla jsem si jistá, jestli to vyjde,“ začervenala se Linda a připravila si pokébal. „Kricketote, byl jsi báječný. Pojď si odpočinout.“ Cvrččí pokémon se vrátil do svého pokébalu.

„Vrať se, Nosepassi,“ řekla Sylvia a napřáhla ruku se svým pokébalem ke kompasovému pokémonovi. Nosepass se rovněž vrátil zpátky. S Vyčkávacím útokem jsem se ještě nesetkala…

„Takže Linda vyrovnala skóre. Teď půjde o všechno,“ konstatoval Nolan. V duchu doufal, že kamarádka nakonec vyhraje.

„To jistě,“ pronesla Linda a vzala si pokébal se svým posledním pokémonem. „Chimchare, pojď ven!“ zvolala a vrhla pokébal na zápasiště. Chimchar se zhmotnil metr dále od místa dopadu.

To je ohnivý typ, zamyslela se na chvilku Sylvia. Pak si s lehkým úsměvem připravila další pokébal. „Squirtle, je to na tobě!“ vzkřikla a hodila pokébal.

Na zápasišti se objevil půlmetrový pokémon, který velmi připomínal želvu. Jeho tělo mělo bledě modrou barvu, spodní strana krunýře byla nažloutlá a horní strana oranžová. Pokémon stál na dvou nohách. Jeho malý ocas se vzdáleně podobal ocasu veverky.

„Další zajímavý pokémon,“ děl Lucas a namířil na něj pokédex.

„Squirtle, malý želví pokémon,“ prozradil přístroj. „Jeho krunýř se zformuje už při narození. Zaoblený tvar krunýře a rýhy na jeho povrchu snižují odpor ve vodě, což umožňuje Squirtlovi plavat vysokou rychlostí. V případě nebezpečí se pokémon do krunýře schová a z jeho útrob se brání vodními útoky.“ Jednoznačně šlo o vodní typ pokémona.

Vodní pokémoni jsou dobří proti ohnivým typům, přemítala Linda. Co já jen udělám?

„Ty to dokážeš, Chimchare!“ volal Nolan na opičího pokémona. „Já ti věřím!“

„Chim-char,“ odpověděl pokémon a upřel svůj zrak na Squirtla. Ten mu oplatil odhodlaný pohled.

„Chimchare, pustíme se do toho,“ promluvila Linda, povzbuzená Nolanovou důvěrou a Chimcharovou bojovností. „Upřený pohled teď!“ Chimcharovy oči začaly zářit červenou barvou. Squirtle neuhnul pohledem a polekal se.

„Neboj se, Squirtle,“ řekla Sylvia. „Ty ho určitě porazíš. Použij Vodní dělo!“ Squirtle otevřel pusu, ze které začal tryskat proud vody směrem k Chimcharovi.

„Uhni, Chimchare!“ vzkřikla Linda. Chimchar uskočil do strany, čímž jej vodní proud těsně minul.

„Vyskoč a použij Uhlíkový útok!“ vydala Linda další instrukce. Chimchar vyskočil vysoko do vzduchu a vyplivl na Squirtla salvu malých plamínků.

„Squirtle, rychle Bublinový útok!“ nakázala Sylvia. Squirtle vyplivl malou salvu bublinek, které se srazily s plamínky. Ty byly rychle uhašeny a nad zápasištěm se zvedl malý oblak páry.

Nolan nevěřícně zíral na celé dění. „Tý jo! To je hodně vyrovnaný!“

„Linda se asi snaží získat nad Squirtlem nějakou výhodu,“ uvažoval Lucas. „Je lepší, než jsem si myslel,“ dodal trochu stydlivě. Kdy já budu fakt dobrej?

„Chimchare, Škrábací útok!“ zavelela Linda. Chimchar vyskočil vstříc Squirtlovi, připravený jej pořádně poškrábat.

„Squirtle, honem Stažení!“ odpověděla Sylvia. Squirtle rychle schoval svou hlavu a končetiny do bezpečí svého krunýře. Chimchar začal škrábat jeho povrch, ale to k ničemu nevedlo.

