Rudý řetěz – Kapitola 9

Odveta a Pokétch

Další den se Lucas probudil v půl osmé. Pomalu se oblékl, přičemž zjistil, že ostatní postele v pokoji, kde přespal se svými přáteli, jsou už prázdné. Asi šli na snídani.

Lucas přešel z noclehárny do bufetu. U jednoho stolu právě posedávali jeho přátelé: Nolan, Linda a Sylvia. „Ahoj, všichni,“ pozdravil je.

„Ahoj,“ pozdravili ho kamarádi téměř jednohlasně.

Chlapec si u obsluhy bufetu poručil malou snídani. S ní si pak přisedl ke kamarádům.

„Tví pokémoni jsou vážně skvělí,“ promluvila Linda na Sylvii. „Tos dokázala sama je takhle vytrénovat?“

„No,“ začervenala se černovlasá dívka, „abych řekla pravdu, nechala jsem si pomoct. Můj táta byl kdysi trenérem pokémonů. Naučil mě některým svým trikům. Díky němu jsem taky dostala Squirtla jako svého prvního pokémona.“

„A kdo je vlastně tvůj táta?“ zajímal se Lucas.

„Je jedním z asistentů profesora Oaka v Kantu,“ pochlubila se Sylvia. „Táta často zajíždí sem do Sinnohu, aby tady vykonal nějakou práci. Někdy si přitom udělá čas, aby navštívil mě a mámu tady v Jubilifu. Bydlím tu už od narození.“

„A jak jsi tedy obdržela Squirtla?“ tázala se Linda.

„Jednou mi táta nabídnul,“ vyprávěla Sylvia, „že bych s ním mohla na pár dní jet do Kanta. Přijala jsem to, tak jsme oba vycestovali. V Kantu v městečku Pallet jsem se seznámila s Oakem, dokonce jsem tam potkala i profesora Rowana. No a -“

„Téda, to ti závidím,“ skočil jí do řeči Nolan užaslým hlasem. „Setkat se oběma profesory najednou…“

„Věděl jsem,“ pronesl Lucas, „že profesor Rowan odjel do Kanta. Ale co tam asi dělal s Oakem po ty čtyři roky?“

„Z toho, co vím,“ odvětila mírně netrpělivá Sylvia, „se oba profesoři podíleli na vývoji nějakého nového pokédexu, který by měl být schopen získávat naprosto detailní data o pokémonech. Tenhle nový model se nedávno začal hromadně vyrábět. Al-“

„Ty bláho,“ otevřel pusu Nolan, „vždyť my máme takový pokédexy, že jo, Lucasi?“

„No jasně, kámo,“ přikývl Lucas. „Ty, já a Linda jsme je dostali přímo od Rowana.“

„Pravda,“ přisvědčila Linda. „Profesor Rowan jich s sebou přivezl několik krabic. Jenom mi už neprozradil, že je vyvíjel spolu s profesorem Oakem.“

„Prosím vás,“ naléhala Sylvia, „docela vás chápu, ale nechte mě konečně domluvit,“ zdůraznila poslední slovo.

„Jé, promiň,“ rychle se omlouval Nolan. „Jak to teda bylo se Squirtlem?“

„No,“ chopila se Sylvia slova, „nejprve mi profesor Oak přednášel o tom, jak je důležité přátelství mezi pokémony a lidmi. A pak se mě zeptal, jestli mám vlastního pokémona. Řekla jsem popravdě, že ne a pak táta začal naléhat na Oaka, jestli by mi mohl nějakého svěřit. Profesor nakonec svolil, tak jsem si mohla vybrat mezi Bulbasaurem, Charmanderem a Squirtlem. Takhle jsem se stala trenérkou pokémonů.“

„Bulbasaur? Charmander?“ opakoval Lucas. „Ta jména mi nic neříkají.“

„Mě taky ne,“ přiznal se Nolan.

„Tak se zeptejte pokédexů,“ poradila chlapcům Linda.

Lucas a Nolan vytáhli své pokédexy a rozevřeli je, načež začali prohledávat databáze. První úspěch v hledání měl Lucas, který našel informace o Charmanderovi. Na horním displeji pokédexu se objevil obrázek oranžového dvounohého ještěra s nažloutlým břichem, který měl na konci svého ocasu plamínek. Přístroj řekl: „Charmander, ještěří pokémon. Když je pokémon zdravý, plamen na konci jeho ocasu hoří intenzivně. Je-li naopak zraněný, plamínek hoří jen slabě. Říká se, že pokud plamínek úplně zhasne, Charmander zahyne.“

Nolanovi se vzápětí podařilo najít informace o Bulbasaurovi. Displej jeho pokédexu ukázal čtyřnohého modrozeleného pokémona se sytě zelenými skvrnami po těle. Měl jasně červené oči a velkou zelenou cibulku na svých zádech. Nolanův pokédex prozradil: „Bulbasaur, semínkový pokémon. Po svém narození čerpá energii ze semínka na svých zádech. Cibulka se zvětšuje postupem času, kdy Bulbasaur stárne. Také se může zvětšit tím, že pokémon podřimuje a nechá na sebe dopadat sluneční paprsky.“

„Taky vypadají pěkně,“ zhodnotil pokémony Lucas a schoval svůj pokédex.

„To jo,“ přitakal Nolan a rovněž založil svůj přístroj. „Ani nevím, koho z nich bych si vybral.“

„Měla jsem stejné dilema,“ pousmála se Sylvia.

Jakmile byli mladí trenéři po snídani, zvedli se ze židlí a zašli do hlavního sálu střediska. Zamířili rovnou k pultu, za kterým stála sestra Joy. „Dobré ráno,“ pozdravili ji.

„Dobré ráno,“ odpověděla sestra. „Jdete si vyzvednout pokémony?“

„Ano, prosím,“ odpověděl Lucas za všechny.

