Za branami Jericha – Kapitola 22

22

Raynolds začal mluvit monotónním a nezaujatým hlasem, jako by si právě objednával párek v rohlíku.

„Prvního člověka sem zabil, když mi bylo jedenáct. Spolužák na základce. Byl sem menší než ostatní a tenhle si mě vybral za cíl. Sral mě celej den, a když sme měli rýsování a on mi vylil nějakej bordel na hotovej výkres, rýsovací pero, který sem měl v ruce, se překvapivě snadno zabodlo skrz spánkovou kost do mozku. Nešťastná náhoda tomu řikali.“

-„Počkej, počkej. Jak dlouho už tě štval?“

„Řikam, že celej den.“

-„Jako jeden den?“

„Jo.“

-„Tys ho zabil, protože ti nedal jeden den pokoj?“

„Jo.“

-„A to si vážně chtěl, nebo prostě reflex?“

„Zlomek vteřiny sem chtěl a stačilo to. Když bych ho nechal, už by mi nedal pokoj nikdy. Nebo bych ho zabil stejně, akorát pozdějš. Takhle sem měl klid.“

-„A to ti nepřišlo, já nevim, divný? Nebo děsivý?“

„Ne. Děsivý ne. Přišlo mi to zvláštní. Jak snadno se dá člověk zabít. Celej život si řikáš, jak kdyby šlo do tuhýho, tak bys bojoval do posledního dechu. Pral by ses do totálního vyčerpání, představuješ si sám sebe jako hrdinu, kterej s prostřelenou nohou zachraňuje svět. Ale tak to neni. Je to tak, že když potkáš někoho, kdo tě chce zabít a ty nejsi připravenej, ani nestihneš bojovat, protože poslední dech je ten, kterej si právě promarnil. A já sem nechtěl nic promarnit.“

-„Bylo ti jedenáct, právě si zabil spolužáka a tohle tě napadlo?“

„Jo. Stál sem nad nim. Všichni zticha. I učitel. A z hlavy toho kluka tekla rudá krev, pomalu se rozlejvala po podlaze a já věděl, že na jeho místě nikdy nebudu. Že pořád, za všech okolností, budu na tom místě, kde sem byl a nikdy ne naopak.“

-„A to ti přijde normální?“

„Přijde mi to lepší, než se válet s rýsovacim perem v lebce v kaluži vlastní krve.“

-„To ti ho nebylo líto?“

„Líto? On by mě buzeroval klidně dalších pět let, dělal by mi ze života peklo a mě by ho mělo bejt líto? Ne. Navíc už byl mrtvej a mrtví lítost nepotřebujou. Sou mrtví.“

-„A co tvoji rodiče?“

„Přestěhovali sme se. Mysleli, že když o tom nebudou mluvit, že to časem vyšumí. Ale sou věci, který se neutají a tohle je jedna z nich. Na nový škole sem byl jako VIP. Nikdo si nedovolil se na mě jenom podívat tak, abych si to náhodou špatně nevyložil. A při rýsování by byl slyšet spadnout na zem špendlík. I starší se mi vyhejbali. Měl sem absolutní klid. Takovou sílu nemá žádná výhrůžka. Takovou sílu má jedině jasná prezentace.“

Raynolds se na chviličku odmlčel, aby dodal posledním slovům větší důraz. Navíc oproti tomu, jak vyprávění začal, teď více a více svoje slova prožíval.

