Za branami Jericha – Kapitola 4

4

„Hele, jestli chceš radu…“

Ray ještě zastoupil cestu kapitánovi.

„Nech je, ať si myslí, že výprava ven je jejich nápad. A vůbec ať si myslí, že co nejvíc věcí je jejich nápad. Sou to vědci. Rádi něco objevujou. Budou mít dobrej pocit, že na něco přišli.“

Ray opět ustoupil z cesty a nechal kapitána vstoupit do jídelny jako prvního. Ten jen kývnul na souhlas, ale absolutně nevěděl, jak by to měl celé provést. Nicméně mu bylo jasné, že zůstat stát mezi dveřmi by nebylo to nejlepší.

Připadal si jako nováček, který předstupuje před komisi, která má určit, zda na něco má či nikoliv. Právě teď si připadal, že na to nemá. Ať už “to“ znamenalo cokoliv. Má nasadit přátelský výraz? Nebo raději velitelský? A není to v té tmě jedno? Stejně mu stíny udělají z obličeje strašáka. Kam si má stoupnout? Nebo sednout? Ne… Stoupnout bude lepší. Kam? Je tu spousta stolů. Má jít doprostřed místnosti? To pak bude stát k některým zády. Má jít ke zdi? Bude si připadat jako na popravišti. Výdejní pult. To bude pravé místo. Za normálních okolností obsluhován robotickou rukou. Stačilo zahlásit jméno a dostali jste příděl jídla pěkně na tácku. Teď se mechanismus nečinně povaloval a ve stínech od baterek to vypadalo celé jako výjev z nějakého špatného filmu o robotech zabijácích. A roli oběti dostal teď kapitán.

Jak procházel uličkou mezi stoly, postupně utichaly hlasy v jídelně. Než došel k pultu, bylo naprosté ticho. Ray se zastavil hned u dveří, kde se opřel o stěnu, takže jediné co bylo posledních deset metrů od cíle slyšet, byly kapitánovy kroky. Klap, klap, klap… Pevná obuv s tvrdým podpatkem odklepávala poslední vteřiny, než bude muset promluvit. Kapitánovi ten zvuk připadal hrozně hlasitý. Byl nervózní. Nejvíce ve svém životě. Alespoň co si pamatoval. Došel až za pult a otočil se.

Poprvé byl rád, že nesvítí ani světlo – nebylo vidět do obličejů. Tak už něco řekni ty vole!

„Se… Ehm. Jmenuji se Francis Enkbert Noe a jsem kapitán nákladní lodi Spes.“ Poprvé od zápisu na akademii použil své celé jméno – vždycky mu připadalo hloupé.

„Jak sami vidíte, elektronika lodi je mimo provoz. Bohužel včetně palubního počítače. Jeden…“ Magor? Šílenec? Maniak? „Technik…? Už pracuje na získání alespoň nějakých záznamů, které mohl počítač uložit. S tím je bohužel spjato i to, že zatím nemůžeme určit místo, na kterém se právě nacházíme. Odlet není v současné chvíli možný, protože jak mne informoval váš kolega…“ Já se ho nezeptal na jméno. „…Váš kolega…“

U jednoho stolu ve tmě někdo vstal. Pronesl: „Thomas Anderson.“ A opět se posadil. V sále to zahučelo. Jako ozvěna se neslo tiché šeptání toho jména, které kapitánovi neříkalo vůbec nic. O to více si připadal jako někdo, kdo by tady vůbec neměl být.

„Děkuji, pane Andresone. Jak mne pan Anderson informoval, fúzní reaktor, který poháněl loď, se roztavil. Bohužel ani zde zatím nemáme žádné informace, které by to vysvětlily. Když to shrnu, víme jen to, že jsme někde přistáli a funguje jen to, co má vlastní baterii.“

-„To mohu vysvětlit, kapitáne.“ Anderson opět vstal a rovnou šel k pultu.

