Fanfikce-jednorázovky

Svatba z pomsty

Narcisa a Lucius stojí před oltářem v den své svatby. Důvody proč mají uzavřít sňatek však nejsou tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát…

Svatba z pomsty

 

      Stál u oltáře. Za sebou měl celý svůj velký kouzelnický rod a mnoho dalších lidí které znal. Téměř celý rod Blacků. Vedle něj stála blonďatá žena s aristokratickým výrazem ve tváři. Byla stejně bledá jako on sám. Byli si tolik podobní. Podobní a přece rozdílní. Ani jeden z nich tenhle sňatek nechtěl.

      Něco je ale opravdu pojilo. Něco krásného ale přece zvráceného v očích tolika lidí. Pojila je láska. Ne však láska jeden k druhému, nýbrž láska k jedné osobě. K jednomu muži.

      Lucius byl nervózní a Narcisa po jeho boku také. Na okamžik si pohlédli do očí, téměř neznatelně přikývli a znovu se zadívali na oddávajícího. Tím krátkým pohledem a jediným přikývnutím si řekli tolik na co by jíní snoubenci nikdy nesebrali odvahu. Věděli oba že  nikdy nebudou doopravdy šťastní. Nikdy.

     Lucius si dobře vzpomínal na den. Den který změnil celý jeho život…

***

     Ozvalo se zvonění. Studenti si začali balit a spěšně odcházeli ze třídy. Lucius se však záměrně zdržoval. Spolu s ním osaměl ve třídě i jiný student. Severus Snape. Severus byl Luciusovým spolužákem a v očích některých lidí i přítelem. Alespoň  se to říkalo po škole. Snad by to taky i bylo, jenže Lucius spatřoval na Severusovi i něco víc. Viděl více než kdokoliv jiný jeho mužství. Rád se díval když se jeho přítel převlékal, i když nikdy nic neřekl. Dokonce i nyní, když ho tyto představy zastihly nepřipraveného nedal nic najevo.

      „Tak co?“ zeptal se místo toho.

     „Nic,“ odpověděl Severus, „myslím, že do toho nepůjdu.“

     Luciusovi  ztuhl jeho samolibý úsměv, který jako vždy i nyní ukrýval jeho skutečné pocity. Byl si jistý, že Severus jeho nabídku přijme.

     „Proč?! Myslel jsem, že tě černá magie přitahuje. Říkals přece, že kdybys měl možnost tak…“ začal Lucius trochu zmateně s náznakem zlosti ve svém hlase. Prohlížel si černovlasého chlapce před sebou s ještě větší touhou než kdykoliv jindy. Severus uhnul pohledem.

     „Ano, říkal jsem to. Říkal jsem mnoho věcí, Luciusi. A teď mě nech být!“ Odbil ho nakonec Snape a vyšel ze třídy. Lucius zůstal sám. Napomínal se za to že se nechal unést, že naléhal takovým to způsobem. Vždyť to musel Severus vycítit. , říkal si. Co teď? Já se do služeb Pána zla přidám. Chci to, ale… Ale chci to i když on nepůjde? Sám nyní nevěděl. Nikdy netrpěl pocity. Obzvlášť ne takovými pocity. Zahnal tedy své chtivé myšlenky a soustředil se jen na Severusovu negativní odpověď. Tak nějak věděl že si to nakonec rozmyslí a přijde za ním. Že přijde a on toho využije. Využije toho aby si ho podmanil. S tímto plánem vyšel ze třídy Dějin čar a kouzel a procházel hradem se stejným povýšeným výrazem jako vždy. Šel zpět do Zmijozelské společenské místnosti, kde měl v plánu na Severuse čekat.

***

     I Narcisa vzpomínala na ten den. Byla Blacková a byla na to patřičně hrdá, ale i Blacková má city. Nikdo by tomu nevěřil, kdyby to chtěla někomu vyprávět, ale v jejím srdci to tak bylo. Ona, Narcisa, se zamilovala. Černé mastné vlasy a krhavý pohled chladných očí. Nebyl tak oblíbený jako její sukničkářský bratranec, ale měj svůj šarm, kterým ji okouzlil. Severus Snape.

