Za branami Jericha – Kapitola 17

17

Značná část střechy a kus boční stěny bylo pryč.

U monitorů to zašumělo. Jediný Qwerty zareagoval jinak.

„Hej! Tohle mi bere šťávu!“

Ostatní se na něj, jako jeden dobře vycvičený soubor, otočili. Qwerty pokrčil rameny.

„No co? Čekal sem, že z těch turbín vytáhnu víc. Ale… Andy-ersone?“

Proč mě vlastně překvapuje, že má Qwerty vlastní komunikátor?

-„Ano?“

„Nemůžete se podívat, jak sou na tom větrací šachty od reaktoru?“

-„Pokusím se…“

Pak se opět všichni věnovali tomu, co bylo na monitorech a tomu, co hlásil Anderson.

„Šachta jedna… Devastační poškození… Šachta dvě… Chybí… Šachty tři, čtyři a pět vypadají v pořádku… Na přesnější analýzu by bylo potřeba sestup… Kvůli teplotám nemožno provést… Mám se zaměřit na něco konkrétního?“

-„Ne, v pohodě.“

Anderson dál obcházel díru, zející v lodi.

„Hrany poškození velmi ostré… Natavené… Podle prvního ohledání… Něco nás zasáhlo… Meteoroid, nebo něco podobného… Žádné úlomky v okolí… Možná u reaktoru… Opět nemožno prozkoumat… Musíme jít stranou, je tu příliš horko…“

Jak nás do hajzlu mohlo něco trefit v hyperprostoru? Jako bych slyšel přednášejícího na akademii: „V hyperprostoru jste v naprostém bezpečí. Matematicky se riziko srážky s cizím tělesem rovná nule.“ Tak se přiď podívat na tu nulu, ty chytráku!

„Pro teď navrhuji nabrat vzorky z okolí lodi a návrat na palubu… Souhlasíte, kapitáne?“

-„Ano. Proveďte.“

Fakt by mě zajímalo, co sme timhle průzkumem získali. Jo, už vim – viděli sme díru v lodi. A?

Celá anabáze s výlezem a průzkumem vrchu lodi zabrala skoro tři čtvrtě hodiny a teď měl následovat opět zdlouhavý sestup dolů. V tom samém pořadí, jako když lezli nahoru. Začínalo být zajímavější sledovat to, jak se Raynolds prodírá trávou. I když ne o moc, protože podle toho, co bylo vidět, se nic nezměnilo – stále tráva a stále stejně monotónní dech Raynoldse. Je to robot.

Nic se dlouho neměnilo. Jedna skupina slézala po žebříku a druhá se prodírala trávou. Jak sakra může bejt něco tak napínavý a zároveň tak brutálně nudný..

Přišlo několik dalších, nekonečně dlouhých minut. Bože, už tam něco zastřel!

A pak nekonečný lán trávy skončil a Raynolds se zastavil. Díval se na něco, co by se dalo nazvat pouští. Oranžovobílé pole něčeho, co bylo velmi podobné písku. Ale ještě mnohem zajímavější bylo to, co se na tom “poli“ nacházelo – zeď. Několik metrů vysoká zeď, jejíž konce nebylo vidět. Vypadalo to, že je postavena ze stejného materiálu, jako zdejší podloží. Od kraje “louky“ až ke zdi zhruba půl kilometru. Tohle asi neni dobrý.

O tom, že vědci, co šli v této skupině, by nabírali vzorky jako šílení, nebylo pochyb. Ale zkuste projít kolem vojáků, kteří mají za úkol vás chránit a jsou okolo vás. Navíc, když ten rozkaz vydal Raynolds. To potom nezbývá, než čekat a doufat, že teď se neotočí a nepůjde se zpátky. Vrať se Rayi. Vyser se na to a vrať se. Probereme to v klidu.

Raynolds pozoroval dění. Nic. Nikde se nic nehnulo. Dobrou minutu jen pozoroval a pak udělal krok vpřed.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Baron Devil

Nic co by se dalo sdělit.  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.