Sestra Joy odešla dál do střediska. Brzy se vrátila se dvěma malými přenoskami na pokébaly a v doprovodu dvou Chansey, které přinesly další dvě takové přenosky. Joy pak přerozdělila pokébaly jejich majitelům, kteří poté pěkně poděkovali a odešli ven ze střediska.

Děti zamířily na zápasiště, které se rozléhalo vedle pokémonského centra. „Tak co, Lucasi,“ řekl sebevědomě Nolan, „cejtíš se připravený na odvetu?“

„To si piš, že jo,“ odvětil Lucas a ušklíbl se. Porazil jsem tě jednou, udělám to i podruhé!

„Chcete mě jako rozhodčí?“ zeptala se chlapců Linda.

„Klidně,“ odpověděli kluci jako jeden muž.

Sotva všichni dorazili na zápasiště, postavili se Lucas a Nolan na svá místa proti sobě. Linda a Sylvia se držely s rozumným odstupem od bojiště.

„Jak to vlastně uděláme s pravidly?“ zauvažoval Nolan.

„Bude to zápas dva na dva s tím, že budeme moct měnit pokémony při boji,“ navrhnul Lucas. „Vyhraje ten z nás, kdo porazí oba pokémony soupeře.“

„Tak to beru,“ souhlasil kamarád a promptně si nachystal pokébal. „Leť, Starly!“ zvolal a hodil pokébalem. Jeho Starly se zhmotnil ve vzduchu a vydal ze sebe divý skřek, načež se usadil na zemi.

Lucas dlouho neváhal a vzal do ruky pokébal se svým prvním pokémonem. „Piplupe, volím si tebe!“ vzkřikl a mrštil pokébalem. Piplup se objevil několik metrů před svým trenérem. Kluci si pak vzali pokébaly a vyměnili si odhodlané pohledy.

„Teď ti ukážu, jak moc jsem zesílil,“ oznámil Nolan kamarádovi.

„Nemysli si, že tě budu šetřit,“ upozornil Lucas na oplátku.

„Jestli jste připraveni,“ řekla Linda a dala signál, „tak můžete začít právě teď.“

„Piplupe, Tlučení!“ začal Lucas. Piplup roztáhl křídla a rozběhl se na svého protivníka.

„Starly, Vrčivý útok!“ nakázal Nolan. Starly zavrčel tak zlověstně, že se tučňáčí pokémon na místě zastavil.

„Piplupe, co je?“ ptal se Lucas a zaťal pravou ruku v pěst. „Musíš zaútočit! Zkus to ještě jednou!“ Piplup se znovu rozběhl na špaččího pokémona.

„Znovu Vrčivý útok!“ zavelel Nolan. Starly opět hrozivě zavrčel. Piplup se leknutím znovu zastavil, dokonce pak udělal pár kroků zpátky.

„Funguje to!“ zaradoval se Nolan. „Piplup se bojí útočit!“

„Tak to teda ne!“ vzkřikl Lucas. „Piplupe, použij Bublinový útok!“ Vodní pokémon se na malý okamžik zdráhal cokoliv udělat, ale pak přece jen vyplivl na protivníka bublinovou salvu.

„Pozor, Starly!“ hulákal Nolan. Špaččí pokémon roztáhl křídla s úmyslem vzlétnout, ale neučinil tak dost rychle. Bublinový útok jej zasáhl dřív, než se stačil odlepit od země, takže upadl naznak a sklouzl po zemi o dva metry nazpátek.

„To je ono, Piplupe!“ chválil Lucas svého pokémona. Ten cosi přitakal a mírně pozvedl hlavičku vzhůru.

Nolan rozčilením zaťal pěsti. „Myslíš, že je po všem, Lucasi? Tak na to zapomeň! Starly, Nárazový útok!“ Starly vstal a poté se vznesl do vzduchu, načež se rozletěl na Piplupa.

Lucas se ihned rozpomněl na svůj první zápas s divokým Starlym. Vím, jak se proti tomuhle bránit! „Piplupe, Klovací útok teď!“ Piplupův zobáček se znovu rozzářil. Starly byl klovnut v okamžiku, kdy mělo dojít ke srážce, takže ztratil rovnováhu a spadl na zem.

„Vstávej, Starly!“ křičel Nolan na svého pokémona. Ten se však neměl k tomu, aby se rychle postavil. Sakra!

„Piplupe, rychle Bublinový útok!“ zavelel Lucas. Tučňáčí pokémon vyplivl další bublinovou salvu a úspěšně zasáhl svého protivníka. Starly se odkutálel k Nolanovým nohám a zůstal nehybně ležet.

„S-Starly!“ vytřeštil Nolan oči. Špaččí pokémon nikterak neodpověděl.

Linda se podívala na Piplupa a ukázala na něj prstem. „Starly už není schopen zápasu,“ řekla, „takže Piplup vítězí.“

„Bezvadný, Piplupe!“ zajásal Lucas. Vodní pokémon vítězně zapípal.

„Vrať se, Starly,“ řekl zklamaně Nolan a namířil pokébal. Špaččí pokémon se do něj vrátil zpět. No to snad ne! Já nechci zase prohrát!

„Vedeš si dobře, Lucasi,“ pousmála se Sylvia.

„No, díky,“ uchechtl se chlapec.

„Ještě jsme neskončili,“ řekl nazlobený Nolan s dalším pokébalem v ruce. „Turtwigu, teď ty!“ rozkřikl se a hodil pokébal. Za okamžik se na zápasišti zhmotnil lístečkový pokémon.

Lucas se zničehonic zarazil. Mám takový divný pocit… Proč mi vlastně v ten první den říkal, že si chytře vybere svého prvního pokémona poté, co si vyberu já? Proč si zvolil právě Turtwiga? Samou nejistotou si usmyslel, že raději nebude se svým prvním pokémonem zbytečně riskovat. „Piplupe, prozatím se stáhni,“ řekl mu.

