Za branami Jericha – Kapitola 30

30

Raynolds hned po tom, co kapitán dal povolení, začal komandovat všechny, kteří s ním měli jít ven, čímž vyrušil skupinku kolem Andersona. To samozřejmě Raynoldsovi pramálo vadilo.

Kapitán si šel sednout mezi ostatní diváky u monitorů a nasadil si sluchátka, která měl na své židli připravená. Tentokrát nechtěl přijít ani o vteřinu, a pokud měly následovat hodiny nudy, tak ať. Hlavně se vraťte.

Monitory opět snímaly záběry z Raynoldsovy a Andersonovy kamery. Kapitán si už ze zvyku vybral jako svůj hlavní objekt sledování a tedy i zvukový doprovod, Raynoldse.

Během krátké chvíle se celá výprava zformovala před lodí, dveře se za nimi zavřely a oni vyrazili. Všichni, kromě Raynoldse, měli své skafandry. Anderson byl jediný, který měl alespoň zvedlé hledí. U ostatních stále přetrvávala nedůvěra v cizí prostředí.

První, jako obvykle, Raynolds. Za ním dva vojáci vedle sebe, následoval dvojstup vědců a na konci opět dva vojáci. Z každé strany výpravu hlídalo dalších osm vojáků.

Anderson šel hned v první dvojici, takže jeho i Raynoldsův záběr kamery snímal téměř to samé. Anderson se ale často rozhlížel do všech směrů, zatímco Raynoldsův pohled neuhnul ani o kousek.

Další hodinu cesty se nic, kromě prodírání trávou, nedělo.

V průběhu toho času se vrátil Qwerty z můstku ke svému počítači. Občas se ohlédl, jestli se neděje na monitorech něco zajímavého, ale jinak se věnoval své vlastní práci.

Kapitán také nakonec neudržel pozornost celou dobu a občas se rozhlédl po ostatních divácích. Někteří si občas něco zapisovali, jiní potichu diskutovali. Pohledem zaměřil také Parkinsovou, která sledovala obraz od Andersona jako ostříž.

To by mě zajímalo, jestli tu chtěla zůstat, nebo jestli jí Anderson musel přesvědčovat. Ale nechala by se od něj přesvědčit?

Po další chvíli Raynolds jako první opustil travnatý porost a vstoupil na písek. Všichni na lodi, včetně Qwertyho zpozorněli. Veškerá diskuze utichla a napětí by se dalo krájet.

Raynolds samozřejmě nijak nezpomalil.

Hlavně žádný hady.

Celá skupina došla až ke zdi, bez jakýchkoliv problémů. Tam se Raynolds rovnou vydal vpravo. Vojáci, kteří hlídali levou stranu výpravy, se přeskupili tak, že posílili ochranu zbylých třech stran. Vše proběhlo bez jakéhokoliv hlasového příkazu. Raynolds jen zvedl pravou ruku zaťatou v pěst, zvedl dva prsty, rukou pokýval do stran, pak natáhl všechny prsty a ruku naklonil přes hlavu a opět ruku spustil dolů na svoji zbraň. Vojáci nejspíše reagovali správně, protože kdyby tak neučinili, jistě by se to neobešlo bez jasné reakce jejich velitele.

Vzhledem k tomu, že ani vědci neudělali očividně žádnou chybu a pokojně se ve svém dvojstupu pohybovali těsně u zdi, nejspíše byl tenhle záměr i směr, kterým se vydají domluven už před tím, než vyrazili ven.

Anderson si také neodpustil, stejně jako ostatní vědci, sáhnout si na zeď a letmo prozkoumat zrnka písku, která jim zůstala v rukou. Nebylo pochyb, že někdo z nich nabral vzorky pro pozdější výzkum na lodi.

Šli pískem další hodinu. Bez známky ohrožení, bez jakékoliv změny. Nenalezen žádný vstup ani jiná anomálie. To mělo za následek snížení koncentrace diváků na lodi, takže byl opět slyšet tlumený hovor a Qwerty se věnoval svým vlastním činnostem.

Pak Raynolds zvedl pravou ruku, tentokrát jen do výše ramenou se všemi prsty nataženými nahoru. Jakmile to udělal, všichni zastavili.

„Pane Andersone, jsme na tomto výletě už dvě hodiny a nevidim žádnou změnu. Navrhuju překonání zdi, nejlíp vyšplhánim.“

Co asi chtěl říct tim “nejlíp vyšplhánim“? Něco jako “nebo rozstřílenim“?

Každopádně Raynoldsův hlas opět zapůsobil na všechny na lodi jako magnet.

