Temný měsíc – Kapitola 5

Signál

Zichen viděl, jak se přítelovy oči zavírají. Chtěl s ním zoufale zatřást, ale měl strach, že mu ublíží. Bušil svou helmou o tu jeho v monotónním rytmu uvíznuvší kdesi na pomezí mezi pláčem a šílenou zlobou nad XingChenovou hloupostí. Vždyť on ho miloval už dávno! Kdyby jen jeho dokonalý protějšek něco řekl dřív… něco naznačil…

No dobrá, náznaky možná byly, ale co z toho, když jim teď dochází čas?! Co by měl dělat?

Nebylo to poprvé, kdy se ocitli na pokraji smrti, ale ještě nikdy na ni nemuseli čekat jako odsouzenci na poslední večeři. Vždy to bylo v záři paprskových zbraní, nebo smršti kulek, kdy adrenalin v krvi nastartoval všechny jejich smysly směrem k přežití! Jenže teď… Teď, i když mu srdce bilo v hrudi hlasitěji a rychleji než kdy jindy, neměl nic, co by pro záchranu svého velícího mohl udělat.

Každý nerv v těle křičel: „Taky tě miluji, A-Chene!“ ale jeho rty se pohybovaly v rytmu těch slov neslyšně.

XingChen nereagoval. ZiChen ho v kleku pevně objal a přivinul na svou hruď. Teď proklínal každý milimetr látky, který je odděloval. Dal by klidně půl galaxie za to, kdyby jejich nouzový signál zachytil nějaký záchranný modul s lékařským vybavením!

Náhle si všiml, že je kolem nějak víc světla. Aniž by XingChena pustil ze svého sevření, rozhlédl se. Tady u pevniny, kde nebyla ledová mlha tak hustá, mohl spatřit malý létající dron tak sedm metrů ve vzduchu, jak na ně vrhá světelný kužel.

Zamrkal, aby zahnal slzy a pomocí počítače v helmě si přiblížil obraz. Ta věc neměla ani žádné viditelné zbraně, kterými by na ně mířila.

„XingChene,“ zkusil s přítelem lehce zatřást. „XingChene! Záchrana… Záchrana je tu!“

Poručík Xiao nereagoval, ale to teď byl pro ZiChena podružný problém. Jednou rukou pod zátylkem si přítele přidržel a druhou odepnul zbraň a odložil ji. Pak zvedl ruku směrem k dronu a zamával.

„Nejsme nepřátelé!“ deklaroval do prostoru na všech frekvencích, které jeho vysílačka zvládla. „Můj parťák, je raněný. Potřebuje ošetřit. Rychle!“ promlouval dál k bezpilotnímu stroji a doufal, že disponuje alespoň nějakým přijímačem, když už jde evidentně jen o průzkumný typ.

Odpovědi se mu však žádné nedostalo.

Dron se dál vznášel zhruba ve stejné výšce a veškerý jeho pohyb se zdálo, že je způsoben poryvy ledových větrů a jeho snahou pozici udržet.

Už-už ZiChen málem ztrácel naději, když se v jeho zorném poli objevil další pruh světla. Tentokrát horizontální, v úrovni jen slabě nad pevninou, mířící kamsi do nedohledna. Brzy na to k němu dolehl i hluk charakteristický pro těžká, pravděpodobně i pásová, povrchová vozidla starší výroby.

Stočil pohled směrem k okraji, když se hlasitý záběr motoru změnil na slabší pobublávání a brzy nato na něj vykoukla hlava v černé přilbě.

„Nemáte potíže?“

ZiChen se málem lekl, když na něj z vysílačky promluvil mladistvý veselý hlas. Úplně důstojníkovi naskočila husí kůže. Překonal nutkání sáhnout po zbrani, kterou před chvílí odložil, a odpověděl: „Můj velitel je raněný, nejspíš mozková komoce. Máte lékařský modul? Nebo ošetřovnu?“

Mladík ukázal prázdné ruce.

„Po kapsách to nenosím, budete muset nahoru, alianční pane,“ své prohlášení korunoval smíchem a zmizel ze ZiChenova zorného pole.

Dělá si kozy? ZiChen byl naštvaný. O to víc, že tenhle…! Ať už to byl kdokoliv, znamenal rozdíl mezi XingChenovým přežitím a smrtí. Polkl svou ješitnost a usměrnil svou zlobu na rozvázání uzlu, který doteď spojoval jejich ocelová lanka.

Kurva, kurva, KURVA!, jindy tak slušný muž, jako Song Lan, nyní klel v duchu jak ten nejpřízemnější člověk, za kterého se nikdy nepovažoval. Teď přece nevyhraje uzel!

Hotovo!, usmál se. Opatrně s něhou položil přítele na ledovou krustu a připravil se vystřelit kotvičku z opasku vzhůru v naději, že by snad mohl zkusit zatížit naviják a vyšplhat se nahoru se svým poručíkem v náručí, když mu shora majitel mladého až škodolibě veselého hlasu spustil… ŽEBŘÍK???