     Věděla, že on o ni nestojí. Znala, po kom touží, jako jediná… On sám jí to pověděl. Bral jí jako kamarádku. Byla jeho vrba. A také věděla, že “krásná“ Lily Evansová, miluje Pottera. Nedělala si proto žádné vrásky. Věděla, že pokud to Severus zjistí tak půjde za ní. Byla o tom přesvědčená…

***

     Severus Snape šel Bradavickými chodbami. Chodil rychle a nahlížel do každé prázdné učebny po cestě. Šel cestou do Nebelvírské věže. Věděl přesně, co chce udělat. Stál před těžkou volbou. Stály před ním dvě cesty. Cesta lásky nebo cesta magie. Obě byly stejně vábivé a krásné. Po obou by chtěl jít…

     Na chodbě stálo několik Nebelvírských dívek ze sedmého ročníku, které se mezi sebou domlouvaly, jestli půjdou ven.

     „Kde je Evansová?“ Zeptal se Snape příkře, skoro jako by byl naštvaný. Ale on naštvaný nebyl. Byl vzrušený. Dívky se po sobě tázavě podívaly a začaly se tiše chechtat. Jen Lilyina kamarádka, která s ní při hodině seděla v lavici, se zmohla k odpovědi:

     „Šla k jezeru.“

     Snape se bez rozloučení otočil a uháněl směrem na školní pozemky. Jeho rázný krok se zastavil pouhých pár metrů od ní. Seděla tam a s ní i jiný chlapec. Měl černé rozcuchané vlasy a Severus v něm poznal Jamese Pottera. To ale nebylo všechno. To, co Severusovi naprosto rozproudilo krev, bylo, že je viděl v pevném objetí vášnivého polibku.

     Takovou nenávist ještě nikdy nepocítil. Narcisa byla nedaleko, když ho uviděla přicházet. Viděla, kam směřuje a chtěla být u toho. Chtěla být tam a vidět jeho výraz až se to dozví. Jenže tohle bylo příliš i na ni. Severus zbělal nenávistí. Chvíli tam jen stál, ale pak prudce sáhl do hábitu a vytáhl z něj hůlku. Narcisa si uvědomila, že by byl schopný zabít. To nemohla dopustit. Skočila po něm.

     „Vzpamatuj se Severusi! Co si sakra myslíš, že děláš?!“ řvala na něj a při vzájemném souboji mu vytrhla hůlku z ruky. Najednou stáli proti sobě Narcisa a Severus při čemž Snape vypadal, že každým okamžikem pukne vzteky.

     „Vrať mi to!“ křikl na ni Snape. Ještě stále pln hněvu. Nedokázal se ovládnout.

     „Až mi slíbíš, že nikoho nezabiješ!“ odpověděla Narcisa, sice příkře, ale už ztišila hlas. Nechtěla na něho být příkrá.

     „A proč bych neměl?!“ rozčiloval se dál Snape. Narcisa na něj chvíli hleděla s jeho hůlkou v ruce a jen pracně hledala odpověď, ale nakonec nalezla správná slova.: „Protože tím si nepomůžeš. Akorát tě vyloučí a zavřou do Azkabanu. Ona tě stejně milovat nebude!“

     Snape vypadal, že ho její odpověď zarazila. Hleděli na sebe. Hněv, který Severusi Snapeovi křivil obličej, pomalu odezníval a měnil se v nečitelný výraz. Narcisa mu bez dalších slov hodila jeho hůlku a on pomalu odkráčel směrem k hradu. Tehdy se za ním chtěla rozběhnout, ale neudělala to. Chtěla mu nechat chvíli na přemýšlení.

