Za branami Jericha – Kapitola 16

16

Po chvíli tvor odletěl, ale nedobrý pocit zůstal. Zvláštní nejistota z toho, co všechno venku může být a ještě horší pocit z toho, co tam není a přitom by to bylo nutné k přežití.

Kapitán si podepřel hlavu rukou, promnul oči, ale nechal je zavřené a po chvíli usnul.

„Kapitáne… Kapitáne?“

-„A-ano?“

Zaostřil pohledem na postavu před sebou. Byl to Raynolds.

„Co se děje Rayi?“

-„Deme ven.“

„Jdete ven?“

-„Jo, deme ven.“

Hlavně se ho znova neptej, jestli dou ven, ty vole.

„A kolik vás jde a kam přesně?“

-„Anderson chce prohlídnout loď z venku a já s druhym oddílem projdeme jeden koridor.“

„Co chce hledat na lodi z venku?“ To je otázka spíš na Andersona.

-„To je otázka spíš na Andersona.“

„A jak daleko chcete jít prozkoumávat?“ Bože, máš čim dál blbější otázky. Jak daleko asi? Nejspíš tak daleko, kam dojdou. Znají to tu stejně jako ty… umí číst myšlenky?

-„Uvidim, kam dojdeme. Plánuju na cestu tam hodinu a půl. V tomhle terénu to může bejt tak sedm, až deset kilometrů. Jakákoliv překážka je zdržení a to znamená přiblížení cílovýho bodu k lodi.“

„Vyrážíte hned?“

-„Jo, hned. Potřebujeme jenom povolení k opuštění lodi.“

„Povolení uděleno, zlomte vaz.“ Všemu co potkáte.

-„A mam vyřídit, že promítání bude v nákladovym prostoru. Prej se chtěj koukat všichni, co zůstávají a sem by se nevešli.“

„Dobrá.“

Raynolds odešel svým typicky rázným krokem z můstku. Kapitán si nebyl úplně jist, že chce jít mezi ostatní, ale zvědavost byla přeci jen o dost silnější. Věnoval ještě jeden pohled krajině venku a vyrazil. Na místě promítání už byl zbytek posádky usazen ve velkém půlkruhu okolo monitorů na židlích z jídelny. Jedna, hned vedle Qwertyho, byla volná.

Neseděli jen vojáci, kteří zůstávali na palubě lodi. Stáli na stráži a kapitán nepochyboval, že to dostali rozkazem. Těžko si představit, že by někdo byl tak málo zvědavý, že by se nepřišel podívat na to, jak to bude venku vypadat. Tohle jim teď opravdu nezáviděl. Na druhou stranu byli asi spokojenější, než ti, kteří byli vybráni na výpravu.

Kapitán se posadil do volné židle. Na jednom monitoru byla nálepka “Výprava“ a na druhém “Anderson“. Vzhledem k tomu, že nápis byl, na rozdíl od prvního, umístěn o dost více vpravo a navíc vypadal poněkud napojovaně, nepochyboval kapitán, že tam původně bylo pouze “Andy“. Těžko říci, jestli si Qwerty tenhle nápis rozmyslel sám, nebo mu bylo někým vysvětleno, že to není zrovna nejvhodnější.

Qwerty předal kapitánovi sluchátka s mikrofonem a přepínačem. Ten si je hned nasadil.

„Takhle můžete mluvit s Raynoldsem a takhle s Andym. Přepíná se tim i to, koho slyšíte.“

Vzhledem k tomu, jak pojmenoval Andersona, bylo jasné, že sám od sebe tu nálepku určitě nepředělával.

Na obou monitorech už byl obraz. Raynolds šel, podle očekávání, jako první. Z Andersonovy kamery se dalo napočítat patnáct vojáků, které vzal s sebou. Šest z nich hned po slezení z rampy zaúkoloval, aby doprovodili Andersonovu skupinu.

Dva vojáci začali šplhat po vnějším žebříku nahoru, pak Anderson a dalších pět vědců. Po celou dobu zbylí čtyři vojáci hlídali dole. Až když vylezli první dva nahoře, další dva se dali na šplhání. A po jejich úspěšném výlezu se dostali na řadu poslední dva. Vždycky byli čtyři vojáci, kteří mohli krýt ostatní.

Je to vymyšlený dobře, to musim uznat. Ray očividně chce nechat co nejmíň věcí náhodě. A nebo je to běžnej postup. Hm.

Výstup byl podle všeho dost náročný. Skafandry samy o sobě brání snadnému pohybu a takovou výšku zdolávat po žebříku není to, o čem sní vědci při nástupu do školy.

Mezitím se Raynolds vydal se svou skupinou na cestu. Nejdřív Raynolds, pak dva vojáci vedle sebe, dva vědci (asi aby si mohli povídat), vedle nich na každé straně dva vojáci, za nimi další dva vojáci vedle sebe a celou sestavu uzavíral poslední voják. Z výšky by formace připomínala tvar člunu. Čím si poslední voják zasloužil svojí pozici, to těžko říci, ale určitě to bylo něco strašného.

Prodírali se trávou vpřed. Bohužel, nic jiného, než právě tráva nebylo vidět. Tráva, tráva a zase tráva. Slyšet bylo jen neustále šustění větru mezi stébly trávy a naprosto pravidelný dech Raynoldse. Je to dobrý, dejchá. Není to robot. Kapitán, chtě nechtě, musel prozatím uznat, že aktuálně je záživnější sledovat Andersona.

Ten, nejspíše také zaúkolován Rayem, poslušně čekal s ostatními, až poslední dva vojáci vylezou nahoru. Pak se vydali směrem k místu, kde by měl být reaktor. Byl zvláštní pocit je vidět, jak chodí po povrchu lodi, nad jejich hlavami. Slyšeli zřetelně jejich kroky z mikrofonů, ale ze stropu nebylo slyšet nic. Na to byl až příliš silný a dobře odizolovaný.

Vyhnout se všem možným anténkám, prohlubním a výstupkům dalo práci a Anderson postupně hlásil svůj postup a poznatky.

„Všichni připraveni k přesunu k reaktoru… Povrch lodi vykazuje známky zásahu velmi vysokou teplotou… Plášť je na mnoha místech nataven… Vyrážíme přes horní kryt rampy… Všechny komunikační antény v dohledu jsou zničené…“

Pohled na povrch lodi v takovém stavu kapitána doslova fyzicky bolel. Byla to JEHO loď. Strávil na ní absolutní většinu své kariéry a teď tohle…

„Blížíme se k reaktoru… Reaktor na dohled… Reaktor je… Vidět…“

Reaktor byl vidět doslova. Respektive pokroucený plášť reaktoru. Ale něco tam chybělo. A to něco byla střecha reaktorové místnosti.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Baron Devil

Nic co by se dalo sdělit.  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.