Za branami Jericha – Kapitola 8

8

Ještě několik minut seděl a probíral se svojí prázdnotou. Ne že by nad ní přímo přemýšlel, ale cítil ji.

„Kapitáne?“

Hlas Raye jej vytrhl z letargie, do které pomalu upadal. Volal odněkud z chodby. Kapitán vstal ze židle ve stejnou chvíli, kdy Ray vešel do jídelny.

„Kapitáne?“

-„Jo?“

„Svítá. Měli bysme se připravit.“

Kapitán kývnul a spolu šli na můstek. Zajímalo ho, jak to bude venku vypadat. A také to, co vlastně myslel tím “připravit se“.

„Jak si vlastně přišel na to, že svítá?“

-„Šel sem se podívat na můstek, jestli nespíš.“

„Aha. Těšíš se ven?“

-„Co?“

„Jestli se těšíš ven?“

-„Šíleně. Nemůžu se dočkat, až budu hlídat lidi, který o bezpečnosti neví vůbec nic, jak dou nabírat hlínu, trhat trávu a chytat vzduch. To všechno v trávě, která je vysoká jak kráva a vim kulový o tom, co v ní může bejt. Muj životní sen.“

„Nebude tak zle.“ Ale něco na tom je, to je fakt.

-„Jo, to si oni řikaj taky.“

Šli rychleji, než obvykle. Přesněji řečeno kapitán šel rychleji, než obvykle a Ray s ním jen udržoval tempo.

Když došli na můstek, tak čelním průzorem už dovnitř vnikalo světlo zvenku. Mělo lehce namodralý nádech a tráva na planetě v něm vypadala téměř zeleně. Pokrývala celou plochu, kterou bylo možno z průzoru vidět, a vlnila se ve větru. Zdroj světla ale vidět nebyl. Hvězda musela být na jiné straně.

„Ostatní už to ví?“

-„Šel sem rovnou za tebou.“

„Měli by to vidět.“

-„Uvidí to, až vylezou ven.“

„To mi připomíná… Jak to vlastně bude teď probíhat?“

-„Nic zvláštního. Všichni si oblíkneme skafandry a pár vědců doprovodim s mejma lidma ven. Naberou si svoje vzorky a zas zalezou dovnitř.

A já s pár dalšíma pak projdeme okolí.“

„A nebylo by lepší to udělat obráceně?“

-„Jako že já bych s chlapama sbíral vzorky a vědci by nás hlídali?“

„Hehe… Ne. Takhle ne. Jako že bys nejdřív se svejma prošel okolí a pak teprve se udělala výprava na vzorky.“

-„Jo, lepší by to bylo, ale když vypadnu, tak ty blázny tu neudrží nic.“

„To máš asi pravdu. Tak deme na to?“

-„Můžem.“

Ray odešel z můstku. Kapitán ale nezůstal dlouho sám. Zvuk, jako když někdo přemisťuje příborník, byl vše vypovídající o tom, kdo se blíží a co má s sebou.

„Zdravim. Je tu místo?“

-„Asi záleží na co.“

„No na televizi né? Nebo Vy se nechcete dívat?“

-„To neodmítnu.“

Qwerty postupně natahal na můstek takových vozíků ještě dalších pět. Na každém z nich tentokráte připevněn monitor. Rozmístil je do půlkruhu, zapnul všechny monitory, do ruky si vzal nějaké dálkové ovládání a pohodlně se usadil na skládací židli, kterou si také přivezl v jednom z nich. Měli teď v podstatě perfektní přehled o tom, co se děje v nákladovém prostoru.

Někteří kontrolovali příruční měřicí přístroje, někteří seděli u vybalených laboratoří a prováděli poslední úpravy na zařízeních, aby vzorky mohly být analyzovány co nejrychleji a co nejpřesněji. Jen vojáci postávali a čekali.

Všichni už měli navlečené skafandry, takže nebylo poznat kdo je kdo. Jen podle zbraní se dali rozlišit vojáci a vědci. Vojáci navíc měli ještě o něco pohyblivější skafandry a upravené hledí pro lepší rozhled.

„Vy dva zadržíte dech, nebo se taky oblíknete?“

Rayův reprodukovaný hlas zněl ještě o něco tvrději a nepřívětivěji, než ve skutečnosti. Vojenské skafandry tlumily i zvuk kroků, takže vůbec nebyl slyšet. Až teď si kapitán všiml, že jedna z kamer zabírá i jeho a to právě z pohledu Raye. Jemu se fakt povedlo nacpat kameru i na něj. Za Rayem byli další dva vojáci, kteří nesli skafandry.

„Myslíš, že bysme se měli taky navlíknout do skafandrů?“

-„Zodpovídam za bezpečnost. Nevíme, co je venku za vzduch a já už sem viděl dost lidí umírat bez skafandrů na nákazu nemocema, o kterejch sme do tý doby neměli ani tušení a nikdy nevíš, co se přes detox dostane. Takže jo, měli byste se oblíknout do skafandrů.“

Jeho hlas nezněl tak, že by dával moc na výběr, takže si kapitán i Qwerty oblékli skafandry. Navíc měl Ray pravdu. Naštěstí až tak moc neomezovaly v pohybu a už vůbec ne v možnosti sledovat monitory. Ray se pak odporoučel zpět mezi ostatní.

Na jeho kameře bylo vidět, jak potkal jednoho z vědců, který mířil chodbou na můstek. O koho šlo, ale poznat nebylo. Koneckonců to bylo jedno – až přijde, poznají to.

„Dobré ráno, je tu místo ještě pro jednoho?“ Anderson?

-„Dobré ráno. Jistě. Pojďte dál, pane Andersone. Co si myslíte o tom svítání?“

„Příliš možností není, kapitáne. Bude to nějaký druh modré hvězdy. Může to být klidně trpaslík, ale předpokládám, že spíše to bude větší exemplář. Buď obr, či dokonce veleobr. A pokud to bude veleobr, čeká nás velice zajímavý pohled.“

Kapitán něco málo o hvězdách věděl. Na akademii je učili základní rozlišování hvězd podle velikosti a barvy. Stačilo to na to, aby věděl, že k žádným veleobrům se nelétá. Ale už si nepamatoval proč.

„Co by to pro nás znamenalo?“

-„Krom jiného, že nás asi jen tak nenajdou. A zdejší hvězdnou erupci namířenou na tuto planetu byste asi také zažít nechtěl. Jinak z  dlouhodobého hlediska pravděpodobně nic moc, pokud tedy nejsme opravdu velcí smolaři.“

A jestli jsme smolaři?“

-„Veleobři nemívají příliš dlouhý život. Maximálně deset až čtyřicet milionů let. Výjimečně padesát. Z hlediska života člověka je to dost, ale na poměry hvězd je to naopak málo.“

„A dál?“

-„Slyšel jste někdy výrazy jako “Supernova“, nebo “Černá díra“?“

Kapitán uznal, že více slyšet nepotřebuje, nebo spíše raději nechce a otočil se zpět na monitory.

Vše bylo nachystáno. Všichni, co šli ven, stáli u zatím zavřených vrat v zadní části lodi, určených k nakládání a vykládání. Pro účely této expedice byla navíc před vrata namontována přestupová komora, která měla detoxikační oddělení a oddělení vyrovnávající tlak.

„Jsme připraveni, kapitáne. Žádám o povolení k výstupu na planetu.“

Rayův hlas byl bez známky nervozity, či snad dokonce strachu. Kapitán došel k ovládacímu pultu.

„Povolení uděleno.“ A otevřel vrata, která ze své spodní části vytvořila rampu pro sestup. Hodně štěstí.