Za branami Jericha – Kapitola 39

39

Kapitán byl tak natěšený na vyprávění o Raynoldsovi, že ani sám nepostřehl, jak najednou začal Stevensovi tykat. Chtěl o Rayovi vědět něco nového, něco úžasného, něco… Zkrátka alespoň něco.

„Kapitáne, nebylo by lepší, kdybyste se na to zeptal přímo Raynoldse?“

-„Lepší asi ano. Ale neuškodí znát jiný pohled na věc. Do toho Stevensi.“

„Ale asi to bude delší vyprávění.“

-„Tím lépe.“

Stevens provedl hluboký nádech a výdech a začal vyprávět.

„Patřili jsme k absolutní špičce. Jednotka, kam nešla dát žádná přihláška. Když někdo byl u oficiálních elitních jednotek a dostatečně dlouho a výrazně vyčníval nad ostatními členy, byla malá naděje, že si ho jednou někdo zavolá a dá mu nabídku na připojení se k trénování na nové úrovni. Když odmítnete, už se vám nikdy neozvou. Když přijmete, máte šanci, že budete jeden z deseti, které pošlou do jednotky jako nováčka na nějakou jednodušší testovací misi.“

-„To zní dost drsně.“

„Drsně… Ani ty nejostřejší akce, co jsem zažil v elitních jednotkách, kde máte parte pro jistotu pořád v kapse, se nepřiblížily lehčímu dni tréninku tam. Takže asi ano – bylo to drsné. To je ostatně důvod, proč jen jeden z deseti projde dál…“

-„To jako…“

„To jako že trénink byl hodně, jak říkáte, drsný. Prostě v průměru devadesát procent uchazečů to nedá. Ať už to neunesou fyzicky, nebo psychicky. Někdy se z tréninků odnášely už jen mrtvoly. Doslova. Nevím, jak jsem to tehdy zvládnul zrovna já, ale prošel jsem. Hned první mise ale ukázala, že to, co trénujeme a při čem kadeti umírají, se nedá srovnávat s tím, co mě teprve čekalo.“

-„Říkal jsi že to byly jednodušší testovací…“

„Eh, ano. Měla být. Vlastně se úkol na první pohled dost podobal tomu, co jsem už zažil před tím. Neupřesněný vysoký počet těžce ozbrojených cílů, držících rukojmí v městské zástavbě. Nic víc nám dopředu nikdo neřekl. Ani jsme neznali jméno místa, kam jsme letěli. Ale proč ho znát? Ať se jmenuje, jak chce, průběh mise to neovlivní. Věděli jsme jen to, že máme zneškodnit hrozbu. Každý z nás dostal kromě zbraní a munice ještě jednu malou čtečku, kde měly být přesnější instrukce platné od okamžiku, kdy zajistíme oblast přistání a vysílačku naladěnou jen na naší frekvenci, obojí s možností aktivace jen našimi otisky. A pak byl odlet na misi.“

Stevens se na chviličku odmlčel a nervózně se zavrtěl v křesle.

Teď nepřestaneš, že ne?

„Ehm… Stevensi?“

-„Jistě… Tam se to všechno rychle zvrtlo. Výsadek byl proveden přímo ve městě. Protože střechy budov byly podle hlášení podminované, museli jsme přistát na zemi. Různá náměstí byla v podstatě jediná možnost. Ale sotva se otevřely dveře, spustili na nás palbu. Velící z našeho modulu to schytal ještě ve dveřích. Museli jsme ven, ale dost z našich se nedostalo ani k nejbližším stavbám. Ti šťastnější proběhli, ale i dovnitř do budov jsme se museli prostřílet. Střelba se ozývala i z dálky, jak přistávaly moduly na dalších místech. Asi to tam neměli o nic snazší. A to celé byl jen začátek. Střílelo se tak pětadvacet nebo třicet vteřin, ale mrtvol tam bylo, jako kdyby to trvalo hodinu.“

Krátkou odmlku kapitán využil k tomu, aby si upřesnil situaci.