Podporučík Song byl zastáncem starodávných technologií, ale toto evidentně provizorní náčiní poskládané z kde čeho, mu připadalo, jakoby se měl vrátit do doby kamenné.

Mladík celý v černé kombinéze, která jediná na něm zatím nevypadala jako slepená z odpadků, sjel po stojných podpěrách svého teleskopického žebříku a stanul Song ZiChenovi čelem. Se spokojeným vydechnutím mu kývl, ať jde blíž.

ZiChen nepřehlédl mladíkův opasek se dvěma plasmovými pistolkami, ale nevypadalo to, že by se právě chystal tasit. Stejně jako se dotyčný ani nepohnul, aby sebral ze země ZiChenův laser. Proto se pro něj sehnul sám a vrátil jej na místo u opasku, aby zjistil, zda dotyčný bude protestovat.

„Udrží se váš parťák, když si ho hodíte na záda?“ zeptal se namísto toho.

ZiChen se po XingChenovi otočil, ale odpověď byla předem jasná.

„Ztratil vědomí,“ uvědomil stručně neznámého zachránce. Ten se po bezvládném muži ohlédl, vyskočil na žebřík a vcukuletu byl nahoře. ZiChen se přistihl, jak zírá vzhůru s ústy dokořán.

„HEJ!“ zavolal za ním pohoršeně. Co to jako má bejt? Pošuk!, ulevil si alespoň v duchu. To byl přesně rozdíl mezi piráty a důstojníky aliance. Nejen, že piráti do svých řad přijímali evidentně i mladistvé, ale také pro ně neexistovala žádná pravidla, žádné postupy a slušné chování!

Už-už chtěl ještě něco dodat, když se shora začala snášet lopata jako od bagru. Pokud před chvílí ZiChen vyvalil oči, teď mu doslova lezly z důlků. Okamžitě udělal těch několik kroků zpět a podebral Xioa XingChena jako princeznu, aby jej poté mohl do té předpotopní věci uložit.

Nelíbilo se mu to. Kdesi hluboko v jeho hlavě zněla poplašná siréna, ale instinkt byl potlačen vědomou potřebou zachránit milovaného velitele.

Proto, když se lopata zastavila jen půl metru od ledu, vložil ZiChen i bez pokynů XingChena dovnitř, a zatímco stoupala vzhůru i s nákladem, on se vyšplhal po žebříku, aby si nahoře náklad opět převzal a vnesl jej do kabiny pojízdného pásového monstra s buldozerovou radlicí vpředu.

„Kdes u všech všudy vzal, tenhle hybridní krám?“ zeptal se jen napůl žertem neznámého zachránce.

„Jsme na měsíci šrotu, zkus hádat,“ zasmál se mladík v černém a konečně si jej přes hledí jeho helmy mohl ZiChen alespoň trochu prohlédnout.

Opravdu vypadal mladě. Jestli mu bylo 18, tak to bylo hodně. Měl v očích zvláštní nebezpečnou jiskru, ale Song ZiChen musel mít pořád na paměti, že je pirát. Zločinec. I když někdo jako on se nejspíš mezi nimi narodil a ani nepoznal odvrácenou stranu mince. Když se usmál, odhalil zlověstné špičáky. Samotný smích pak podporučíkovi útočil na nervovou soustavu kdesi hluboko v míše.

Co seš sakra zač?

„Xue Yang,“ představil se hoch a nabídl mu ruku. ZiChen si připadal jako pouhý divák ve svém těle, když mu ji stiskl.

„Jsou všichni alianční důstojníci tak nevychovaní jako ty?“

Cože? Zamrkal. Až pak si uvědomil, že se dočista zapomněl představit a oplatit tak „laskavost“. Což vzhledem k tomu, že ještě před pár okamžiky nazýval Xue Yanga nevychovaným pirátem, skutečně nepůsobilo dobře.

„Song. Song ZiChen,“ představil se tedy a dovolil si jeden nervózní úsměv.

 

Konečně se to pásové monstrum dalo do pohybu. ZiChen se během cesty ještě několikrát pokusil Xiao XingChena probudit, ale vše se zdálo marné. Nezbylo mu než sledovat jak si razí cestu mezi starodávnými troskami, pozůstatky dávné války dvou zcela odlišných civilizací, kterým se z nějakého nepochopitelného důvodu vyplatilo v atmosféře tohoto měsíce ukončit tisíce, možná statisíce, životů.

Motor řval jako zvíře, pásy se valily po kamenech, radlice odsouvala stranou vše, co jim stálo v cestě a ZiChen si nemohl pomoci a musel se tomu obdivovat. Stejně jako se nedokázal nezabývat otázkami: Kdo to, kruciš, je? Odkdy piráti posílají zajmout alianční vojáky jen jednoho člověka, natož skoro ještě dítě? Ani jednou netasil zbraň a ani nás neodzbrojil… A proč všechno jeho vybavení, krom skafandru, vypadá jako smontované z nejrůznější veteše? Kde sakra přebývá? Proč jsme žádnou základnu neobjevili na senzorech, pokud tu je?