„Pane Raynoldsi, musím oponovat. Nevíme, co za zdí je a pokud by tam byla inteligentní forma života, musíme počítat s tím, že by to mohlo být bráno jako akt agrese.“

-„A zbraně, co máme, budou brát jako akt kamarádství?“

„To jistě ne, ale dají se vysvětlit také obranně, nemusí snad nutně být použity ke genocidě. Navrhuji ještě pokračovat v cestě. Řekněme alespoň hodinu a půl, až dvě hodiny. Stejně většina z nás nejsou kdovíjací atleti, abychom nějak zázračně šplhali.“

-„Ztráta času. Ti co to zvládnou, můžou vyšplhat, zbytek nahoru vytáhneme.“

„Nemyslím, že je to nejlepší nápad. Co byste dělal vy, kdyby vám někdo doma lezl na zeď? Asi byste ho nepovažoval za někoho, kdo jen neví, kde máte vstup.“

-„Kapitáne?“

Jo, to je nejlepší. Vy dva se neshodnete a ty to hodíš na mě.

Kapitán si zapnul hlasové spojení s výpravou.

„Ano?“

-„Žádám o povolení k výstupu na zeď.“

Nemůžeš se zeptat, co si o tom myslim. Nemůžeš se zeptat na muj názor, že ne? I když sám nevim, jakej zrovna je, dalo by se o tom ještě mluvit a dojít k nějakýmu výsledku. Ale to bys nebyl ty, že ne? Ty rovnou chceš slyšet, že máš vylézt nahoru. Ale já taky nechci bejt jenom něčí loutka. A to ani tvoje, Rayi!

„Výstup nepovolen. Pokračujte dál v průzkumu.“

Raynolds, který celou dobu stál k ostatním zády, jen pravou rukou naznačil, že pokračují v pochodu a vyrazil. Ostatní se samozřejmě přidali.

Opět následoval nudný pochod okolo zdi. Mírně se zvedl vítr, takže poletující písek nakonec donutil i Andersona zavřít hledí své helmy, ale kromě toho se další hodinu nic nedělo.

Když už všichni čekali, kdy se opět Raynolds ozve, že nejlepší cesta není vpřed, ale nahoru, objevil se v dálce před výpravou vrchol nějaké stavby, vyrůstající ze zdi. Raynolds samozřejmě ani nezpomalil a tak se raději Anderson ujistil, že to jejich průvodce také vidí.

„Pane Raynoldsi?“

-„Hm?“

„Vidíte to také?“

-„Vidim spoustu věcí.“

„Co si myslíte o té anomálii na zdi?“

-„Jestli to neni fata morgana, tak to může bejt asi tři sta různejch věcí.“

„Mohl by to být vstup dovnitř.“

-„A nebo třeba střílna.“

„V historii vojenství se trochu vyznám a myslím, že takto osamocená střílna by neměla příliš velký efekt, nemyslíte?“

-„To záleží na dostřelu.“

„Ale nemyslíte si, že to je stř…“

-„Ne.“

Anderson už raději konverzaci ukončil, ale minimálně pro diváky na lodi ty bylo sice krátké, ale přeci jen oživení. I tak se dalo čekat, že nějaký čas ještě zabere cesta ke stavbě. Tyto prognózy se vyplnily, protože dalších zhruba deset minut trvalo jen to, než zahlédli také část zdi, ze které stavba vyčnívala.

Skutečně připomínala věž. O něco širší než zeď na viditelné straně a pokud by se dalo počítat s tím, že stejně velká část bude přesahovat i na druhé straně, byla by zeď opravdu široká. Věž navíc nebyla kulatá, ale oválná, jako by jen v jednom místě rozšiřovala zeď. Anderson se jal komentáře k tomu, co právě bylo vidět.

„Pokud vezmeme v úvahu, že zeď je vysoká v průměru pět celých čtyři desetiny metru, tak v poměru k její velikosti měří právě objevená stavba na výšku zhruba šedesát až šedesát pět metrů. Jak je dlouhá ve směru zdi si takto netroufám odhadnout.“

Stejně, jako když mluvil v jídelně, nechal chviličku ticha, než pokračoval.

„Přesah na naší straně zdi tipuji tak na dva metry. Šířka stavby… Šířka stavby může být asi tak třicet metrů. Pokud je souměrná, zeď je nějakých dvacet pět metrů silná.“

Opět chvíle ticha a opět, jako tehdy v jídelně, i tentokrát to mezi vědci na lodi zašumělo.