Vodní pokémon se ohlédl na svého trenéra. „Pip-lup?“ vyslovil. V jeho očích bylo vidět překvapení nad takovým rozhodnutím.

„Prosím tě, věř mi,“ přemlouval ho Lucas, „tady se mi něco nelíbí. Bude lepší, když proteď ustoupíš.“

Tučnáčí pokémon odmítavě zakroutil hlavičkou. „Pip piplup!“ řekl rozhořčeně a otočil se zase na Turtwiga.

„Ne, Piplupe,“ řekl chlapec důrazněji a připravil si pokébal, „ihned ustup!“ Dělám to nerad… Než stihl Piplup znovu zaprotestovat, byl odvolán zpět do svého pokébalu.

Linda se udiveně podívala na Sylvii, která se nezdála být Lucasovým rozhodnutím překvapená. „Dost možná ví, co dělá,“ prohodila černovlasá dívka.

„Ty se začínáš Turtwiga bát, co?“ popíchl Nolan svého kamaráda.

„To si jen myslíš,“ odsekl Lucas, aby zamaskoval své obavy. Vzal si do ruky druhý pokébal, načež jím mrštil ke středu zápasiště a zvolal: „Starly, volím si tebe!“ Pokébal se otevřel a ve vzduchu se zhmotnil Lucasův vlastní Starly.

Chlapci si opět nejdříve ze všeho došli pro své pokébaly. Nolan opět hýřil odhodláním. „Tentokrát vyhraju já, Lucasi! Turtwig je mnohem silnější než předtím!“

„Turtwiiig!“ zakřičel travní pokémon.

„To uvidíme,“ odpověděl Lucas. „Starly, Rychlý útok!“ Starly vzlétnul a rozletěl se vysokou rychlostí na Turtwiga, se kterým se srazil dřív, než stihl Nolan jakkoliv zareagovat. Travní pokémon se odkutálel o dva metry zpět ke svému trenérovi. Starly se pak znovu vznesl do vzduchu.

„Dobré, Starly,“ volal Lucas, „ještě jednou!“ Starly udělal ve vzduchu otočku, aby se připravil na další útok.

„Turtwigu, Stažení a rychle!“ křičel Nolan. Lístečkový pokémon sklonil hlavu, jak jen nejvíc mohl a stočil se do klubíčka. Stihl to ještě dřív, než do něj Starly vůbec vrazil. Travní pokémon se vlivem nárazu znovu odkutálel o dva metry, ale tentokrát ze sebe nevydal ani hlásku.

Takhle ho asi jen tak neudolám, pomyslel si Lucas. Musím to ale zkusit znovu. „Starly, ještě Rychlý útok!“ zavelel chlapec.

Zrovna když se Starly chystal zaútočit, Nolan vykřikl: „Nárazový útok teď!“ Vzápětí se lístečkový pokémon narovnal a zaútočil ve stejný okamžik jako jeho létající protivník.

Útoky obou pokémonů se střetly, což způsobilo, že ztratili rovnováhu. Turtwigovi se však i přes jeho oslabení podařilo přistát na všech čtyřech. Starly neměl takové štěstí a rozplácnul se na zemi.

„Turtwigu, znovu Nárazový útok!“ pokračoval Nolan. Turtwig se rozběhl na vstanuvšího Starlyho a narazil do něj. Ptačí pokémon vyjekl a dopadl na zem po nedobrovolném letu o několik metrů nazpátek ke svému trenérovi.

Proboha! honilo se Lucasovi hlavou. Starly takhle nemůže pokračovat!

„Ještě jednou do něj vraž, Turtwigu!“ nakázal Nolan. Turtwig se opět rozběhl na špaččího pokémona.

Lucas bleskurychle sáhl po svém pokébalu. „Starly, hned se vrať!“ vykřikl a zmožený ptačí pokémon se vrátil do bezpečí svého pokébalu. Turtwig už jenom proběhl místem, kde Starly ležel naposledy.

„Sakra!“ zaklel Nolan. „Málem jsme ho dostali!“

„Uklidni se, Nolane,“ řekla mu Linda, která se pak obrátila k Lucasovi. „Zachoval ses rozumně, Lucasi. V takové situaci nemělo smysl nechat Starlyho dál zápasit.“

„To je fakt,“ přitakala Sylvia. Proč ale nepřikázal Starlymu použít útok létajícího typu?

Lucas na komentáře dívek neodpověděl, neboť měl plnou hlavu starostí. Nolan si zřejmě nevybral Turtwiga jenom tak. Že by měl výhodu, o které nevím? Jenomže… já to budu muset s Piplupem risknout. Znovu si připravil pokébal se svým prvním pokémonem. „Piplupe, pojď zase zápasit,“ promluvil konečně nahlas a nechal pokébal otevřít v ruce.

Na bojišti se opět zhmotnil tučňáčí pokémon. Turtwig mezitím zaujal své původní postavení a kratším pokřikem dal najevo svou připravenost. Nazlobený Piplup si s ním vyměnil pohled a zatvářil se odhodlaně.

„Tentokrát ho jistě zdoláš, Turtwigu!“ zvolal Nolan. „Začni Nárazovým útokem!“ Turtwig se rozběhl na tučňáčího pokémona.

„Piplupe, vyhni se!“ nakázal Lucas. Piplupovi se těsně podařilo uhnout Turtwigovi z cesty. „Teď Bublinový útok!“ Vodní pokémon vyplivl na soupeře salvu malých bublin. Turtwig byl zasažen dřív, než se stihl otočit, nicméně nebyl příliš vyveden z rovnováhy. Co? Že by byl odolný proti vodním útokům?

