Za branami Jericha – Kapitola 5

5

Kapitána přerušil Qwertyho hlas, ozývající se z komunikačního zařízení.

„Do jídelny?“ V místnosti se rozsvítila světla a Qwerty pokračoval ve svém psychopatickém, hyperaktivním tempu: „Nebudeme přeci čekat do rána, že ne? Jo, sorry že takhle přerušuju, ale sem se to fakt hodilo. A kdyby to někdo nepoznal, tak sem rozchodil komunikační kanál a světelný obvody. No tak? Kdo to nepoznal? Jo, a než se začnete ptát, jak je možný že vás slyšim, tak se teda přiznam a to považte, i bez mučení, že sem napíchnul našeho důstojníka. Ještě v hibernačce. A taky… No… A pan Anderson by si měl taky před pranim prohmátnout límec. Můstek konec.“

Ticho. Absolutní. Pohledy vědců skutečně stály za to – překvapení, nevěřícné výrazy v obličejích a nikdo se ani nehnul. Kromě Raye a Andersona, kteří se snažili najít mikrofon.

Kapitán na tom nebyl jinak. Odposlouchává i mě? Zavři aspoň hubu ty vole. A řekni už něco.

„Eeeee…“ Jo, teď si to vylepšil.

-„Dělam si srandu, to ještě neni konec. Jenom sem chtěl vědět, jaký to je. Hele, faaakt hustý. To si musíte zkusit. Co sem to chtěl… Jo už vim. Abyste neřekli, že sem se tu jenom flákal a špehoval, tak sem nahodil i přední světla. Nevim, jak se to menuje v tej vaší hatmatilce. No, a jestli má někdo třeba zájem, tak se můžete přijít podívat, jak to kolem vypadá. Abyste viděli, do čeho polezete. Odsud je slušnej výhled. A ne že se budete tlačit. Dostane se na každýho. Když bude někoho zajímat, jak sem to proved, tak sem k dispozici až se najim. Jo, a protože už se k tomu asi kapitán nedostane, tak to řeknu za něj, dokud posloucháte. Chvilka napětí… Jídlo je v pohodě a záchody nejsou ucpaný. A se vzduchem taky něco uděláme. Abych vás hned trochu zchladil, tak na odlet to fakt neni. A zhasněte už ty baterky. Že ste je nechali svítit, že jo? Tak aspoň něco řikejte. Pořád vás slyšim. No tak nic. Až ty štěnice najdete, tak mi je schovejte. Byla by jich škoda. Můůůůůůstek konec. Teď už dovopravdy.“

Kapitán nevěděl, jestli by mu měl vynadat (nebo ho rovnou zabít), nebo mu poděkovat. Už za to, že to nejtěžší řekl za něj. A ještě jednu věc mu musel připsat k dobru – dokázal, že všichni ti vědátoři, podle všeho někteří kapacity ve svých oborech, seděli na zadku a nebyli schopní vůbec ničeho. Udělal z nich tupě zírající idioty. Najednou to byli také jen lidé, kteří nevěděli, co by měli říkat. Nebylo třeba, alespoň pro tenhle krátký okamžik, aby z nich měl strach. A za to byl Qwertymu neskonale vděčný. Já toho kluka začínam mít rád.

„Pánové, dámy.“ Počkal, než se uklidnil vznikající ruch a než všichni zhasnou své baterky. „Myslím, že teď bude nejlepší, když se zájemci půjdou podívat na můstek a pak si všichni zasloužíme odpočinek.“ Já teda určitě. „Zítra nás čeká náročný den a měli bychom se na něj připravit. Uvítám jakékoliv návrhy na to, jak bychom měli postupovat dále. Teď když mě omluvíte, jsem očekáván na můstku.“

Vešel opět mezi stoly a pohledem hledal u dveří Raye. Ten tam ale nebyl. Netušil kdy odešel, ale nebylo zrovna moc míst, kam mohl jít – nákladní prostor, který zabíral naprostou většinu vnitřku lodi, strojovna, pár chodeb, můstek a samozřejmě jídelna, která sem byla do nákladního prostoru namontována speciálně pro tuhle výpravu. Bylo to jediné místo, kde se mohli všichni sejít a v klidu si sednout.

V nákladním prostoru teď byly otevřené hibernační komory a okolo stěn připevněny všechny možné přístroje. Kapitán neměl tušení, k čemu mohou sloužit. Teď, vypnuté, vypadaly jako sklad elektroniky v antistatických obalech, čekající jen na své majitele. A bedny. Spousty velkých, těžkých, kovových beden. Podle výpisu to měl být materiál pro vědecké účely. Co by tam Ray dělal?

Ve strojovně asi také nebude – co by tam hledal? Už tam jednou po přistání byl a jako laik by tam toho asi moc nového nevykoukal.

Takže můstek.

V klidu a jistým krokem prošel jídelnou. Konečně si dnes poprvé připadal jako kapitán a chtěl si to užít. A to také dělal. Užíval si každý okamžik. Pomalu sílící hovor přítomných, jejich obličeje a koneckonců i světlo. Něco, co mu nikdy nepřišlo jako něco zvláštního, teď vypadalo, jako by to byl dar z nebes. Na lodi se vyznal i poslepu, ale v téhle situaci by byl rád i za svíčku.

Raye potkal na chodbě, jak už šel z můstku pryč.

„Kam si tak zmizel?“

-„Na můstek.“

„Stojí to za to?“

-„Je to zajímavý.“

„A teď míříš kam?“

-„Odpočívat. Řikal si, že bysme měli.“

„A to víš jak? Dyť si tam už nebyl.“

-„Slyšel sem to v rádiu.“

„Děje se něco?“

-„Ne. Mělo by?“

„Nene… Jasně že ne… Tak si… Odpočiň.“

Ray teď mluvil jako klasický voják, ale to bylo nejspíše jen únavou ze situace, ve které byli.

Kapitán opět vyrazil směrem k můstku. Když prošel dveřmi (stále otevřenými), konečně mohl vidět… Qwertyho. Stál hned u dveří a v ruce držel nějaký, očividně rozbitý, kousek elektroniky. A tvářil se jako malé dítě, kterému sourozenec rozbil jeho nejmilejší hračku. Ale jinak vypadal stejně, jako mluvil. Nepořádně učesaný, roztěkaný a s rychlými, trhavými pohyby, jak v rukou otáčel zbytek přístroje. Oči mu přejížděly po zařízení jako nějaký super rychlý scanner. Nemohl být starší, než 18 let. Ale o dospělosti řeč být rozhodně nemohla.

„Hele, kapitán.“ Qwerty strčil zbytky do kapsy a ustoupil kapitánovi z cesty. „Poďte, to musíte vidět. Sice teda nejste první, ale druhej taky neni špatný. A já se fakt podívat musel. To bych nevydržel.“

Druhej? Snad třetí ne?

Qwerty přivedl kapitána až k oknu. Světlomety osvětlovaly jen směrem šikmo dolů, takže musel opravdu blízko, aby něco viděl.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Baron Devil

Nic co by se dalo sdělit.  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.