Trochu jiný konec

Bitva o Bradavice se nevyvíjí podle plánu. Harry potkává svůj nezvratný osud. Ale co když se rozhodne neodejít, kam by měl?

Trochu jiný konec

 

           „Mdloby na tebe!”

            „Expelliarmus!”

            „Aaa…”

            „Pomoc!”

            „Harry!…”

           Hlasy vykřikující kouzla a volající o pomoc se prolínaly. Harry už nevěděl kde je, ani jak má pokračovat v boji. Jediné co si někde v hloubi uvědomoval bylo, že tady v tom zmatku bojujících kouzelníků je někde i Ginny. Jenže ať se rozhlížel jakkoliv, tak ji nikde nemohl najít.

           „Pottere!” zahřměl za ním ledově chladný hlas, připomínající hadí syčení.

           Harry se otočil. Nemýlil se. Stál tam Voldemort. Harry vyslal okamžitě kletbu na svého nepřítele. Věděl, že právě započal boj, který už bude muset dokončit. Spolehnul se tedy na Rona a Hermionu, že na Ginny dohlédnou.

           Harry už byl v neverbálních zaklínadlech natolik dobrý, že mu stačilo jen pomyslet na dané kouzlo. Ale Voldemort byl silný protivník. Kletba střídala kletbu a Harrymu začaly docházet síly. Neuvědomoval si bitvu, která zuřila okolo nich. Momentálně pro něho existoval jen jeho souboj s Voledmortem, do kterého musel vložit všechny své síly. Jenže boj se protahoval. Harrymu se stále nedařilo prolomit nepřítelovu obranu. Jediné, co ho přimělo se stále ještě snažit, byl fakt, že se Voldemortovi nepodařilo prolomit tu jeho.

           „Harry!” uslyšel náhle volání své milované. Jen na okamžik zaváhal, ale to stačilo. Tělem mu projela nesnesitelná bolest. Nedokázal vnímat nic jiného než tu bolest.

           Bolest po chvíli ustala.

           „Avada Kedavra!” uslyšel Harry hlas svého nepřítele. Stačil však pouze otevřít oči aby uviděl paprsek zeleného světla jak k němu míří.

           Konec…

           – Já nemohu umřít! Já ne! Jsem přece vyvolený!!! Brumbál to říkal… já musím žít!!! Ginny!!! – Harryho touha po životě byla tak silná, že se rozhodl neodejít do říše mrtvých, ale zůstat. Jeho duše opustila tělo a on nyní jako mlžný opar hleděl na bitvu kolem. Byl duch…

           Harry pozoroval všechno kolem. Svým pohledem vyhledal Ginny, což měl nyní o mnoho snadnější: „Ginny!” zvolal. Dívka se otočila a zůstala jen ohromeně stát. Měla obrovské štěstí, že duchapřítomný Ron omráčil Smrtijeda, který na ni už-už mířil hůlkou.

           „Uteč!” volal na ni Harry. Byl si jistý, že ho slyší. Nedokázal pochopit, proč tedy neutíká. Ginny tam jen stála a hleděla na něj. Harry si popravdě ani neuvědomil, že už je jen duch. Nedokázal si připustit vlastní smrt.

           Nakonec Ginny strhla k zemi Hermiona, která sice také byla v šoku, ale její logika zvítězila. Harry byl nyní vděčný za její chování. Vždyť mu právě zachránila Ginny. Bohužel už zapomněl na to, že Ginny už nikdy nebude jeho. Že už ji nikdy nebude moci políbit a nebo ji držet v náručí.

           Viděl slzy, které jí stékaly po tvářích, ale nedokázal ji nijak utěšit. Sklonil se nad ní a chtěl ji políbit. Šeptal jí slova útěchy, ale čím víc mluvil tím více Ginny plakala. Přiblížil se a chtěl spojit svá ústa s jejími nedbaje na zuřící boj okolo, ale Ginny se otřásla. Harry pocítil jen jakési mravenčení tam, kde měl mít ústa. Podivil se.

           „Ginny…” hlesl jen tiše.