„A… Ehm… Kolik vás tam vlastně bylo?“

-„V každém modulu čtyřicet vojáků plus velitel. Na náměstí, kde jsem přistál já, bylo pět modulů. Celkem tedy dvě stě vojáků a pět velitelů. Kolik nás bylo celkově? Nemám tušení. Ale modulů jsem později během postupu viděl dost.“

„Není to nějak moc? Jen mi přijde divné, že by bylo tolik úspěšných absolventů toho výcviku na to, jaké jsou k tomu šance.“

-„Nebyli tam jen z našeho útvaru, ale většina byla z klasické armády. Nás tam bylo, řekl bych, tak kolem padesáti.“

„To je na druhou stranu celkem málo, ne? Jak vás rozdělili?“

-„Málo? Nebylo nás málo. Byli jsme rozděleni po jednom. V žádném modulu nebyl víc než jeden voják od nás.“

„To asi úplně nechápu. Nebylo by lepší nechat sehraný tým pohromadě?“

-„Nebyli jsme tým. Byli jsme jednotlivci vycvičeni k tomu, aby přežili. A proto tam bylo těch zbylých třicet devět vojáků v modulu.“

„To vás měli bránit?“

-„Ne, neměli nás bránit. Náš úkol byl využít je k přežití. Dělali jsme z nich živé cíle proto, abychom se dostali tam, kam jsme potřebovali.“

To si snad děláš prdel, ne?

„To mi tvrdíš, že tam poslali vojáky na smrt, aby vy jste přežili?“

-„Přesně tak. O tom oni samozřejmě nevěděli. Nám o tom také nikdo nic neřekl, ale všem našim to muselo být jasné. Alespoň těm, kteří přežili. Pochopte, kapitáne, že oni by tam neudělali nic, ani kdyby jich tam přistálo deset tisíc. Takhle, řekněme s celkově desetinovými ztrátami, byla mnohem větší šance na splnění úkolu. Náš výcvik byl úplně jinde, než jejich. Nikdo nepočítal s tím, že by misi splnili oni. To bylo na nás. A podle toho jsem se zařídil.“

„Co se tedy dělo dál?“

-„Probojoval jsem se až k nejbližší budově, kde jsme s dalšími několika přeživšími zneškodnili hrozbu uvnitř. Podle rozkazu jsem si přečetl další úkol mise. Měl jsem se setkat s dalšími vojáky, kteří přežili na jednom konkrétním místě ve městě. V budově poblíž místa setkání byl důležitý rukojmí. Plukovník, co velel akci, která nevyšla. Nějaký Mayers. Po jeho osvobození nám měl dát informace o dalším úkolu. Chvíle orientace a pak začalo něco, co by se dalo nazvat zákopovou válkou. Pomalu jsme čistili jednu budovu za druhou. Vojáci kolem mě ubývali a když jsem se dostal na místo určení, už se mnou nešel žádný. Na tom místě, byl to sklep jedné z budov, už čekali další dva vojáci z našeho útvaru. A jeden z nich byl…“

-„Raynolds.“

„Ano.“

Jak jinak. Ten už tam určitě stihnul i usnout.

„A už tam předvedl, co je zač. Jeho uvažování je jiné. Zatímco já i ostatní jsme se snažili prostřílet a probojovat on udělal něco… Zvláštního.“

-„A to je?“

„Některému z nepřátel sebral uniformu a pak prostě došel po ulici na místo setkání.“

-„Jako jen tak?“

Stevenson se neudržel a lehce ironicky se zasmál.

„Řekl jsem něco moc vtipného?“

-„Ne, nic. Já jen… Naprosto stejně reagoval soudce při procesu s Raynoldsem, když mu tohle řekl.“

„Aha. Ale k soudu se dostaneme až později, že?“ Doufam.

-„Ano, ano. Jen mi přišlo, s prominutím, vtipné, nebo zvláštní, jak Raynolds působí na lidi podobným způsobem, dokonce i když se o něm jen mluví a on u toho není.“

Na tom něco je. Ještě tak vědět, jestli je to dobře, nebo špatně.

