Za branami Jericha – Kapitola 28

28

Následující hodiny byly zvláštně klidné. Ti, kteří se vraceli ze sprch, se zapojili do úklidu a v očistných procedurách je střídali další. Postupně se opět vrátili do zkoumání a rozborů, ale nikdo s nikým neprohodil víc, než by musel. Jen věcně, potichu a pokud možno se rychle opět vrátit ke své vlastní práci.

Raynolds šel spát do své hybernační komory. Nebo to alespoň vypadalo, že spí. Qwerty po chvíli sbalil to, co montoval a co nejnenápadněji Raynoldse napodobil. Anderson se vrátil ke zdi, kde stál před tím vším a opět si pohrával s dvěma kovovými kuličkami, které si nejdříve musel najít a umýt. Vypadal, jako by hleděl někam velmi daleko před sebe.

Kapitán se sice nepozvracel, ale pár nešetrných ran také schytal. Cítil se teď nejen v podstatě zbytečný, ale také bezmocný a starší, než by chtěl. Opět nevěděl co dělat, kam jít, nebo s čím pomoci. Jít teď na můstek by znamenalo být úplně sám, což se mu dvakrát nezamlouvalo. Raynoldse a Qwertyho rušit nechtěl. Anderson také vypadal, že má co dělat, ať už přemýšlel nad čímkoliv a nikoho jiného v podstatě neznal. Ale tak jako tak byl Anderson nejbližší možný společník, takže nakonec kapitán zamířil k němu.

„Pane Andersone?“

-„Ano kapitáne?“

„Jste v pořádku?“

-„Ale ano. Samozřejmě. Vypadalo to hůře, než jaké to ve skutečnosti bylo.“

„Mohu se vás zeptat na pár věcí?“

-„Samozřejmě, ptejte se.“

„Proč chcete jít ven s Raynoldsem?“

-„Protože měl pravdu. Stejně jako náš technik. Musíme začít něco dělat. Něco, co skutečně někam povede. A zatím je to tak, že jsem zde něco jako mluvčí výzkumníků a musím jít příkladem.“

A komu a jak mam jít asi příkladem já, ty vole?

„A to znamená jít ven, kde zatim pokaždý někdo zůstal?“

-„Víte, strávil jsem více než dva běžné životy tím, že jsem byl v laboratořích, u knih, zkrátka jako student. Teď mám možnost to změnit. Je to… Vzrušující.“

Já zas strávil celej život na lodi. Kvůli tomu se snad nenecham teď jen tak sežrat ne?

„To chápu, ale i tak je to, řekněme, riskantní?“

-„To ano. Ale i Raynolds potřebuje vidět, že tu nemá samé teoretiky a že není sám.“

A co já kurva? Já?! Já sem sám celou dobu do prdele!

„To taky chápu.“

-„Navíc si myslím, že opravdu chci vidět na vlastní oči to, co je za tou zdí. Ať je to cokoliv.“

„Hmmm… Jako vědec, nebo prostě ze zvědavosti?“

-„Jako zvědavý vědec.“

„Snad nebudete zklamaný.“

-„Snad ne. Ale to ukáže až čas.“

„Stejně jako další věci, že? Jestli tu třeba něco poroste a tak.“

-„Myslím, že v tomto ohledu máme více než dobrou šanci, že tu budou vhodné podmínky s minimálními úpravami.“

„To je dobrá zpráva.“

Aspoň něco.

Anderson nechal poslední dodatek bez odpovědi a tak kapitán přešel k dalšímu tématu.

„Mohu jednu, poněkud osobní, otázku?“

-„Zkusit to můžete.“

„Co ta slečna, Parkinsonová, nebo jak se menuje?“

Až teď Anderson přeostřil z pohledu “do nikam“ na kapitána.

„Parkinsová. Dana Parkinsová.“

Že by to bylo až tak vážný téma?

„Ano, Parkinsová. Vypadalo to, že vás nemá zrovna na seznamu oblíbenců.“

-„To pravděpodobně ne…“

Svoji větu zakončil opět pohledem daleko před sebe, mimo kapitána.

„No…Vy dva ste spolu něco měli?“

-„Dá se to tak říci. Potkali jsme se před pár lety při studiu. Ona doufala, že…“

Anderson se odmlčel a zadíval se ještě o něco dál.

„Že…?“

-„Že tohle bude můj poslední život.“

A jéje.

„Ale váš plán byl jiný, že?“

-„Nikdy jsem jí nedával žádné naděje. Když se ukázalo, že nemá zájem jen vědecký, ale také citový, rovnou jsem jí oznámil, že hodlám pokračovat ve všem, co jsem začal.“

„A ona to moc dobře nevzala…“

-„Mírně řečeno. Od té doby se zaměřila na kritiku všeho, co dělám a hledala chyby na mém mozku. Aby mi dokázala, že další život již nemá smysl.“

„Asi neuspěla…“

-„Myslím, že já ale také ne.“

„Prosim?“

-„Ve zdejších podmínkách je vyloučen přenos do dalšího těla. Je to s naprostou jistotou můj poslední život.“

„I proto chcete jít ven, je to tak?“

-„Ano, je. Poprvé za celou dobu se dá říci, že se na něco skutečně těším, protože to může být naposled.“

„To je nejspíš pravda. Každopádně teď byste to mohli dát dohromady s tou slečnou Parkinsovou, ne?“

-„Pokud jsem se někdy v něčem nevyznal, byly to ženy. Ale myslím, že její poslední výstup nebyl právě pozvánkou na romantickou večeři ve dvou. Co myslíte?“

No to se ptáš toho pravýho, ty vole.

„To nedokážu posoudit. Ale… No asi máte pravdu. I když kdo ví?“

-„Ano… Kdo ví…“

To je vlastně fakt, ty vole. Tady by se to taky mělo začít nějak párovat…

„No myslím, že se půjdu vyspat…“

Radši. 

„Dobrou noc, kapitáne.“

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Baron Devil

Nic co by se dalo sdělit.  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.