Za branami Jericha – Kapitola 10

10

Cesta zpět byla o něco jednodušší, ale i tak byla tráva dost nepoddajná. Po necelé půlhodině cesty zpět ale Raynolds opět najednou zastavil. A stejně jako poprvé, ani teď si nikdo na můstku nevšiml ničeho, co by mu k tomu mělo dát nějaký podnět. Ovšem ani tentokrát nebylo pochyb o tom, že k tomu má důvod.

Raynolds nestál nečinně dlouho. Rychle se otočil vlevo a rovnou začal střílet. V té samé chvíli z trávy vyletělo cosi dlouhého a růžového. Obmotalo to jednoho z vojáků a i s ním to zmizelo zpět v trávě. Střelba ustala, protože Raynolds odhodil pušku a rozběhl se za tou růžovou věcí.

Kamera v té chvíli nezprostředkovávala zrovna nejpřehlednější obraz. Vše se třáslo a vidět byla jen všudypřítomná tráva.

Vše se odehrávalo velice rychle, ale i tak to vypadalo jako věčnost. Žádná známka po něčem, co by tuhle situaci mohlo způsobit, ani po oběti.

Raynolds běžel maximálně pět vteřin, pak z trávy vyletěla ta růžová věc znova a tentokráte omotala jeho. Škubla s ním dopředu a on ztratil půdu pod nohama. Doslova letěl vzduchem kamsi dopředu do trávy. A pak tma.

Slyšet byl jeho velmi zrychlený dech a zvuk zápasu. Po pár vteřinách se ozvala střelba. Byla slyšet jen tlumeně, jakoby z dálky.

Vteřiny ubíhaly a zdály se jako nekonečné. Pak se konečně vrátilo světlo. Raynolds spadl na záda na zem a před sebou měl napřažený nůž. Ruka, ve které jej držel, byla od něčeho oslizlá a celá od krve. Mezitím stále pokračovala střelba.

Raynolds vstal a jeho kamera konečně zabrala pořádně tvora, který jej málem sežral – opravdu hodně přerostlý chameleon. Byl sotva vidět i na tuhle vzdálenost, protože jeho barva výborně splývala s okolím. Teď už ale jeho tělo pokrývalo velké množství průstřelů a stále přibývaly další. Na spodní straně spodní čelisti mel hrozivě krvácející ránu. Tudy se Raynolds prořezal ven z jeho tlamy i s kusem jeho jazyku, kterým byl stále omotán. Po chvíli se tvor sesunul mrtvý na zem.

O tom, jaký osud potkal jednoho z jeho mužů, nebylo pochyb. Raynolds se dal ihned do kuchání tvora.

Kapitán se přesunul k ovládacímu pultu a spustil hlasovou komunikaci.

„Rayi! Slyšíš? Rayi!!“

Kapitán řval do komunikátoru.

„Rayi! Přestaň! Okamžítě se vrať na loď! Jemu už nepomůžeš, rozumíš?“

Žádná odpověď.

„Rayi! Sakra přestaň! Musíte se vrátit!“

Opět bez odpovědi. Mezitím se prořezal až k žaludku tvora, odkud se vyhrnuly žaludeční šťávy a v nich také lidské tělo ve skafandru, s mnoha zlámanými kostmi. To že nežije, nebylo potřeba nijak zkoumat. Bylo to jasné na první pohled.

Kapitán ale od komunikátoru neviděl na monitor. Jen slyšel zvuky, takže neměl přehled o dané situaci.

„Do prdele Rayi! Jestli se hned nevrátíš, tak…!“ Čim mam do hajzlu někomu takovýmu vyhrožovat, aby se vrátil?

„Okamžitě se vraťte na loď. To je rozkaz!“
-„Vemte ho!“
„Ccože? Co kdo má vzít? Řikam vraťte se hned na loď Rayi!“

Další slova už Ray neslyšel, protože přerušil hlasovou komunikaci.

„Halo? Rayi? Hej! Co to do prdele děláš? Koukej zapnout tu hlasovku!“

Kapitán praštil pěstí do pultu.

„Kretén jeden podělanej!“
-„Héj, nemlaťte do ní. Pak tu má něco fungovat…“

Kapitán pohlédl na Qwertyho dost nevraživě, takže ten raději nedokončoval větu, kterou chtěl svoji myšlenku ještě rozvést. Kapitán pak ale jen kývnul a šel se opět dívat na monitor, protože nic jiného mu nezbývalo. Zase si jednou připadal naprosto bezmocný. Na můstku zavládlo ticho a velice neveselá nálada.

Raynolds šel opět v čele, ale tentokráte o dost pomaleji. Nic dalšího se ale po cestě zpět nestalo.

Když se na kameře objevila loď, kapitán vyrazil do nákladového prostoru. Mam mu vynadat, nebo ho přivítat?

Raynolds prošel detoxikační komorou a pokračoval dále do lodi, aniž by si někoho nějak všímal. Z jeho výrazu bylo patrné, že si nepřeje být rušen a to došlo velice rychle i těm, kteří neviděli, co se stalo venku. Za ním vešli ostatní vojáci z výpravy. Mrtvého nechali v detoxikační komoře.

Teď asi nebude nejchytřejší ho zkoušet poučovat o rozkazech. Ale něco bych říct měl.

„Rayi?“

Raynolds se zastavil a otočil na kapitána jen hlavu, přičemž mu věnoval jeden velice ostrý pohled. Ne nepřátelský, ale velice tvrdý.

Dobře, možná sem nic řikat neměl.

Všichni vědci i vojáci sledovali jen kapitána a Raynoldse. Bylo ticho a vteřina se zdála být jako minuta.

Do hajzlu…

„Hlášení podáte do hodiny.“ Zabije mě hned, nebo až za chvíli?

Raynolds se ještě další vteřiny neměnně díval na kapitána a pak zamířil do jídelny. Jediné místo, kde mohl být teď sám.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Baron Devil

Nic co by se dalo sdělit.  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.