Odpověď, které se mu dostalo, když konečně spatřil Xue Yangův úkryt, však zcela překonala jeho představivost. S očima dokořán hleděl na obří hromadu zdánlivě nahodile navršených beztvarých kusů všeho, co se kde na povrchu měsíce válelo. To nebyla „Zátoka vraků“, jako z hloupé fantasy komedie dvacátého století, to byla „Základna vraků“…

 

Vjeli dovnitř do tunelu a zastavili v…, Song ZiChen to místo velkoryse nazval „hangárem“. Tam Xue Yang konečně vypnul motor a věnoval podporučíkovi další z řady úsměvů, který by mohl být i hezký, kdyby v jeho očích pořád netkvěl ten neidentifikovatelný lesk, který nutil ZiChena k obezřetnosti.

„Tak jdem, alianční pane Songu, musí na ošetřovnu, že?“ kouknul XingChenovým směrem a ZiChen přikývl.

Vynesl Xiao XingChenovo tělo v náručí a následoval uvolněný krok mladíka před sebou.

Na první pohled bylo jasné, že vnitřní prostory nejsou složeninou vraků, jak to vypadalo z venku. Na několika místech si mohl ZiChen dokonce všimnout štítku identifikujícím loď coby Collector 267-T, tedy záchranou a sběrnou loď, která byla aliancí označena za ztracenou někdy před třemi lety.

ZiChen nebyl tak zběhlý v oblastech netýkajících se přímo techniky jako takové, ale případ Collectoru 267-T byl vcelku známý a medializovaný. Na jeho poslední známé pozici totiž tehdy, když se posádka přestala ozývat, objevil kapitán pátrací lodi těla všech jejích členů roztroušená ve volném prostoru. Bližší zkoumání ostatků pak ukázalo, že důstojníci byli zabiti ještě před jejich vypuštěním do kosmu. Navíc většina z nich zblízka, bodnými zbraněmi. Několik těl vykazovalo dokonce známky mučení.

Nemohl si pomoci, ale chloupky vzadu na krku se mi zježily.

Co tu sakra dělá zrovna tahle loď? A proč je pokrytá troskami vraků amidských a insectích lodí? Na co tu by jí piráti skrývali zrovna na povrchu měsíce Daiyu? A proč jsme na palubě ještě nepotkali nikoho dalšího z pirátů?! Světla v chodbách svítila. Zahlédl po cestě i nejednu kameru. Je vůbec někdo v nějaké kontrolní místnosti? ZiChen si uvědomil, že když přijížděli, Xue Yang se nikomu ani neohlásil. Viděl sice odlétat dron, který je našel, ale nevěděl, jestli ho řídil někdo odsud, nebo přímo Xue Yang.

„Vítejte na ošetřovně,“ přivítal ho Xue Yang v první místnosti, do které ho na „své“ lodi zavedl. Byla to malá místnost v odstínech bílé a šedé. Disponovala pouze 5 lůžky, ale lékařské vybavení se zdálo být poměrně nedotčené a lékárnička dobře zásobená.

„Polož ho tady.“ Mladík ukázal na jedno z lůžek a konečně si sundal helmu. Měl dlouhé vlasy, podobně jako XingChen, jen ne tak obsidiánově černé, a byl skutečně tak mladý, jak napovídal jeho hlas. „A sundej mu to, ať ho můžu oskenovat.“ Usadil se ke konzoli a začal s přihlašováním.

ZiChen tedy opatrně položil přítele na lůžko a pomohl poručíkovi z helmy. Bledý a v bezvědomí vypadal snad ještě půvabněji. Připomínal spící krásku s těmi dlouhými černými vlasy, které mu nyní rozcuchané padaly přes okraj postele.

ZiChen mu třesoucími se prsty počal rozepínat kombinézu. Xiao XingChen byl pod ní jen v bílém nátělníku a přiléhavých šedých šortkách. ZiChenovi se tak naskytl dobře známý pohled na jeho štíhlé šlachovité paže a nohy. Vysvlékal přítele ze skafandru, jako hada z kůže a cítil sucho v ústech.

„Tvůj kámoš je docela kus,“ ozval se od konzole Xue Yang, jehož oči připomínající čerň kosmického prostoru, bloudily po tomtéž těle, které ZiChen s takovou péčí zbavoval přebytečných vrstev.

Podporučík probodl mladíka pohledem a bojoval s iracionální touhou a potřebou svého velícího zakrýt třeba vlastním tělem jen, aby na něj ten kluk tak chtivě nezíral!

„Odstup od něj, ať můžu spustit rentgen.“ Xue Yang se s úšklebkem otočil zpět a ZiChen tedy ustoupil. Musel se velmi snažit rozdýchat záchvat žárlivosti, který ho na okamžik zcela pohltil.

Je to blbost. Celý je to blbost! Musíš přežít, A-Chene. Musíš žít. Pak se rozhodneme co dál…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.