„Turtwigu, zkus to znova!“ zavelel Nolan. Turtwig se otočil na Piplupa a znovu se rozeběhl.

„Pozor, Piplupe!“ volal Lucas. Vodní pokémon se opět těsně vyhnul útoku protivníka. „Použij Tlučení!“ pokračoval chlapec. Piplupovi se znovu podařilo zaskočit Turtwiga nepřipraveného. Travní pokémon dostal sérii ran od drobných křídel protivníka.

Sotva Piplup udeřil naposled, odkutálel se Turtwig ke svému trenérovi. Pokusil se znovu vstát, ale šlo to jen velmi pomalu.

„Skvělý, Piplupe!“ jásal sebejistý Lucas. Třeba jsem se bál zbytečně!

Nolan vypadal dost rozrušeně ve srovnání se svým rivalem. Turtwig je zesláblý… to vypadá špatně. Najednou se ale plácnul přes čelo. Ty bláho, já jsem fakticky trouba! Až teď sem si vzpomněl na ten jeho útok ze včerejška! „Turtwigu, zkus Vstřebávací útok!“ rozkřikl se.

V Lucasovi se znovu probudil strach. Co se to chystá?

Turtwig se mírně předklonil a vypálil z větvičky na své hlavě tenký červený paprsek, kterým zasáhnul tučňáčího pokémona. Ten najednou začal zářit červenou barvou a úpět bolestí.

Lucas vytřeštil oči a střídavě se díval na svého Piplupa a na červený paprsek. „Co to je?“ vyhrkl, načež sáhnul pro svůj pokédex, aby identifikoval Turtwigův útok.

„Vstřebávací útok,“ vykládal pokédex. „Speciální útok travního typu. Pokémon zasáhne červeným paprskem svou oběť, ze které pak vysává životní energii. Část této energie obnoví do určité míry ztracenou sílu útočícího pokémona.“

„To nevypadá pro Piplupa dobře,“ ozvala se Sylvia. „Vždyť travní útoky mu jako vodnímu pokémonovi mohou velmi vážně ublížit.“

„Co?!“ zděsil se Lucas a podíval se do očí Nolana, který se najednou začal tajuplně usmívat. „Tys to věděl už od začátku, že jo?“

„Taky jsem věděl,“ dodal stále vysmátější Nolan, „že Turtwig jako travní typ bude odolávat vodním útokům. Já ti říkal, že si vyberu chytře.“

Proč jsem tohle nevěděl dřív?! zlobil se Lucas sám na sebe.

Chlapci se znovu soustředili na zápas. Turtwig právě přestal vysávat protivníkovi energii. Travní pokémon se po svém útoku cítil mnohem zdravější, což se nedalo říct o Piplupovi, který se sotva držel na nohou a unaveně vydýchával.

„Turtwigu, doraž ho!“ nechal se slyšet Nolan. „Ještě jednou Vstřebávací útok!“ Turtwig se poté znovu předklonil.

Musím ho rychle zastavit! blesklo Lucasovi hlavou. „Piplupe, vyskoč!“ Tučňáčí pokémon vyskočil do vzduchu směrem k Turtwigovi. Ten vyslal další červený paprsek, avšak k jeho smůle minul Piplupa jen o vlásek.

„Teď Klovací útok!“ vzkřikl Lucas. Piplupův zobáček se rozzářil, jak se pokémon řítil na svého protivníka. Jediné mocné klovnutí stačilo k tomu, aby Turtwig poodlétl a přistál na zemi až mimo zápasiště. Lístečkový pokémon zůstal omráčený ležet na boku.

„C-co se to děje?“ přeskakoval hlas šokovanému Nolanovi. „Já… My…“

„Turtwig už nemůže dál zápasit,“ přerušila ho Linda a ukázala na vodního pokémona. „Piplup opět vyhrává a Lucas se stává vítězem zápasu,“ ohlédla se na kamaráda.

„Jó, jsi jednička, Piplupe!“ zvolal vítězoslavně Lucas.

„Piplup…“ vydechl pokémon a ulehl na záda, aby si odpočal.

Nolan se smutně díval na zemi pod sebou. „Já… já jsem… zase prohrál?“ vypravil ze sebe. Bylo na něm vidět, že začíná nabírat. „Jak se to mohlo stát, že už jsem zase prohrál?“

„Nolane…“ chtěla ho ukonejšit Linda, ale najednou chlapec opět zvedl hlavu a zamračil se. Rychle si setřel slzy, které měl ve svých očích. „Tak to už stačí!“ prohlásil pevně. „Tohle je naposled, kdy jsem s někým prohrál zápas! Já se stanu nejsilnějším trenérem pokémonů na světě! A ty to dobře víš, Lucasi,“ pohlédl na kamaráda.

„Neber si to tak,“ dopověděla Linda. „Vždyť sis vedl dobře, málem jsi Lucase porazil.“

„No právě, jenom málem,“ odvětil Nolan a připravil si pokébal. „Vrať se, Turtwigu,“ řekl a nechal travního pokémona, ať se vrátí do pokébalu.

„Fakt jsi mě zaskočil,“ promluvil Lucas a také si vzal pokébal. „Začínal jsem si myslet, že to vážně projedu. Odpočiň si, Piplupe.“ Tučňáčí pokémon se vrátil zpátky.

„Byl to skvělý zápas,“ zhodnotila s úsměvem Sylvia. „Teď se ale vraťme do střediska. Vaši pokémoni potřebují ošetřit.“

„Tak jdeme,“ řekla Linda.

Čtveřice trenérů se vrátila zpět do střediska a zamířila rovnou k sestře Joy. Ta se zatvářila ustaraně, když spatřila vracející se děti. „Stalo se něco?“ zeptala se jich.