           „Oh…Harry…” plakala rudovláska. Pro Harryho se zastavil svět. Konečně to pochopil. Hleděl na své mlžné ruce a pochopil. – Jsem duch… – Připadalo mu to nemožné. Jako zlý sen, který neměl už nikdy skončit. Harry pocítil naprosté zděšení. Pochopil, že to co udělal z lásky k Ginny mu k její lásce nedopomůže. Že je to jenom více rozdělí. Takhle se bude Ginny jen trápit. Kdybych odešel, mohla by být jednou šťastná alespoň s někým jiným, ale takhle jí to bude připadat jako zrada. Ach, má milá Ginny. Můžeš mi někdy odpustit?… rudovláska plakala a on ji nebyl schopen utěšit svým obětím.

           Harry se nevydržel déle dívat. Rozhodl se odejít. Odplouval chladným nočním vzduchem co nejdále od místa, kde zemřel. Od bitvy jíž se účastnil. Od dívky, kterou miloval.

           Harryho samota v jeskyni u Prasinek se den ode dne zvětšovala. Vybral si toto místo, neboť tady se před lety ukrýval i jeho kmotr. Siriusi. Netušil, kolik dní uplynulo od noci, kdy zemřel. Čas pro něho už neměl smysl. Jen tam tak seděl a utápěl se ve vlastním žalu. Od té noci neopustil tuto jeskyni. Bál se vyjít ven. Nechtěl vědět, co se stalo…

           „Tady?” zaslechl jednoho dne známý hlas poblíž jeskyně.

           „Ano, tady. Jinak už nevím… Nevím, že by kdy znal víc míst.” Odpověděl tomu prvnímu někdo druhý. Oba hlasy Harry znal, ale nevěřil, že je doopravdy slyší. Byli to hlasy dvou dívek, které ze všeho nejvíce ovlivnily jeho život. Ginny, Hermiono!

           A pak do jeskyně nakoukly dvě tváře. Hnědovlasá Hermiona a rudovláska, kterou Harry miloval. Ginny…

           „Jděte pryč!” zvolal místo pozdravu. Kdyby mohl, plakal by, ale slzy od své smrti nepoznal. Nedokázal plakat.

           „Harry…” hlesla Ginny a přisedla si k němu.

           „Odpusť mi…” zaprosil Harry, který poznal, že už nemůže utíkat.

           „Harry!” oslovila jej příkře Hermiona, „Všechno je v pořádku. Slyšíš?! Všechno… Voldemort je mrtvý. Nevill ho zabil! Už je po všem…”

           „Jo… To máš pravdu…” řekl jí odměřeně hledíce na své průhledné dlaně, kterými by tak rád objal Ginny. „Dej mu pokoj!” rozkřikla se na Hermionu rudovláska, stále ještě se slzami v očích.

           „To je dobré Ginny…” vypravil ze sebe Harry, který konečně pochopil co se mu Hermiona snažila říci. Má pravdu… Je po všem. Už můžu odejít. Už mě nepotřebují. Voldemorta zabil Nevill, Ginny je akorát kvůli mně smutná… Musím už odejít a nechat ostatní aby si žili své životy. Musím je nechat zapomenout. Harry se zahleděl do očí své dívky a řekl jen: „Hermiona má pravdu… Slib mi něco, ano?”

           Hermiona snad chtěla něco podotknout, ale rozmyslela si to. Ginny seděla vedla Harryho ducha a pomalu přikývla: “Slíbím ti cokoliv…” stále ještě plakala.

           „Slib mi, že už pro mě nebudeš nikdy plakat… Slib mi, že zapomeneš!…” naléhal pojednou. Mladá kráska se podezřívavě podívala do Harryho průsvitných očí, jakoby se snažila vyčíst z nich něco víc… Pak ale pomalu hlavu zase sklopila: „To nemůžu, Harry…”

           „Prosím… Slib mi to!” prosil.

           „Nech ho jít, Ginny,” pravila k ní Hermiona, která si nyní přisedla. Harry spatřil, že i ona pláče, ale Hermiona byla silná. Musela být. A Harry věděl, že to jeho kamarádka myslí dobře.

           „Ale já…” procedila skrze vzlyky Ginny, “miluju tě…”

           „Já vím,” odpověděl jí Harry, “já tebe taky…”

           A tak Harry odešel. Věděl, že se z toho Ginny časem dostane. Věděl, že jednou bude žít svůj šťastný život. Už ho nebylo zapotřebí a tak odešel do přízračných síní, kde se měl setkat s rodiči, Siriusem a Brumbálem…

           „Odešel tam, kde mu bude líp…”