„Ale když si vzal uniformu nepřátel, neriskoval, že ho zastřelí někdo z vás?“

-„Byl by z Vás možná dobrý soudce, kapitáne. Máte stejné otázky, jako on. Každopádně se ukázalo, že prvního z našich, který po něm přišel do toho sklepa zpacifikoval a pomocí čtečky už nebylo těžké ho přesvědčit, že je jeden z nás. Tehdy soudci řekl, že je jednodušší porazit jednoho z nás, než se prostřílet celým městem. Osobně bych se pod tohle asi nepodepsal, ale když mu to vyšlo, těžko se oponuje.“

Jestli Ray odpovídal soudci na všechny otázky takhle, musel z něj mít ohromnou radost.

„Poslední rozkaz z čtečky zněl tak, že když se do hodiny od posledního příchozího, v tomhle případě mě, neobjeví další, měli jsme spustit akci na osvobození zajatce. Nakonec ještě dva přišli, ale víc už nikdo.“

„Takže jste v pěti lidech měli osvobodit toho plukovníka?“

„Podle rozkazu nebyl počet lidí omezen, jen doba, po kterou jsme měli čekat. Snad na vteřinu přesně, bez toho, aby si zkontroloval čas, se Raynolds pohnul. Do té doby stál jako socha. Nikdo se s nikým za celou dobu na ničem nedomlouval, ale tak nějak jsem očekával, že když nastane čas, tak na plánování dojde.“

Proč mam dojem, že na to nedošlo?

„Ale k tomu nedošlo. “

Kdo by to čekal?

„Místo toho se Raynolds sebral a prostě po schodech ze sklepa vyšel suverénně do přízemí. Ostatní, včetně mě čekali, že ho tam někdo zastřelí, protože zajištěný byl jen ten sklep a všichni jsme přišli odpadními stokami. Hrozilo prozrazení úkrytu, ale na vzdálenost, kterou on už stihnul urazit, bychom mohli jen střílet, aby se ho podařilo zastavit. Náš úkryt by to prozradilo tak jako tak. Raději jsme se připravili na boj, který jsme očekávali. A on prostě jen tak otevřel dveře a odešel. Ani ty dveře nerozkopnul. Jen tak, v klidu, otevřel dveře pomocí kliky a prošel. Žádná střelba se neozvala. Jediné, co jsme zaslechli byl nějaký huhlavý hlas. Nebylo mu rozumět.“

-„Takže on nahoře někdo byl a Ray po něm nestřílel?“

„Každému normálnímu člověku by to v takové situaci přišlo zvláštní, že?“

-„Mě určitě.“

„Nám to tehdy přišlo také zvláštní, takže jsme raději čekali možnost zrady a stále vyčkávali s tím, že jsme kryli východ ze sklepa. Mumlání najednou ustalo a místo toho byl slyšet křik.“

-„Křik?“

„Ne křik od bolesti. Byla to směs nadávek a výhrůžek vojenským tribunálem.“

To jsem usnul a promeškal půlku příběhu, nebo co?

„Chápu Váš pohled, kapitáne. Tam jsme se na sebe všichni dívali podobně. Ale když mezi nadávkami zaznělo i ono klasické “Víte kdo já jsem?“. A hned si také odpověděl, dost nahlas, že je plukovník Mayers. Bylo jasné, že je něco jinak, než podle předpokladů mělo být.“

To by mě teda zajímalo, kdy naposledy bylo v okolí Raye něco podle předpokladů.

„S krytím jsme postupně vyběhli nahoru v pořadí, v jakém jsme přicházeli na místo setkání. Pohled to byl, abych tak řekl, neočekávaný. Raynolds s roubíkem v ruce, vedle něj na židli sedící a svázaný muž, v notně potrhané vojenské uniformě, na které byla spousta zbytků různých vyznamenání a na jednom rameni měl stále úplné plukovnické hvězdy. Na první pohled byl obětí fyzického násilí už po nějakou dobu.“

-„Jestli tomu dobře rozumím, tak ten plukovník, kterého jste měli osvobodit ze zajetí z úplně jiné budovy, seděl v místnosti nad vámi už pár hodin?“

„Ano, kapitáne. Rozumíte tomu naprosto správně. A než se zeptáte, rovnou to vysvětlím.“

Jo, dík!