***

     Přála si, aby to mohla vrátit. Vrátit ten den a tu chvíli. Nikdy by ho nenechala odejít…

     Lucius věděl, co se jeho nastávající vybavilo, když se z jejích očí skutálela jediná slza… Slyšel to vyprávět snad tisíckrát. Nebyl u toho, ale věděl, jak to pokračovalo. Tehdy udělal to, po čem toužil. Tehdy využil situace…

***

     Prošel stěnou na heslo, do skrytého sklepení a stanul ve Zmijozelské společenské místnosti.

      „Tak tady jsi!“ oslovil Severuse Lucius, který seděl v nejpohodlnějším křesle nejblíže krbu. Snape, ale neodpověděl. Dlouhou chvíli oba mlčeli. Mlafoy dobře vycítil změnu, která se v jeho spolužákovi odehrála. Úplně viděl ten rozpor, který ho trhal na kusy.

      „Půjdu,…“ hlesl tiše Severus. Lucius se ale jen škodolibě usmál, nechtěl mu to usnadnit: „Cože?“

      „Půjdu s tebou! Spokojen?!“ vyštekl na něj Snape.

      „Ne…“ řekl Malfoy s jakousi nadřazeností v hlase. Nyní měl navrch. Mohl si klást podmínky.

      „Tak co chceš?!“ zeptal se Severus tvrdě, ale i tak to znělo spíše zoufale.

      „Chci vědět, že to není zase jen jedno z tvých rozhodnutí, které hodláš brzy změnit!“ Lucius  mluvil přísně. Byl potěšen, že Snapea zastihl ve slabé chvilce. Ten zas vypadal, že kdyby mohl raději by se propadl do země, než by snášel jeho ponižování. Jenže z nějakého důvodu tu pořád stál a naslouchal mu.

      „Není!“

      „To je tvé poslední slovo?“ ptal se Lucius pobaveně. Skutečně se bavil.

      „Ano!“ odpověděl Snape zlomeně.

      „Dobrá, tento víkend v Prasinkách, se U Prasečí hlavy setkáme s jedním z jeho služebníků, nějaký Lestrange. Buď tam přesně v jednu!“ řekl Lucius. Chvíli mlčel. Čekal, až se Severus bude chtít odebrat do ložnice. A to se také skutečně stalo. Severus pohlédl ke dveřím a udělal tím směrem několik kroků.

      „Ty už odcházíš…?“ zeptal se Lucius  laškovně. Severus po něm vrhl nenávistným pohledem, který se Luciusovi velice líbil. V té chvíli by ani náhodou nenazval svou touhu láskou. Prostě jen něco chtěl a byl zvyklý, že vždycky dostane, co chce. Chtěl, aby tomu bylo tak i nyní.

      „Jo,“ odsekl mu chlapec s černými vlasy.

      „Poď sem!“ přikázal mu a vstal ze svého křesla.

      „Ne!“ vzepřel se Severus. Nechtěl být nikdy něčí loutkou. Vždycky jednal sám za sebe.

      Lucius k němu přiskočil jedním rázným krokem a chytil ho za ruku. Než se stihl Severus nějak bránit, už stál opřený o zeď a Lucius ho pevně držel.

      „Co to děláš…?“ slyšel Lucius Severusovu otázku, ale nechtěl na ni odpovídat. Lehce se k němu přitiskl a ústy začal laskat lalůček Severusova levého ucha. Cítil, jak se vzpírá, ale také i to, že povoluje svůj vzdor. Lucius tedy zkusil něco dalšího. Sjel ústy na jeho krk a políbil ho. Jemně mu na krk dýchal a  cítil jak se i Severus začíná chvět. Pomalu povolil sevření své levé ruky a sjížděl po jeho těle až k rozkroku. Ucítil, jak chlouba jeho oběti začíná nabývat na objemu. Toužebně označkoval jeho krk a pak zajel rukou pod jeho tričko.

      „Co to děláš…?“ zopakoval dýchavičně svou otázku černovlasý chlapec. Lucius oddělil svá ústa od jeho krku a Severus pojednou poznal, že tak docela nechce, aby přestal.