„Ale to byl jen jeden člověk. Náhoda a nehoda. Možná chtěná nehoda, ale to z tebe nedělá nájemnýho vraha.“

-„To ne. Ale právě zjištění, jak je snadný někoho zabít mě fascinovalo. Člověk může bejt silnější, trénovanější, může bejt větší, rychlejší, ale když mu někdo prostřelí hlavu, je mu to k ničemu. A to zvládne i malý dítě. Ta představa mi nedala spát.“

„Jako že můžeš kohokoliv zabít?“

-„Přesně tak. Že každej může kohokoliv zabít. Jednoduše, rychle. A bez trestu. Musel sem si to ověřit, ale to chtělo přípravu.“

„Cože? Ty si začal plánovat vraždu? Koho?“

-„Bylo úplně jedno koho. Prostě někoho. Na tom nezáleželo. Náhodnej cíl.“

„Takže si se v jedenácti sebral a šel někoho zabít?“

-„Ne. Začal sem chodit na všechny kurzy bojovejch umění, co se daly stihnout. Na každym z nich mi cpali do hlavy, že by se to mělo používat jenom na obranu. Ale co je to obrana? Subjektivní pojem. Každej pod tim vidí něco jinýho.“

„Řikal si, že je jednoduchý někomu prostřelit hlavu a chodil si na bojový umění? Co to s tim má společnýho?“

-„Jedenáctiletej jen tak nesežene zbraň. A než jí sežene, musí na sobě makat. A já byl dobrej.“

„To seš pořád, ale o tom nepochybuju. Co ty nájemný vraždy?“

-„Pořád sem čekal na příležitost, jak si to všechno ověřit. A čekání skončilo po šesti letech. Šest let sem čekal, trénoval a pak přišla chvíle, na kterou sem čekal. Vracel sem se pozdě v noci z tréninku a viděl sem, jak v jedný boční ulici nějakej chlápek přepadnul ženskou s kočárkem. Zřetelně sem viděl, že má zbraň. Mojí zbraň.“

„Tys mu chtěl vzít zbraň?“

-„Ne “chtěl“, ale vzal. Jednodušší než bych čekal. Nevěděl o mě, dokud sem mu nezlomil ruku s pistolí. Čistě a rychle. Dokonalá, otevřená zlomenina loketní a vřetenní kosti. Jediný riziko bylo pro tu ženskou, že stihne vystřelit. Nestihnul. On řval, ona řvala. Chytil sem ho za jeho vlastní, skoro utrženou, ruku a skrz spodní čelist sem mu s ní probodnul hlavu. Najednou řvala jen ona. A já měl zbraň.“

„Jen tak?“

-„Jen tak. Než přijeli policajti, hodil sem jí do nejbližšího kanálu. Ona se starala o dítě, jestli mu nic neni. Neviděla vůbec nic. Pak výslech, propuštění, a ještě ze mě byl hrdina. Rozhovor do zpráv a pak už si jenom vyzvednout zbraň, kterou nenašli. Ona tvrdila, že jí měl, já že sem si ničeho nevšimnul.“

„Pořád za tim nevidim nájemnýho vraha.“

-„Pak sem musel jednat rychle. Ještě v noci sem sednul na vlak a odjel do jinýho města. Vylezl sem na nějakej opuštěnej sklad, civěl na ulici a čekal.“

„Na co si čekal?“

-„Na oběť. Až přijde.“

„A jak sis chtěl vybrat?“

-„Na tom nezáleželo. Prostě někdo. Ale osud si zahrál i se mnou.“

„Zahrál? Jak zahrál?“

-„Místo nějakýho pobudy, co v noci nemá nic na práci, zastavilo naproti černý fáro. Starej model, megaluxusní. A já věděl, že to je muj cíl. I kdyby vylezl Santa Claus.“

S posledními slovy Raynolds zatnul ruku v pěst a bylo vidět, že to celé téměř prožívá znova, zatímco kapitán jen nechápavě mírně kroutil hlavou.

„Nejdřív jedna gorila, pak druhá a pak on. Tlouštík v super obleku. Vlastně toho Santu připomínal. Netrefit ho by byl trapas. Ale hlava, to byla výzva na tu vzdálenost. Čtyřicet, možná padesát metrů. Mířil sem dlouho, aby sem to nezkazil. A pak…“

Raynolds se syčením prázdné hydrauliky natáhnul pravou ruku s nataženým ukazováčkem před sebe a naznačil výstřel. V kapitánovi vnitřně hrklo, jako kdyby doopravdy vystřelil teď a tady.