„On totiž Raynolds se svojí strategií došel na místo setkání mnohem dříve, než ostatní. A to o tolik dříve, že další se do hodiny od jeho příchodu nestihl dostavit. Takže on se pustil do osvobozovací mise sám. Podle toho, co jsme viděli, úspěšně.“

-„Jak to udělal? A proč proboha nechal toho plukovníka čekat v takové situaci a pozici?“

„To, jak přesně to udělal, to bylo předmětem tajné zprávy z mise, ke které jsem nedostal přístup. Také se mi to zdá neuvěřitelné, ale upřímně, kdyby mi někdo před odletem na tohle místo řekl, že Raynolds se s nožem prokrájí ven z chameleóna dinosauřích rozměrů, asi bych tomu také nevěřil.“

-„Uznávám, že na tohle nemám žádný protiargument.“

„Podle Raynoldsova vysvětlení ho nechal svázaného v horní místnosti proto, že očekával příchod dalších od nás a než vše vysvětlovat vícekrát, bude lepší počkat. A také proto, že plukovník Mayers prý nebyl v první chvíli schopen vypovídat nic smysluplného a tak se Raynolds nemohl vydat na další část mise sám.“

-„Takže kdyby mu ten plukovník dal informace k tomu, co je třeba udělat dál, tak by ten… Ten… Ten maniak šel opravdu sám dál?“

„Kapitáne, jste si jist, že se na to opravdu musíte ptát?“

To je fakt. Bavíme se vlastně o Rayovi. Kam by asi on nešel klidně sám, že jo?

Kapitán neodpovídal a tak Stevens pokračoval.

„Když plukovník viděl nás ostatní, začal křičet i na nás. Hlavním motivem směsi nadávek a rozkazů bylo, abysme ho dostali pryč z toho místa a hlavně od toho magora…“

-„Raynoldse.“
„Jak jinak, že? Snažili jsme se situaci uklidnit, ale plukovník byl zlostí a očividně také strachy bez sebe. Absolutně nespolupracoval. Věděli jsme, že mise má ještě nějaký další cíl, ale nevěděli jsme jaký. Otázkou bylo, jak to zjistit bez toho, abychom skončili před soudem? Předpoklad byl, že bude spolupracovat a nikdo asi nečekal, že to bude jinak. Navíc plukovníka nemůžete jen tak vyslýchat nebo ho z naší pozice k něčemu přímo nutit. Z toho jsou vojenské soudy, které řeší neuposlechnutí rozkazu a až nepříjemně často končí odsouzením za velezradu. Obzvlášť u tak speciálních jednotek, jako byla ta naše. Tam neuposlechnout bylo něco jako sebevražda.“

-„A jak jste to vyřešili? A neříkal jsi na začátku, že Ray zastřelil velícího?“

„Sám jste si tak trochu odpověděl na svou otázku. Když z něj nikdo nebyl schopen dostat odpověď, Raynolds mu nacpal svojí pistoli do úst s tím, že až ji vytáhne ven, chce slyšet, co je dalším úkolem. A jestli od něj uslyší cokoliv jiného, tak ho bez dalšího varování zastřelí. S tím jsme nemohli nic dělat. A když budu upřímný, myslím, že to v duchu chtěl udělat každý z nás. Pak pistoli vytáhnul a plukovník s vyděšeným výrazem v očích mluvil o dalším zajatci. Dcera nějakého politického pohlavára. Ale nevěřil, že je ještě naživu a i kdyby byla, měla být vězněna v nedobytné pevnosti. Mělo to být nedaleko od naší současné pozice. Bez možnosti krytí, všechno velmi dobře hlídané a neprostupně sledované. Podle něj, nesplnitelný úkol.“

No jasně, tohle když někdo řekne zrovna Rayovi, je to jako by mu řekl, aby ten úkol splnil.