Linda reagovala bleskově. Na tohle musím odpovědět jiným útokem. „Chimchare, Uhlíkový útok!“ Opičí pokémon couvnul a začal plivat plamínky na krunýř, který se začal nepříjemně zahřívat.

Sylvia vypadala trochu překvapeně. Musím hned přejít do protiútoku! „Squirtle, rychle Vodní dělo!“ přikázala.

Ze Squirtlova krunýře vylétl proti Chimcharovi vodní proud. Uhasil naproti letící plamínky a tvrdě zasáhl opičího pokémona. Toho voda odmrštila zpátky k nohám jeho trenérky. Chimchar už jen nehybně ležel na pravém boku a jeho plamínek na zadečku vyhasl.

„Ale ne, Chimchare!“ zaúpěla nešťastně Linda.

Lucas se smutně zatvářil. Lindo, je mi to líto. „Chimchar už není schopen pokračovat,“ pronesl a ukázal na Sylvii. „Squirtle v tomto kole vítězí a Sylvia vyhrává celý zápas.“

„To je škoda,“ řekl zklamaný Nolan. „Chimchar si přitom vedl dobře.“

„Pravda,“ přikývla Sylvia, „ale to nestačilo. Byl v příliš velké nevýhodě. Viď, Squirtle?“ ohlédla se na želvího pokémona.

„Squir-tle!“ přitakal tlumeně vítězný pokémon ze svého krunýře. Pak zase vystrčil svou hlavu a končetiny a postavil se.

Linda si nachystala pokébal. „Vrať se, Chimchare,“ řekla a opičí pokémon se vrátil zpět. Poté pootočila pokébal tlačítkem k sobě. „Dělal jsi, cos mohl,“ pronesla smutně a pak schovala pokébal do kapsy své bundy.

Sylvia přistoupila k poražené soupeřce a podala jí ruku. „Nebuď z toho smutná,“ utěšovala ji, „byl to dobrý zápas. S trochou dalšího cviku bys mohla obcházet stadiony.“

Linda si potřásla rukou se Sylvií. „Díky. Ale upřímně řečeno, nikdy jsem neměla v úmyslu stát se nejlepší trenérkou pokémonů.“

„Jak chceš,“ pousmála se Sylvia. „Ale někdy si to zkus ještě promyslet.“

„Měli bychom se vrátit do střediska,“ vmísil se mezi ně Lucas. „Už se docela setmělo.“

„Ano, pojďme si odpočinout,“ souhlasila Sylvia, připravujíc si Squirtlův pokébal. „Vrať se, Squirtle,“ řekla a její pokémon se vrátil zpátky.

Mladí trenéři se odebrali zpět do budovy střediska. Dívky šly za sestrou Joy, aby jí mohly svěřit přes noc své pokémony, zatímco Lucas s Nolanem v patách přistoupil k videofonům.

„Jdeš taky zavolat mámě?“ zeptal se Nolan.

„Jasně,“ přikývl Lucas. „Chtěla, abych se jí občas ozval.“ Poté naťukal na číselné klávesnici telefonní číslo domů. Za chvilku se rozsvítil monitor videofonu a na obrazovce se objevila tvář Lucasovy matky.

„Ahoj, mami,“ pozdravil Lucas.

„Dobrý večer,“ přidal se Nolan.

„Ahoj vám oběma,“ odpověděla s úsměvem Lucasova matka. „Jsem ráda, že mi voláš, Lucasi. Je všechno v pořádku?“

„Jasně,“ ubezpečil ji Lucas, „docela se mi daří. Rád bych oznámil, že Nolan už dostal svůj balíček,“ dodal s náznakem hrdosti.