„Dovolíte?“

-„Jistě.“ No do prdele jasně, že dovolim! Už tu klidně zůstaň, jasný? Čim dýl budeš mluvit, tim líp. Nemam ti dojít pro kafe?

„Pánové, dámy.“ Fyzik jednal velice jistě. Jako by podobných proslovů za sebou měl desítky. Kapitán to prostě nechápal. Vždyť je minimálně dvakrát mladší a chová se jako profesionál.

„Fúzní reaktory nákladních lodí Galileo jsou nejvýkonnější tohoto druhu a to vzhledem k faktu, že tento typ lodí je určen k přepravě nejobjemnějších a nejtěžších nákladů. Proto je vnitřní plášť reaktoru tvořen nejen uhlíkovým obalem, jak je tomu u obvyklých reaktorů, ale také příměsí wolframu. Vnější plášť je titanový, ale jeho tloušťka je dvojnásobná, tedy tisíc šest set centimetrů. Tento fakt nám zachránil život.“

Nechal svá slova vyniknout několika vteřinami ticha.

„Vnitřní plášť byl roztaven přetížením reaktoru. K tomu, proč k přetížení došlo, se dostanu později. Vnitřní teplota jádra dosáhla teplot okolo pěti tisíc stupňů celsia, což překročilo bod tání a také bod varu vnitřního obalu. Jinak řečeno se jádro vařilo samo v sobě. Vnitřní uhlíkové jádro začalo reagovat s titanovým obalem, čímž docházelo k postupnému chlazení. Odhaduji, že z původního vnějšího obalu zbývalo maximálně kolem pěti set centimetrů, což vedlo k deformaci vnějšího pláště. Nyní bude teplota jádra někde mezi osmi sty a jedenácti sty stupni celsia, což pro nás není nebezpečné. Celá tato reakce trvala maximálně půl vteřiny a měla za následek naše vystoupení z hyperprostoru.“

Opět nechal nejdříve svá slova zpracovat svými posluchači. Že jsou připraveni na další informace, poznal podle toho, že se utišili a opět začali věnovat více pozornosti jemu.

„Proč k přetížení došlo? Na tuto otázku jednoznačná odpověď zatím známa není. Jisté je jen to, že počítač, který měl řídit dobu letu, to nedělal a reagoval až právě na kritickou situaci v reaktoru. Aby k takové situaci došlo, místo původně zamýšlených osmdesáti sedmi dnů letu, jsme letěli zhruba čtyři roky, možná až pět let. Proč? To se pokouší zjistit kapitánem zmíněný technik. Stejně tak nejsem schopen říci, jak dlouho přesně běžel reaktor na plný výkon. Na to bych musel znát přesně zbývající tloušťku vnějšího pláště. A tím se dostáváme k tomu, co to pro nás znamená.“

Nyní nechal posluchačům jen dvě vteřinky oddechu a hned mluvil dál.

„Reaktor je sice ještě radioaktivní, ale jeho energie už v žádném případě nestačí na to, abychom mohli odletět jen za použití vlastních zdrojů. Kdyby nedošlo k tak devastačnímu mechanickému poškození, bylo by možné jeho zbývající energii využít například ke svícení, ale v žádném případě ne k pohybu s lodí a to včetně záchranných modulů. I vzhledem k tomuto faktu doporučuji začít uvažovat nad tím, jak zde, ať už to znamená kdekoliv, přežijeme. A tím myslím dlouhodobě. Děkuji.“

Fyzik si odešel opět sednout. Děláš si prdel? Teď mam jít mluvit já? Po tomhle?

„Tak já ještě jednou děkuji panu Andersonovi, za jeho vyčerpávající výklad…“ A teď sem v prdeli. „…na jehož základě bychom měli pracovat hlavně na tom, jak přežijeme a co všechno pro to budeme muset udělat. Snad ráno vnese trochu světla…“ Ale větu už nedokončil.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Baron Devil

Nic co by se dalo sdělit.  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.