„No víte,“ vysvětloval Lucas a poohlédl se přitom k Nolanovi, „já a můj kamarád jsme si před chvilkou dali zápas a naši pokémoni jsou z toho vyčerpaní. Podíváte se na ně, prosím?“ Do ruky si vzal pokébaly a natáhl ji k sestře. Nolan během chvilky učinil to samé.

Sestra Joy převzala od kluků pokébaly, ale přitom se tvářila trochu přísně. „Dobře,“ promluvila, „ale něco vám povím. Neměli byste s pokémony zápasit příliš často. Nejsou to přece žádní gladiátoři, ale vaši kamarádi.“

„To přece víme,“ řekl zkroušeně Lucas.

„Tak se na to snažte pamatovat,“ zakončila Joy a vzala pokébaly s sebou dál do střediska.

Lucas se podíval na kamaráda. „Možná má pravdu,“ pronesl, „neměli bychom své pokémony přehnaně namáhat.“

„Pojďme se zas posadit,“ navrhla Sylvia. Mladí trenéři si poté v hlavním sálu přisedli k jednomu stolu.

„Znovu musím říct,“ pověděla Sylvia klukům, „že jste svedli pěkný zápas. Ale…“

„Co ale?“ ozval se Lucas.

„Jedna věc mě zarazila,“ řekla mu Sylvia. „Proč jsi nepřikázal Starlymu, aby použil nějaký typově létající útok?“

„No, Starly…“ pomalu odpovídal Lucas, „on žádný létající útok ještě neumí. Ale copak bych si tím pomohl?“

„No páni,“ povzdechla si Sylvia, „ty vážně nevíš, že létající typ je proti travnímu vždy ve výhodě? Vždyť jsi viděl, co dokázal Piplupův závěrečný útok, ne?“

„Aha,“ napadlo Lucase, „tak proto Turtwig omdlel po Klovacím útoku. Vždyť to je lítací útok!“

„No tak to vysvětluje všechno,“ konstatoval nepříliš nadšený Nolan.

Lucas se opět zlobil sám na sebe. Jak je možný, že si takový věci neuvědomím včas?! Přitom sklouzl pohledem na Sylviiny ruce. Až nyní si všiml, že černovlasá dívka nosí na levém zápěstí zelené hodinky vybavené dvěma tlačítky a poměrně velkým displejem. Moment… kde já už podobné viděl? „To jsou pěkné hodinky,“ prohodil nahlas.

„To nejsou jen tak nějaké hodinky,“ upozornila ho Linda. „Tohle je Pokétch.“

„Pokétch?“ užasl Lucas. Už vím, kde jsem to viděl! Okamžitě si vzpomněl na reklamu, kterou občas zahlédl v televizi, zejména pak na slogan. Kde je Pokétch, tam je radost.

„Tváříš se, jako bys o Pokétchi slyšel poprvé,“ promluvila Sylvia k Lucasovi.

„Ale ne, naopak,“ ohradil se chlapec. Pokusil se vybavit si některé detaily týkající se funkcí Pokétche, ale v hlavě měl úplně vymeteno. Trochu se zamračil. „Jen si teď ňák nemůžu vzpomenout, co všechno umí.“

„Moment,“ ozval se Nolan. „Nejsou to náhodou ty bezva hodinky se spoustou skvělejch programů pro trenéry pokémonů?“

„Uhodls,“ pousmála se na něj Linda. „Pokétch je úžasně variabilní. Má v sobě zajímavé programy, které ocení každý trenér pokémonů. A nejlepší na tom je, že v každém obchodě pro trenéry si můžeš nechat nainstalovat do Pokétche různé další programy. Škoda jen, že jsem se s ním nemohla seznámit blíž,“ dodala zklamaně. „V Sandgemu se neprodával.“

„Já bych si ho docela rád koupil,“ povzdechl si Lucas, „jenomže u sebe nemám moc peněz.“

„Já jsem na tom stejně,“ pronesl Nolan.

„Počkat přece!“ rozpomněla se Sylvia. „Málem jsem zapomněla! Vždyť právě dneska se u samotného výrobce prodávají Pokétche s výraznou slevou!“

„Ty bláho,“ vstal ze židle Nolan, „to je skvělý! Tak na co čekáme?“ Nato se už-už chystal vyběhnout ze střediska.

„Stůj!“ vykřikla Sylvia za Nolanem. Ten se zastavil a ohlédl se na černovlasou dívku. „Jseš si jist, že víš, kam jít?“ tázala se ho.

Nolan promptně zrudnul v obličeji. Jejda, tak tímhle mě dostala! „É… Promiň, opravdu nevím.“

„Tak poslouchejte všichni,“ postavila se Sylvia na nohy. „Vím, kde ve městě stojí sídlo Pokétch Company. Tahle malá společnost stojí za výrobou a distribucí Pokétchů. Jestli chcete, zavedu vás tam.“

„Tak to beru!“ zajásal Nolan.

„Já určitě taky,“ přikývl Lucas.

„Půjdu s vámi,“ přidala se Linda.

Mladí trenéři opustili pokémonské středisko. Vydali se do severozápadní části města pod vedením Sylvie, neboť ta se vyznala v Jubilifu daleko lépe než ostatní.

„Takže co vlastně Pokétch doopravdy dovede?“ vyzvídal při cestě Lucas.