„Plukovník pak dal přímý rozkaz jednomu z našich, aby ho odpoutal a dotyčný to udělal. Když plukovník s obtížemi vstal, zeptal se nás, jestli vůbec víme, kde to vlastně jsme. Když viděl, že tahle informace nás zajímá, ukázalo se, že se jednalo o naprosto nehostinnou vězeňskou koloniální planetu s gigantickým městem, které mělo za obyvatele jen trestance. Žádní dozorci, jen vězni. Jednou za měsíc vojenské zásobovací lodě a když někde někoho mezi sebou zabijí, nikoho to nezajímá. Ale právě jednu z těch lodí se jim podařilo získat a to včetně VIP posádky a všech zbraní na palubě. Díky tomu se jim s pomocí falešné komunikace podařilo dostat dalších několik lodí a tím pádem i zbraní. Ve zkratce tedy důvod toho, proč jsme tu byli – měli jsme zachránit dceru politika z rukou ozbrojených trestanců, kteří měli více než solidní zásoby. Všechno tohle mělo být na místě, kde ve městě zbořili několik budov a přistáli s ukradenou zásobovací lodí, na jejíž palubě byla i rukojmí.“

-„Ale proč neodletěli, když měli kontrolu nad loděmi?“

„Protože na orbitě planety je automatizovaný systém kontroly, který by je bez všech správně zadaných hesel okamžitě sestřelil. Tím by příliš riskovali. Ostatně vyřazení tohoto systému byl jejich hlavní požadavek za propuštění rukojmí.“

-„Dobře, rozumím. Ale pořád jsem mimo ohledně toho, jak to dopadlo. Proč Raynolds zastřelil toho plukovníka?“

„Protože se podělal. Takhle na tu samou otázku odpověděl před soudem. Pravdou je, že plukovník nechtěl ani slyšet o dokončení mise. Rozdával jeden rozkaz za druhým ohledně toho, jak ho máme bezpečně dopravit na místo vyzvednutí. Když se ho Raynolds zeptal, co bude s misí, přišel ke každému z nás a velmi zblízka a razantně dal rozkaz, že jej máme okamžitě dostat do bezpečí. K Raynoldsovi se dostal jako k poslednímu. Jakmile ale chtěl promluvit na něj, Raynolds mu ustřelil hlavu. V té chvíli jsme všichni věděli, že když mu pomůžeme, budeme souzeni za spoluúčast na vraždě nadřízeného a neuposlechnutí přímého rozkazu. Když mu nepomůžeme, tak byla celá akce k ničemu. Byli jsme v pasti a…“

Stevens se opět po delší době odmlčel.

Mluv ty vole jeden blbej! Dělej! DĚLEJ!

„A?“

-„A… Pak se Raynolds sebral a odešel směrem k té lodi. Nikdo z nás nešel s ním. Když jsme ho viděli znovu, nesl v náručí dost zbědovanou, ale živou rukojmí. Sám byl zraněn víc, než jak jsem kdy někoho zraněného viděl. Ale uspěl. Já a ostatní jsme selhali. Nás vyznamenali a jeho soudili za všechno možné i nemožné. Nebylo to moc fér. I když ho nakonec neodsoudili, vyhodili ho z jednotky. Alespoň pro něj udělali to, že mohl sám o propuštění požádat. Odešel sám, ale dostal to rozkazem.“

„A to byl konec?“

-„Dalo by se říci. Nevím jak ostatní, ale já podal také žádost o uvolnění ze služby, kterému bylo vyhověno. Ani nevím proč vlastně. Správně by se tam odsud mělo dát odejít jen v rakvi. Možná uznali, že bych po tomhle incidentu mohl mít nakonec dojem, že je správné neposlouchat rozkazy. Pak jsem Raynoldse potkal až při naloďování na Spes. Měli jsme stejný nápad, co budeme dělat dále. Dohlížet na bezpečnost dopravních lodí. A to je vlastně vše. Pokud tedy mohu, dovolte mi odejít, kapitáne.“

Rayi, nevim, jestli seš dobrej magor, nebo jenom magor. Nebo snad jenom dobrej?
„Povolení uděleno.“

Stevens vstal a když byl mezi dveřmi, kapitán na něj ještě promluvil.

„Stevensi?“

-„Pane?“

„Litujete, že jste tehdy nešel s ním?“

-„Nikdy v životě jsem neudělal větší chybu, kapitáne.“

Pak Stevens odešel z můstku.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Baron Devil

Nic co by se dalo sdělit.  

Jedna reakce na Za branami Jericha – Kapitola 39

  1. Jackie Decker říká:

    Parádní vyprávění, které trumfne snad jen Raynoldsovo monolog. Odhalování zrovna jeho minulosti je vážně skvělé psycho 😀 Kdy bude další kapitola?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.