      „Beru si, co mi patří…“řekl laškovně a spiklenecky na něho mrkl. Severus byl spalován vnitřní touhou, která se toužila uvolnit, ale jeho mozek toto odmítal.

      „Cože?“ ptal se svého spolužáka, ale Lucius jen přitiskl své rty na jeho a jazykem vnikl do jeho úst. Severus se v první chvíli bránil, ale pak zavřel oči a sám začal jazykem objevovat ústa svého milence. Ani nepostřehl, jak se ocitl bez trička. Lucius byl rychlý a náruživý co se svlékání týče. Čekal na tuto chvíli příliš dlouho. Když byl Severus nahý, Lucius se odpoutal od jeho úst. Stálo ho to velké přemáhání, ale věděl, že pro jeho milence to je ještě těžší. Do jejich vzájemných polibků se vkradla nebývalá vášeň.

      „Nepřestávej…“ zašeptal Severus, jehož veškeré sebeovládání zmizelo. Lucius se na něj jen vítězně zašklebil a začal pomalu rozepínat svou košili. Severus se chvíli jen bezmocně chvěl touhou u zdi, ale pak vyrazil vpřed, povalil Luciuse na křeslo a rukou mu zajel do jeho blonďatých vlasů. Severus využil Luciusova chvilkového překvapení a roztrhl mu košili. Pak si ale uvědomil, že to vlastně dělat nechce a poskytl tak svému protějšku příležitost aby se znovu ujal iniciativy. Tentokrát to byl blonďatý chlapec, kdo vedl. Povalil Severuse na zem a lehl si na něj tak aby se nemohl vzpírat.

***

     Byla to krásná vzpomínka. Lucius se pousmál, když si to vybavil. Jenže to nebylo vše, co se tehdy odehrálo. Tedy vlastně bylo, protože to odpoledne do Zmijozelské společenské místnosti vtrhla ještě jedna osoba. Narcisa Blacková.

     Ať už to skončí…, přál si teď Lucius. Chtěl mít už ten obřad za sebou. Přál si být doma, a nebo ještě lépe v chatrči, kde přebýval Severus.

     Narcisa nikdy nezapomněla na to, jak je tam viděla. Oba chlapci, jeden nea druhém, líbali se. Lucius Malfoy a Severus Snape. V ten okamžik se její vysněný svět rozplynul.

***

     Narcisa stála ve vchodu do Zmijozelské společenské místnosti a scéna, která se před ní odehrávala, v ní probudila naprosté znechucení. Cítila se podvedená, zničená, zrazená… Jako by všechno ztratilo smysl. Nenáviděla je. Nenáviděla je za to, co jí provedli. Celý poslední školní rok doufala, že až Severus pozná, že ho Lily Evansová nikdy nebude milovat, tak že půjde k ní, ale to se nestalo. Místo toho, místo toho jej tu teď viděla s Luciusem. S tím Luciusem, po kterém toužilo mnoho děvčat ze školy.

      Neřekla nic. Slova jí uvázla v hrdle.  Chtěla je zničit. Oba. Chtěla je strašně moc znemožnit před celou školou, ale její myšlenky zatím nenabraly jasný tvar. Rychle zaběhla do dívčích ložnic a začala plakat na své posteli.

      To odpoledne nebyla schopná nic dělat, ale ukula svůj plán pomsty. Tak jasný a přitom hrozný měl být.

***

     Oba to věděli. Lucius i Narcisa. Oba znali, kdo se zasadil o to, aby se právě tito dva vzali. Že to byla Narcisa hnaná pomstou ke Snapeovi a jemu. Tento sňatek měl všechno skončit. Ukojit její touhu po pomstě a zničit Luciusův vztah se Severusem, o kterém Narcisa věděla, že pokračoval od toho odpoledne.

      Stáli u oltáře. Nevěnovali si už ani jeden pohled. Vyslovili své ano a nikdo si v obřadní síni nevšiml Severuse, který doteď stál ve stínu klenby a nyní rázným krokem odcházel.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..