„Do Pokétche lze nainstalovat nejrůznější programy,“ vykládala Sylvia. „Mnoho z nich vyvíjí přímo Pokétch Company a ta je pak rozesílá do obchodů pro trenéry, kde si můžeš zaplatit jejich instalaci. Ostatní programy jsou neoficiální. Někteří lidi totiž využívají toho, že Pokétch obsahuje svůj programovací jazyk, takže sami vytvářejí pár jednodušších aplikací, které pak poskytnou svým přátelům.“

„No ne,“ hlesl Nolan. „A jaké programy v něm máš ty?“

Sylvia začala přes jedno z tlačítek přepínat mezi jednotlivými aplikacemi na svém Pokétchi. Za okamžik se na displeji objevil kalkulátor. „Tak krom digitálních hodin tady mám jednoduchou kalkulačku, která zvládá sčítání, odčítání, násobení a dělení. Pak tu mám něco jako poznámkový blok,“ ukázala další program. Na pravé části displeje byly vidět symboly tužky a gumy, zbytek zabrala prázdná plocha. „Sem si můžu dotykem prstu zapsat to, co si potřebuju nutně zapamatovat. Akorát nesmím přepnout na jiný program, ani na hodiny, jinak se smaže všechno, co tady je.“

„To není moc šikovné,“ konstatovala Linda.

„Máš pravdu,“ přikývla Sylvia a přepnula na další program. Tentokrát byl na displeji obrázek mince, na níž byl nakreslen nějaký rybí pokémon. „Tenhle program zase napodobuje hod mincí. Stačí se dotknout displeje,“ řekla. Poté stiskla prstem dotykový displej Pokétche, načež se mince jakoby vznesla a roztočila. Když zase dopadla zpět, všichni viděli její druhou stranu, na které byl namalován pokébal. „Tohle se mi hodí, když se nemůžu pro něco rozhodnout.“

„Pěkný,“ pousmál se Lucas. „Umí tvůj Pokétch ještě něco?“

„Promiň,“ omluvila se Sylvia, „ale další programy tu už nemám. Ty, které jsem předvedla, jsou v každém nově koupeném Pokétchi. Určitě si ale pořídím další, jakmile dorazíme do Pokétch Company.“

Děti brzy dorazily k samotnému sídlu společnosti. Ve srovnání s většinou ostatních městských staveb vypadala budova Pokétch Company jako trpaslík, neboť kromě přízemí měla jen tři další patra. Na ní bylo vyvěšeno několik červených vlajek.

„Jsme tady,“ konstatovala Sylvia a ukázala na menší dveře dovnitř budovy, které byly několik metrů vzdálené od hlavního vchodu. „Tudy se jde do prodejny.“

„Tak pojďme, už se nemůžu dočkat,“ pobízel Nolan.

Děti vstoupily do podnikové prodejny. Ukázalo se, že uvnitř stálo mnoho lidí ve frontě kvůli celé slevové akci, takže byly nuceny čekat. Po půl hodině, během níž se Nolan málem zbláznil nervozitou, se nakonec dočkaly a přistoupily k prodejnímu pultu. Za ním stál hnědovlasý muž s krátkými vousy a oblečený v šedivých kalhotách a kabátu, pod kterým byla vidět zelená kravata.

„Buďte vítány, děti,“ pousmál se muž.

„Jé, dobrý den,“ pozdravila Sylvia, která vypadala trochu překvapeně. „Nečekala jsem, že zrovna vy budete za pultem.“

„Nejsi první, kdo se tomu diví,“ stále se usmíval muž. „Dělám to takhle každý rok, když vyhlásím slevu. Chci tak být blíže svým zákazníkům.“

„Vy se znáte?“ ohlédl se Lucas na Sylvii.

„Jenom trochu,“ odpověděla černovlasá dívka. „Tenhle pán je prezidentem Pokétch Company.“

„To jako fakt?“ vyvalil oči Nolan. I Lucas se zatvářil překvapeně.

„Uklidni se, Nolane,“ řekla mu Linda, „tohle není slušné.“

„Nic se nestalo,“ mávnul rukou prezident společnosti, načež se krátce ohlédl na čekající lidi v prodejně. „Ale raději bychom neměli dál zdržovat, tvoří se za vámi fronta. Nepochybně si chcete koupit nové Pokétche, že ano?“ pousmál se na děti.

„Ano,“ přikývla Sylvia, „mí kamarádi by si chtěli nějaké koupit.“

„Dobře,“ řekl prezident, „a v jakých barvách byste si je přáli?“

Lucas, Linda a Nolan se narychlo zamysleli. Každý z nich se pak rozhodl zeptat na svou oblíbenou barvu. „Měl byste růžový Pokétch?“ otázala se Linda. „Já bych bral oranžový,“ oznámil Nolan. „A já chci modrý,“ dodal Lucas.

„Růžový, oranžový, modrý,“ opakoval si prezident, „mám tady Pokétche ve všech těchto barvách.“ Sklonil se a začal šmátrat pod pultem. Brzy na něj položil žádané hodinky.

Mladí trenéři si náramkové strojky rychle rozebrali a začali si je zálibně prohlížet. Lucas se cítil obzvlášť spokojený. Jako by ten reklamní slogan byl pravdivý. Když se pak podíval na cenu po slevě, měl o důvod k radosti navíc. Mám na něj! Sice za něj dám poslední peníze, ale stojí to za to.

„A já bych si přála nový program pro svůj Pokétch,“ ozvala se Sylvia. Sňala z levého zápěstí svůj strojek a podávala ho prezidentovi. „Můžete do něj nainstalovat Měřič přátelství?“

„Jistě, za chvilku to bude,“ převzal muž Pokétch a přešel s ním k počítači, do kterého jej pak zapojil.

„Na co je Měřič přátelství?“ zeptal se zvědavý Lucas Sylvie.

„S ním si můžu ověřit, jak moc má pokémon rád svého trenéra,“ vysvětlila černovlasá dívka. „Když ji nastavím jako aktivní, tak namířím na nějakého pokémona Pokétchem, jako by to byl pokédex. Za několik sekund dostanu výsledek.“

„Tý jo,“ vydechl Nolan, „to zní bezvadně.“

Prezident společnosti právě vstal od počítače a vracel se se Sylviiným Pokétchem k pultu. „Vývoj téhle aplikace trval docela dlouho, tomu odpovídá i vyšší cena. Ale dnešní slevy se vztahují i na programy,“ pousmál se. Nato podal hodinky jejich majitelce.