„To je výborné,“ zaradovala se máma. „Dokonce jsi to zvládl velmi rychle. Nolanově matce se velmi uleví, až jí to sdělím.“ Nato sjela pohledem na sousedčina syna. „Copak jsi vlastně dostal, Nolane?“

„Dvě mapy Sinnohu,“ odvětil Nolan. „Jedna mi ale stačí, tak jsem nechal Lucase, ať si vezme tu druhou.“

„Dvě mapy?“ podivila se Lucasova matka. „To je zvláštní… Zeptám se jí na to.“ Na okamžik zapřemýšlela. „A co jinak? Už se vám podařilo chytit si další pokémony?“

„Ano,“ přikývl Lucas. „Každý z nás má nyní Starlyho.“

„No vidíte,“ pousmála se máma. „Děláte rychlé pokroky.“

„Komu to voláte?“ ozvalo se najednou za chlapci. Lucas se ohlédl a spatřil Lindu, kterak za nimi postává.

„To je Lucasova máma,“ okamžitě odpověděl Nolan.

Lucas mírně poodstoupil od videofonu a pozvedl levou ruku k Lindě. „Mami, to je naše nová kamarádka.“

„Dobrý večer, jmenuji se Linda,“ představila se s úsměvem dívka.

„Ráda tě poznávám, Lindo,“ odpověděla Lucasova matka a podívala se opět na svého syna. „No vidíš, Lucasi. Máš kamarády, na které se můžeš obrátit. Neboj se je kdykoliv požádat, ať už půjde o cokoliv. Určitě dosáhnete velkých úspěchů, když si budete navzájem pomáhat.“

„Jasan, mami,“ pousmál se Lucas.

„Ještě by mě zajímalo, kam máš namířeno teď?“ ptala se máma.

„Půjdu s Nolanem do Oreburghu,“ oznámil Lucas. „Je tam stadion a chceme odtud získat odznak.“

„Chápu. Ale měla bych vás upozornit, že trenéři stadionů jsou velmi schopní, tak se dobře připravte. A chyťte si nějaké další pokémony. Pokud se dobře pamatuji, na stadionech se svádí zápasy tři na tři.“

„Neboj, my to zvládneme,“ ujistil ji Lucas. „Už musím končit, abych se na zítra vyspal. Přespíme tady ve středisku.“

„Souhlasím. Zase mi zavolej, ano? Mějte se krásně.“

„Ty taky, mami, ahoj.“

„Nashledanou,“ zamávali Nolan a Linda Lucasově matce předtím, než její syn vypnul videofon.

Lucas se ohlédl na své přátele. „Kde je Sylvia?“

„Ta už šla do noclehárny,“ oznámila Linda. „Pojďme taky.“

Mladí trenéři se odebrali do pokojů ve střediskovém motelu, kde se rozhodli přespat nadcházející noc. Lucas se v duchu těšil na zítřejší ráno, neboť si představoval, jak to Nolanovi pěkně natře při jejich dalším zápasu. To budeš koukat!

Doporučené z našeho blogu:

  • Smrtihlav – Kapitola 8 – EpilogSmrtihlav – Kapitola 8 – Epilog No a tohle už je jen takové malé zakončení. Malá tečka na závěr tohoto krátkého erotického příběhu. Doufám že se Danny i vám všem líbil... Posted in Novinky, Smrtihlav
  • Smrtihlav – Kapitola 7Smrtihlav – Kapitola 7 Drsné hrátky ve sklepení pokračují, role se obracejí! Aneb, když lovec padne do vlastní pasti. Ne, že by měl Xue Yang něco proti 😀 Je to předposlední díl, nebojte se. Příště už jen […] Posted in Novinky, Smrtihlav
  • Smrtihlav – Kapitola 6Smrtihlav – Kapitola 6 Co k tomu říct? Snad jen, že si Xue Yang svou starovou roli mučitele užívá 😀 😀 😀 A netřeba se bát, on si to Wei WuXian "užije" také. Svým způsobem... Posted in Novinky, Smrtihlav
  • Smrtihlav – Kapitola 5Smrtihlav – Kapitola 5 Wei WuXian pronásledoval Xue Yanga až k jeho skrýši. Kdo je ale v tomto případě kořist, a kdo lovec? To se ukáže stejně jako náš delikvent... Tak jo... Pátá kapitola z osmi. Teď už to […] Posted in Novinky, Smrtihlav
Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Captain George Zappy

Autor převážně fanfiction či sci-fi komedií

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.