Světlo Pulsaru

Světlo Pulsaru

Kdybych měla hodnotit pouze čtivost a atmosféru příběhu, musela bych dát rozhodně pět hvězdiček. Autorův styl je čtivý sám o sobě, pojetí Ich formy dobře zvládnuté i s použitím sugestivních prvků pro přikování čtenáře k hlavní postavě tak, že spolu s neustále akčním dějem a dobře zvládnutými psychologickými prvky, nedovoluje čtenáři pokládat vlastní otázky a ten tak může pouze hltat další text, aby se dozvěděl odpovědi na všechny své otázky až ve chvíli, kdy mají být položeny.

Jenže to by jaksi nebylo tak úplně objektivní…

Byly tam totiž i věci, které mi vadily. Kupříkladu dvojnásobné použití slova „futuristický“, které by ve sci-fi popisu používané být nemělo, protože je nic neříkající. „Stanice vypadala jako futuristická činka“ – Ano, vím přesně co si pod tím mám představit 😀 Ale to by byl detail. Horší už je, že celkově tam těch popisů moc nebylo. Chápu, že autor potřeboval udržet akční děj, ale mrzelo mě, že o spoustě věcí nevím jak vypadaly. Za co chválím je jeho schopnost, když už popisy použil vyložit je Desmondovýma očima tak, že se čtenář pro ten okamžik skutečně stává autorovým hrdinou a vidí totéž co on. Co mne zklamalo hodně, byl konec. Některé zvraty byly očekávané, některé méně. Vadilo mi konečné rozhodnutí Natalie a vadila mi absolutní pravda o Sarah. Ale i to bych překousla. Romantická linka hrála celou dobu druhé housle a nic z toho vyloženě červenou knihovnu také neudělalo. Dokonce bych řekla, že to k jejich charakterům svým způsobem patřilo. Ale jako čtenář bych byla překvapenější (a spokojenější), kdyby to bylo jinak :). Závěrečný osud Světla Pulsaru a Carinaa pro mě byl ale největším zklamáním. Čekala jsem po takové úžasné jízdě něco víc…

Ale Desmond Sommers je coby hlavní hrdina sympatický a jeho přítel Boccaccio „Bok“, možná ještě víc. Jejich interakce bavily a dokreslovaly atmosféru svým osobitým způsobem. Každá z okolních postav a její chování dávalo v konečném kontextu smysl. A za asi nejlepší prvek celé knihy beru použití Desmondovy dcery Flory, která byla příjemným oživením celého příběhu. Nejmenší a přitom nejdůležitější „členka posádky“.

Nakonec jsem tedy váhala mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale dávám 4, protože u mne zvítězil fakt, že jsem knihu přečetla všeho všudy za tři dny. Musím uznat, že mi trochu vadilo, že se z Desmonda stal vlastně v jednu chvíli téměř nezastavitelný a neporazitelný „stroj“, ale vše bylo vysvětleno tak, aby to dávalo smysl. Jen je pravda že na konci už mi připadalo že to není úplně ono a že kniha ztrácí své kouzlo. Ale ani tak nelituji že jsem si ji přečetla a určitě zkusím od autora i další knihy.