Ten chlap prostě umí mluvit. Toho by všichni poslouchali, i kdyby předčítal lístek na nákup.

„To je naprosto neuvěřitelné množství materiálu. Na každý metr zdi by ho bylo potřeba sto třicet pět metrů krychlových. A při její délce, kterou stále neznáme… Neskutečné.“

Dalších pár kroků ticho.

„Samozřejmě se může v těchto místech zeď jen rozšiřovat, nebo nemusí být stejný přesah té věže i na druhé straně, ale i tak by to bylo… Monstrózní.“

Po další krátké odmlce se Anderson rozhodl, že zapojí i Raynoldse.

„Pane Raynoldsi?“

-„Ano?“

„Nebylo by rozumnější nejdříve prozkoumat nejbližší okolí té stavby, než se tam všichni vydáme?“

-„Bylo.“

„Ale vidím, že se stále blížíme všichni společně.“

-„Nemam tam koho poslat.“

„Jde nás dost, stačí si vybrat.“

-„Tak někoho vyberte.“

„Já? Vy jste…“

-„Jedinej, koho bych vybral, sem já sám. A protože vás tu nemůžu nechat nehlídaný, tak to neudělam. Ostatní nemají s průzkumem žádný zkušenosti.“

„Nehlídané? Je tu dost vašich mužů.“

-„Skutečně chcete, abych tam šel a vás nechal tady?“

„Myslím, že to stojí za uvážení.“

-„A ostatní si myslí to samý?“

„To byste se jich asi musel zeptat.“

Raynolds opět rukou zavelel k zastavení, na což vojáci reagovali okamžitě, vědci přeci jen ještě krok udělali.

„Kapitáne, pan Anderson si myslí, že by bylo vhodnější provést průzkum. Muj názor je, že rozdělit skupinu je v tuhle chvíli nebezpečnější, než jít opatrně dál společně. Žádám o určení dalšího postupu.“

No to je zas skvělý. Kdykoliv se ti dva na něčem neshodnou, hází to všechno na mě.

„Pane Andersone?“

-„Ano, kapitáne?“

„Myslíte, že tam bude něco, nebo někdo, kdo by mohl ohrozit celou skupinu?“

-„To opravdu těžko říci, kapitáne. Jen jsem si naprosto jist, že ten, kdo postavil tuhle zeď, měl určitě větší mozkovou kapacitu a inteligenci, než cokoliv, co jsme tu zatím potkali. A pokud postavil takovou zeď, asi se před něčím chtěl chránit. Kdybych chtěl nějaké místo chránit obzvlášť dobře, byl by to nejspíše vchod, což jak doufám, je právě to, co vidíme před sebou. Z toho vyplývá, že více chráněné místo by mohlo být také více nebezpečné pro ty, co se k němu dostanou z té nesprávné strany.“

Na lodi to opět mezi vědci zašumělo.

„Hmmm. Rayi?“

-„Kapitáne?“

„A tvůj názor na věc?“

-„Muj názor je ten, že kdykoliv sme vylezli z lodi a rozdělili se, někdo umřel.“

„Myslíš, že takhle tomu zabráníš?“

-„Pokud jde jen o bezpečnost, není tu jasný východisko. Když je tu necham a pudu sám na průzkum, když se tu něco stane, nebudu dost blízko na to, abych zasáhnul. Když pudeme společně, budu mít možnost zasáhnout hned, ale je tam riziko, který popsal pan Anderson. Obě možnosti jsou nebezpečný.“

Kapitán si nechal chviličku na rozmyšlenou, ale jelikož mezi vědci na lodi už začínal být hovor poměrně hlasitý, rozhodl se, že nebude odpověď příliš zdržovat.

„Pokračujte pohromadě, ale opatrně.“

-„Rozumím.“

Raynolds ukázal pravou rukou s nataženými prsty dopředu, pak nataženou rukou před sebou krátce zamával nahoru a dolů a opět ji položil na svoji pušku. Skupina znatelně zpomalila, ale všichni šli dál společně. Vědci měli očividně za úkol držet se toho, jak jdou vojáci řízení Raynoldsem, protože jim chviličku trvalo, než jim přizpůsobili svojí chůzi. Nestalo se nic, co by ovlivnilo jejich cestu, takže za dalších zhruba dvacet minut stáli všichni až u stavby.

Byla ze stejného materiálu, jako zeď. Ale mnohem zajímavější byl obrovský průchod skrz stavbu, vedoucí do jejích útrob. Nic ale nenaznačovalo, že by někdo chystal nějaký uvítací výbor.