„V uších mi pískalo. Nebyl sem na to zvyklej. Ale pak sem se podíval na svůj cíl. Ležel tam, jeho ochranka věděla, že to posrala. Snažili se ho krejt, jak byl na zemi, ale já věděl svoje.“

Rayi, to byla normální, sprostá, hnusná vražda, víš to?

„Stačilo se sebrat a zdrhnout. A pak se to posralo i mě.“

-„Jak? Zahlídli tě?“

„Ne, na to byli posraný až moc. Víc už je zajímalo, jestli tam odsaď odejdou aspoň oni. Seskočil sem ze střechy na druhý straně, zbraň hodil zas do kanálu a v tej chvíli mě někdo praštil do hlavy.“

-„Někdo? Jen tak?“ Ty si taky někoho jen tak zastřelil!

„Bylo to vlastně vtipný. Probral sem se svázanej na židli. Hodně trapná gangsterka. Přede mnou, ve stínu, nějaký postavy. A hrozně mě bolela hlava. Začali mě vyslýchat. Žádný mučení, to ne, jen chtěli vědět co sem zač.“

-„Jenom to?“

„Jo. Ukázalo se, že sem nebyl jedinej, kdo ten večer měl namířeno na hlavu Santy. Byl to nějakej podružnej mafián. Drogy, děvky, únosy, vydírání. Všechno možný. A týpci, se kterejma sem si právě povídal, byli od konkurence, kterej se nelíbil. Jenže já vystřelil první a proto sem tam seděl. Měli strach, že se objevila další konkurence.“

Jak na něj mam bejt naštvanej, když tim svym stupidnim nápadem vlastně udělal dobrou věc?

„Jak si je přesvědčil, že nejsi konkurence?“

-„Jednou taky novináři pomohli. Řekl sem jim pravdu. A že si můžou ráno pustit zprávy, kde mě uvidí jako hrdinu. Uznali, že zabít mě můžou kdykoliv a počkali.“

„A když tě viděli ve zprávach, tak tě nechali jít?“

-„Ne. Když mě viděli ve zprávách, řekli, že buď budu dělat pro ně, nebo už neuvidim denní světlo.“

„Takže takhle ses k tomu dostal?“

-„Jo.“

„Takže tě vlastně donutili.“

-„Tak bych tomu úplně neřikal.“

„A dál?“

-„Byl sem dobrej. Hodně dobrej. Nejlepší. Za chvíli sem těmhle amatérům přerostl přes hlavu. Přišli lepší klienti, pak ještě lepší a nakonec ti nejlepší. Najdi a zabij. To byla víc než deset let moje práce.“

„Kolik lidí?“

-„Na tom nesejde. Hodně. Ale je snad jasný, že to nikdy nebyli nějací svatoušci. Začalo to dealerama, který si ulejvali pro sebe víc, než by bylo zdrávo. Pak přišli na řadu jejich šéfové, který je kryli. Pak jejich šéfové a tak dál. Až sem šel po těch nejvyšších. Řikali mi “DoubleR“. Pěkný méno to bylo. DvojitýR podle mýho jména a navíc kolovalo, že když mě na někoho pošlou, tak se mu všechny jeho problémy zdvojnásobí. Bylo jedno na koho, vždycky sem úkol splnil. Každej, kdo mě stál v cestě k cíli, dostal poslední ránu do hlavy. Pokaždý. Čistá práce, bez svědků. Vyčistil sem víc humusu, než celej policejní sbor.“

„Nikdy tě nechytili?“

-„Jo, chytili. Párkrát. Slabý důkazy. Jedna paní povídala. Ale policajti byli vlastně rádi, že tam sem a dělam to, co dělam. Navíc, když už mě zavřeli, pokaždý byl někdo vlivnej, kdo mě potřeboval venku. Takže za mřížema maximálně na večeři.“

