Největší trapas Arguse Filche
Největší trapas Arguse Filche
Seděl v temném koutě Bradavického expresu. Bylo mu jedenáct let. Poprvé se vydával na svoji cestu do školy čar a kouzel. Jenže tomu nebylo jako u tolika jiných… Všichni ti, kteří seděli v přeplněných kupé a vesele rozprávěli, totiž dostali přijímací dopisy. Jen Argus ne. Pocházel z čistokrevné kouzelnické rodiny. Měl ty nejlepší předpoklady, aby byl přijat, ale ředitel Dipett mu žádný dopis o přijetí neposlal!
Jeho rodiče z toho byli zklamaní, ale on to odmítal přijmout. Pořád si namlouval, že jen došlo k nějakému omylu. Bydlel v Londýně a tak mu nedalo žádný problém, aby se 1.září dostavil na nástupiště 9 3/4 a nastoupil do vlaku. Nikdo si ho na přeplněném nádraží a perónu ani nevšiml…
Konečně se vlak rozjel a on už mohl vylézt ze své skrýše v nákladovém prostoru. Procházel kolem přeplněných kupé, až nakonec nalezl jedno volné místo mezi několika staršími studenty z Nebelvíru.
„Je tu volno?“ zeptal se nesměle. Ostatní se na něho tázavě podívali. Nakonec se na něho jedna plavovlasá slečna usmála a přívětivě ho pozvala dál. Ptali se ho, odkud je a jaký měl pocit, když obdržel svůj dopis. Argus jim ochotně odpovídal. Vymýšlel si pocity, které nepoznal, ale byl přesvědčen, že by je měl, kdyby dostal svůj dopis. Z patra chrlil historky o nakupování věcí do školy v Příčné ulici… Vylíčil jim to tak barvitě, že nikoho z nich ani nenapadlo pochybovat. Po nějaké chvíli se začal vyptávat sám, aby poznal co nejvíce z toho, co ho čeká.
Byl to nejšťastnější den v jeho životě. Věděl, že jim lže, ale té malé lži vděčil za nejhezčí pocit, který kdy poznal. A pak, když se v okolí setmělo, dorazil Bradavický spěšný vlak až na nádraží v Prasinkách.
„Uhni červe!“ odsekl mu hoch zhruba v jeho věku, který do něho právě surově vrazil. Argus nikdy nezapomněl na ten ledově chladný hlas černovlasého chlapce. Ale v té chvíli o něm nepřemýšlel. Spolu s ostatními prvňáčky přicupital k loďkám, na nichž se měli přeplavit přes jezero. Viděl světla hradu a byl jimi zcela uchvácen.
Argus neměl rád vodu, ale tentokrát si ani neuvědomoval její temné hlubiny, rozprostírající se kolem. Existoval pro něho jen ten pocit naprostého štěstí. A pak už jim profesor Brumbál vysvětloval, co je čeká při zařazování: “Až přečtu vaše jméno tak se posadíte na tuto stoličku. Dám vám na hlavu moudrý klobouk a ten vás zařadí do kolejí…”
Argus pocítil úzkost. Teď se ukáže, že to celé byl jen omyl…, namlouval sám sobě. Kdesi uvnitř však cítil strach. Představa, že profesor stočí pergamen se jmény a on jediný tu zůstane stát, ho spalovala.
Postupně studenti ubývali. Rubeus Hagrid. Argus cítil studený pot na svém čele. Tom Rojvol Raddle. Černovlasý chlapec s povýšeným arogantním výrazem usedl na stoličku a Argusovi se vybavila jeho slova na nádraží v Prasinkách: “Uhni, červe!” Nyní si skutečně připadal jako červ. Vlídné oči profesora Brumbála ho bedlivě pozorovaly a on si uvědomoval, že tento profesor již něco tuší. Arthur Weasley. Bylo poslední jméno na pergamenu. Rusovlasý chlapec vedle něho přistoupil ke stoličce. Když usedl moudrý klobouk vyřikl: „Nebelvír!”
Argus Filch zůstal stát pozorován desítkami pohledů včetně Brumbálova. Cítil údiv, výsměch i pohoršení lidí kolem sebe. Dokonce i prastaré zdi Velké síni se kolem něho začaly uzavírat… Všechno se to na něj valilo jako vlna tsunami a on v očích ucítil slzavé pálení. Nevěděl, že se tak rozhodl, ale přistihl se, že běží. Náhle jediné, po čem toužil, bylo utéct. Utéct z té trapné situace… Takže to nebyl omyl! Je to tak! Jsem moták… Jako sto rozžhavených želez ho bolelo, když konečně pochopil, že nikdy nebude Čaroděj…
***
Nyní už byl Argus Filch mnohem starší. Stál ve velké síni po zařazování jako každý večer a vzpomínal na tento největší trapas ve svém životě tak, jako každý rok. Nenávidím je! Nenávidím! Volal hlas v jeho mysli. Mají všechno, co chtějí. Nenávidím tu jejich lhostejnost! Však já jim ukážu…!