„To je skvělé, děkuji,“ pousmála se dívka a připnula si Pokétch zase na zápěstí.

Děti zaplatily za Pokétche a program, rozloučily se s prezidentem a pak vyšly ven ze sídla společnosti. Vracely se zpátky k pokémonskému centru po ulicích, kterými prošly při cestě k Pokétch Company.

„Teď jsem dostal nápad,“ promluvil najednou Lucas. „Sylvie, co kdybys tím Měřičem přátelství prozkoumala naše pokémony? Jsem zvědavý, co si o mě asi myslí Piplup?“

„To není špatná myšlenka,“ přidala se Linda. „Chtěla bych vědět, jestli mě má Chimchar doopravdy rád.“

„No jasně,“ vyhrkl Nolan, „a co takhle můj Turtwig?“

„Klidně ten program vyzkouším,“ řekla znervózněle Sylvia, „ale až v pokémonském středisku. Stejně si tam musíte vyzvednout pokémony, kluci.“

„Vždyť já vím,“ povzdechl si Lucas. Ale fakt jsem na to zvědavý.

Děti dorazily do střediska, když už bylo poledne. Po vstupu zamířily rovnou za sestrou Joy u pultu.

„Už jsme zpátky,“ hlásil vesele Nolan.

„Jak jsou na tom naši pokémoni?“ zeptal se Lucas.

„Nebylo to nic vážného,“ sdělila jim Joy. „Potřebovali si jen odpočinout.“

„To rádi slyšíme,“ pousmál se Lucas. „Můžeme si je vzít zpět, prosím?“

„Jistě, jen chvíli počkejte,“ řekla Joy a odešla vyzvednout pokémony. Za minutu se vrátila se čtyřmi pokébaly a rozdala je klukům.

„Děkujeme,“ řekli kluci a připnuli si pokébaly zase k opaskům.

Mladí trenéři poté zaskočili do střediskového bufetu, aby si dali něco k obědu. Jeden po druhém si vybrali, na co zrovna měli chuť, načež se usadili k jednomu stolu.

Lucas si hned po jídle vzpomněl, že chtěl vidět v praxi nový program, který si Sylvia pořídila pro svůj Pokétch. „Když už máme pokémony uzdravené,“ řekl, „mohli bychom se podívat, co nám o nich řekne Měřič přátelství, ne?“

„No, to bychom mohli,“ usoudila Sylvie, sotva spolkla sousto. „Takže kdo chce být první?“

„Tady já!“ ozval se rychle Nolan a hned si připravil pokébal se svým prvním pokémonem. „Turtwigu, pojď se ukázat!“ řekl a jeho pokébal se otevřel v ruce. Na podlaze se pak zhmotnil lístečkový pokémon.

„Ty jsi ale netrpělivý,“ zakroutila hlavou pobavená Sylvia.

„No jo, já mu to říkám pořád,“ podotkl Lucas a pousmál se.

„Nech toho, kámo,“ odvrátil Nolan hlavu. Cítil se trochu trapně, když uslyšel chichot svých přátel.

Sylvia si navolila v Pokétchi svůj nový program a pak namířila strojkem na travního pokémona. „Turtwigu, teď se nehni z místa, ano?“ požádala ho.

„Tur,“ odpověděl zvědavý pokémon.

Sylvia spustila diagnostiku a začala upřeně sledovat dotykový displej. Po chvilce se na něm objevil obrázek srdíčka. Všichni se podívali na Pokétch hodně zblízka.

„Tak co?“ ptal se nedočkavě Nolan.

„Hm,“ zamyslela se Sylvia, „středně velké srdíčko. To znamená, že Turtwig tě bere jako docela dobrého kamaráda.“

„Je to tak?“ ohlédl se Nolan na travního pokémona. Ten souhlasně přikývnul. Tak to jsem opravdu rád.

Linda hmátla do své bundy a vytáhla z ní svůj pokébal. „Teď to zkusím já. Chimchare, volím si tebe,“ pravila a rovněž nechala pokébal, ať se jí otevře v ruce. Vedle Turtwiga se objevil opičí pokémon.

„Chim-char,“ ozval se Lindin pokémon a ohlédl se na Turtwiga. Oba si pak začali o něčem povídat.

„Nebude vadit, že se rozpovídali?“ zajímal se Lucas.

„Ale kdepak,“ pousmála se Sylvia a namířila Pokétchem na ohnivého pokémona. „Dokud se Chimchar nepohne z místa, tak je vše v pořádku.“ Spustila novou diagnostiku a opět chvilku vyčkávala na výsledek.

Na displeji se opět objevilo srdíčko, které bylo o něco větší než to minulé. „Podívejme, velké srdíčko,“ řekla spokojeně a mrkla na Lindu. „Ty a Chimchar si jste dost blízcí.“

„No,“ usmála se Linda, „to bude tím, že už jsme nějaký ten čas spolu.“

„Chim,“ mrknul ohnivý pokémon na dívku.

Teď jsem ještě zvědavější na svého Piplupa, těšil se Lucas a odepnul si pokébal z opasku. „Piplupe, pojď ven,“ řekl a také nechal pokébal, ať se otevře v jeho dlani.

Piplup se zhmotnil těsně u Turtwiga s Chimcharem a jakmile se rozkoukal, připojil se k jejich konverzaci. Sylvia ho zaměřila svým Pokétchem a spustila třetí diagnostiku. Za krátkou chvíli se na displeji opět objevilo srdíčko, ale tentokrát bylo o dost menší. Dokonce natolik, že Sylvia údivem povytáhla obočí.

„Co to znamená?“ optal se Lucas, který začínal tušit, že něco není v pořádku.