„Počkej, říkal si šest let čekání a pak deset let… Zabíjení?“

-„Jo.“

„Je ti určitě víc než třicet.“

-„Skvělej postřeh.“

„Kde je teda mezera?“

-„Pak sem si řek, že skončim. Chtěl sem dál a nebylo kam. Ne v tomhle.“

„A to tě jen tak pustili?“

-„Nikoho jen tak nepustí. To by jim každej lepší, co chvíli přežije, odcházel. Tak to nefunguje.“

„A jak to funguje?“

-„Úkol. Poslední. Takovej, co nejde splnit. Když to zkusíš, je po tobě. Ale je to jediná šance jak ven. Tihle lidi mají mezi sebou něco jako kodex. Nikdo by si nedovolil jít po někom, kdo se dostane ven. Nikdo by takovej kšeft nezadal. Protože pak by řekli, že se ven dostat nedá a to by se nikomu nelíbilo.“

„Ale když nejde splnit…“

-„Ten den měl koroner spoustu práce. A na konci toho dne sem byl volnej.“

„Takže už nejsi…“

-„Jo, stačí přestat a seš jako lilie. Pořád sem a pořád budu. Toho se nedá zbavit.“

„A pak si dělal co?“

-„Nic moc.  Nudil sem se. Zpátky sem nechtěl, ale zahradničení nebylo pro mě. Dal sem si přihlášku k armádě, složil zkoušky a byl ze mě voják.“

„A to ti vyhovovalo?“

-„Jo. Novej druh výcviku. Byl sem zas o něco silnější. Pár let u armády mi dalo celkem dost. Ale poslouchat nesmyslnou buzeraci mě pak taky omrzelo. Když měl velet někdo, kdo uměl kulový a myslel si, kdo ví co, tak sem mu k tomu řekl svý. A takový chování se u armády moc nenosí.“

„Vyhodili tě?“ Doufam, že teď nemluvil o mě.

-„Odešel sem sám. Nebo spíš tak půl na půl. A pak už zbejvalo se jenom přihlásit jako ochranka na tyhle lety. Další zkoušky, testy a hurá na palubu. Měla to bejt nová zkušenost. Jdi a chraň tuhle výpravu. Nebo třeba odstraň překážky v postupu. Tak říkají tomu, když chtěj někoho zabít.“

„Ale tady nemáš nikoho zabíjet, že ne?“

-„Kdybych tu měl někoho zabít, nedostane se dotyčnej na loď. Leda jako mrtvola. Řikal sem, že sem skončil. Práci tohohle typu sem odmítal. Tohle měl bejt další, celkem nudnej, výlet, na další, celkem nudnou planetu.“

„Takže tady si měl prostě jen letět s námi?“

-„A dohlížet na bezpečnost.“

„A to je všechno? Někdo jako ty, tady dohlíží, aby se někomu něco nestalo?“

-„Jo.“

„A nic víc?“

-„Nic víc.“

„Hmmmm.“

Nastala chvíle ticha.

„Teď, když dovolíte, kapitáne, pudu se převlíknout a vysvětlit technikovi, že to, co slyšel, si má nechat pro sebe.“

-„C-co?“

„Vsadim se o cokoliv, že tu má mikrofon. A jestli nebude držet hubu, tak tu za chvíli budu mít víc práce s lidma, než s ještěrkama.“

Hm. To má asi pravdu.

„Dobře. Ale neubliž mu, ok?“

-„Bohužel, mam chránit i jeho.“

Raynolds vstal a zamířil ke dveřím, což hydraulika opět velmi nelibě nesla a syčela při každém kroku.

„Kapitáne?“

-„Ano?“

„Pořád chci zjistit, co je za tou zdí.“

Kapitán jen přikývnul hlavou a pozoroval, jak Raynolds odchází.

Raynoldsův entuziazmus z vyprávění vyprchal. Zas to byl ten chladný Ray Raynolds, který odpovídá vždycky jen věcně a chrání celou posádku s nožem v ruce. Ten Ray, kterému mohl kapitán věřit. Nebo o tom byl alespoň přesvědčen.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Baron Devil

Nic co by se dalo sdělit.  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.