Raynolds vstoupil na úroveň průchodu a zarazil se, což doprovodil opět signálem rukou k zastavení. Zatímco se do teď všichni bořili do sypkého písku, Raynolds narazil na mnohem pevnější podloží. Botou odhrnul vrstvu písku, zpod nějž se mírně zaleskla vrstva naoranžovělé souvislé plochy. Pak došlápnul důrazněji a pro jistotu ještě dupnul. Nic, kromě zvuku, který vzdáleně připomínal kopání do něčeho kovového, se nestalo. Vešel celou vahou na pevnou podložku a stále nic, co by naznačovalo jakékoliv nebezpečí.

Poprvé za celou dobu výpravy se podíval směrem k ostatním, především pak na Andersona.

„Myslim, že to je něco, jako cesta. Zavátá pískem.“

Anderson se mírně pousmál.

„Moc udržovaná ale není, že?“

-„To ne. Ale otázka je, kam vede?“

Raynolds se otočil směrem od zdi, ale nic zajímavého neviděl, kromě trávy v dálce, takže se opět otočil zpět tak, aby se mohl podívat skrz průchod.

Nebo taky odkud, že jo?

Raynolds se vydal do průchodu a ostatní jej následovali. Udržovali si pomalé tempo, takže někteří vědci, neodolali a zkoušeli proklepávat vnitřní stěnu, ale bez jakéhokoliv zjevného výsledku. Po chvíli Raynolds vyšel opět na světlo. Podloží již zůstalo stejně pevné, ale to nebylo to, co teď kohokoliv zajímalo.

Všichni uviděli obrovské, z písku postavené, různě vysoké i široké stavby. Žádná okna, ani dveře, do některých byly vyhloubeny díry, ale jinak nic. Vše postaveno v několika stovkách řad. Většina z těch, které byly vidět, byla oválných, na výšku postavených, našly se ale i velmi nízké a hranaté, nebo různé kombinace. Různorodost ve velikostech a výškách byla nepřeberná. Obrovitost celého komplexu sebrala slova úplně všem.

Anderson byl první, kdo po chvíli promluvil.

„Jericho… Kapitáne, budete něco namítat, pokud bychom tohle místo, pojmenovali Jericho?“

Otázka vytrhla kapitána ze stejného němého údivu, v jakém se právě nacházeli všichni okolo něj.

„Prosim? Co ste řikal?“

-„Ptám se, jestli byste měl něco proti, kdybychom tohle místo pojmenovali jako Jericho?“

„A to je co, to Jericho?“

-„Jedno z prvních měst, které kdy existovalo na Zemi, kapitáne. Ale to už je opravdu velmi, velmi dávno. Shodou okolností bylo také víceméně v poušti. Myslím, že by to mohl být příhodný název.“

Kapitán se rozhlédl po ostatních, a jelikož nikdo z nich nevypadal, že by měl něco proti, opět se spojil s Andersonem.

„Proč ne, pane Andersone. Tak tedy Jericho.“

-„Tohle je něco úžasného. Vybudovat něco tak obrovského, muselo trvat tisíce let.“

Anderson se začal pomalu, jako ostatní vědci procházet a prozkoumávat nejbližší okolí. Raynolds se mezitím věnoval tomu, zda odněkud nehrozí nebezpečí. Nic ale nenasvědčovalo tomu, že by se mělo cokoliv špatného přihodit.

Anderson mezitím došel až k nejbližší stavbě, ze které se pokusil odstranit svrchní vrstvu písku, což se mu po chvíli práce povedlo. Pod zhruba pěticentimetrovou vrstvou písku byla opět stejná pevná hmota, jako ta, kterou Raynolds objevil před vchodem. Anderson ještě chvíli pokračoval v čištění daného místa. Nakonec odrbal dost silnou vrstvu, pod kterou se skrývala další, hladká a lesklá. Sundal si rukavici a chtěl se toho místa dotknout. Elektrický výboj, který přeskočil mezi odkrytým místem a jeho rukou jej odmrštil téměř dva metry nazpět, kde zůstal bezvládně ležet. Jeho kamera vypověděla službu, takže jediný další záběr zůstal ten od Raynoldse, který se samozřejmě otočil směrem, kam Anderson dopadl. Okamžitě se k němu rozběhl a zaklekl k němu. Zkusil roztrhnout jeho kombinézu na hrudníku, ale tělo bylo téměř celé spáleno a kombinéza přiškvařená.

„Anderson je mrtvý, kapitáne.“

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Baron Devil

Nic co by se dalo sdělit.  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.