„Lucasi, tohle srdíčko je poněkud malé,“ pronesla Sylvia. „Mezi tebou a tvým Piplupem není příliš silné pouto.“

„Co?!“ vyjekl Lucas. To snad není pravda! „Ale… profesor Rowan mi přece říkal, že jsme čím dál lepší přátelé…“

„Pip-lup?“ otočil se překvapený pokémon.

„To bylo předevčírem, Lucasi,“ připomněla mu Linda. „Za tu dobu se vřelost vašeho vztahu mohla změnit vlivem různých okolností.“

„Tomu nevěřím,“ zavrtěl hlavou Lucas. „Co jsem podle tebe dělal špatně?“

„Uklidni se,“ napomenula ho kamarádka. „Podíváme se na to od lesa. Jestli se pamatuji správně, tak zápasy mají vliv na pokémonovu náladu podle toho, jestli vyhrává nebo prohrává. To ale není jediná věc. Záleží také na tom, jak se trenér k pokémonovi chová. Svou roli tu hraje i povaha samotného pokémona.“

„Opravdu?“ divil se Lucas.

„Ano,“ řekla Linda. „Žádní dva pokémoni nejsou úplně stejní, i když patří k jednomu druhu. Mají své pocity, stejně jako lidé. Každý pokémon má jiné povahové vlastnosti a je na trenérovi, jak dobře mu umí porozumět.“

„Ty mluvíš skoro jako profesor Oak,“ divila se pro změnu Sylvia.

„Ale ne,“ uchichtla se Linda, „tak skvělá přece nejsem.“

„Ale já byl na Piplupa hodný,“ hájil se Lucas, „a pokud vím, tolik zápasů jsme zase neprohráli.“

Linda se najednou rozpomněla na slova profesora Rowana z okamžiku, kdy si Lucas vybíral svého prvního pokémona. Jsi si jistý, že ho zvládneš? Tenhle Piplup je pyšný, nechtěl ode mě přijímat jídlo. Vybavila si také Piplupovo chování během zápasu mezi Lucasem a Nolanem, když měl jít střídačku. „Počkat – možná už tuším, jak se to má.“

Piplup ihned zbystřil a podíval se na dívku.

„A jak?“ chtěl vědět Lucas. „Přehlíd jsem něco?“

„Je to jenom moje teorie,“ pronesla Linda, „ale jestli se nepletu, tak… Piplup chce být na sebe pyšný a tak dělá, co může, aby překonal každou výzvu. To abys byl na něj pyšný i ty, Lucasi. Mrzí ho jakákoliv překážka, která ho přitom zastaví, protože… pak nemá důvod, proč být na sebe pyšný.“ Krátce se odmlčela. „Vzpomínáš, jak se nechtěl stahovat při vašem zápasu s Nolanem? Nejspíš chtěl tobě i sobě dokázat, že na Starlyho a Turtwiga stačí úplně sám.“

„Piplupe, je to pravda?“ ptal se Lucas tučňáčího pokémona. „Proto jsi nechtěl, aby tě Starly vystřídal?“

„Pip,“ přikývl pokémon.

„Ach jo,“ povzdechl si chlapec, který se začal cítit hrozně. Mohl jsem to aspoň tušit… „Promiň, tohle jsem nevěděl. Ale já měl divnou předtuchu a… myslel jsem, že Turtwig bude pro tebe moc silný soupeř. Odteďka se budu snažit ti víc věřit, slibuju.“

Piplup chápavě přikývnul hlavou a přicupital blíž ke svému trenérovi. Zjevně chtěl celé nedorozumění hodit za hlavu.

Lucasovi se viditelně ulevilo. Prominul mi to… „Díky, Piplupe,“ pousmál se a zvedl malého tvorečka do vzduchu. „Na stadionu v Oreburghu budeš pánem bojiště.“

„Piplup!“ zamával spokojený pokémon křídly.

„No jo, Oreburgh,“ vzpomněl si Nolan, „tam jsme chtěli vyrazit, kámo. Půjdem teda?“ zvedl se ze židle.

„Jo, jasně,“ přikývl Lucas a také se postavil na nohy. Kluci si znovu připravili pokébaly a nechali své pokémony, ať se do nich vrátí.

„Tak hodně štěstí, kluci,“ popřála jim Linda.

„A užijte si to na stadionu,“ loučila se Sylvia.

„Vy se taky mějte, ahoj,“ odpověděli kluci, načež zamířili k východu ze střediska.

Doporučené z našeho blogu:

  • Smrtihlav – Kapitola 8 – EpilogSmrtihlav – Kapitola 8 – Epilog No a tohle už je jen takové malé zakončení. Malá tečka na závěr tohoto krátkého erotického příběhu. Doufám že se Danny i vám všem líbil... Posted in Novinky, Smrtihlav
  • Smrtihlav – Kapitola 7Smrtihlav – Kapitola 7 Drsné hrátky ve sklepení pokračují, role se obracejí! Aneb, když lovec padne do vlastní pasti. Ne, že by měl Xue Yang něco proti 😀 Je to předposlední díl, nebojte se. Příště už jen […] Posted in Novinky, Smrtihlav
  • Smrtihlav – Kapitola 6Smrtihlav – Kapitola 6 Co k tomu říct? Snad jen, že si Xue Yang svou starovou roli mučitele užívá 😀 😀 😀 A netřeba se bát, on si to Wei WuXian "užije" také. Svým způsobem... Posted in Novinky, Smrtihlav
  • Smrtihlav – Kapitola 5Smrtihlav – Kapitola 5 Wei WuXian pronásledoval Xue Yanga až k jeho skrýši. Kdo je ale v tomto případě kořist, a kdo lovec? To se ukáže stejně jako náš delikvent... Tak jo... Pátá kapitola z osmi. Teď už to […] Posted in Novinky, Smrtihlav
Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Captain George Zappy

Autor převážně fanfiction či sci-fi komedií

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.