Zakázaná láska

Belatrix Blacková se probudila po vášnivé noci s nečekaným milencem. Jak se postaví k tomu, co se jí s Dracem přihodilo?

Zakázaná láska

 

Bella se probudila v náručí nějakého muže. Tělem jí projelo dosud nepoznané teplo tak jako předešlého večera. Večera?

Otočila se po svém partnerovi na noc a spatřila bledou tvář zpola zakrytou světlými vlasy. Draco stále ještě spal…

Draco?

Zhrozila se. Náhle si na všechno vzpomněla. Jak se jí Draco svěřil se svými obavami a otázkami, jak mu vysvětlovala, že Luciusovi nemohla pomoct, jak se ho snažila povzbudit, jak ho políbila a on se jí nechal ve všem vést…

Byl jako hračka… Jako plyšová hračka svolný ke všemu, jen pro trochu uznání, pro trochu zájmu lásky…

Lásky?

Zvedl se jí žaludek a tak prudce vstala. Draco se na posteli zavrtěl, ale neprobudilo ho to.

Tak rychle jako v tu chvíli se ještě nikdy neoblékla. Ani nevěděla proč vlastně. Nebylo to přeci poprvé co podvedla svého manžela. Měla už několik dřívějších románků s muži, které svedla a věnovala jim jednu noc svého života.

Jenže tohle bylo jiné. Draco ještě nebyl dospělý, byl to syn její sestry! Ale i kdyby tohle dokázala přejít, i kdyby jí tohle nevadilo. Koneckonců, proč by mělo? Pořád tu bylo to teplo, které s ním cítila, ta zvláštní potřeba ho pohladit, když byl zoufalý, potřeba stát při něm, dát mu najevo svou hrdost, svou náklonnost…

Jakou náklonnost? Já přece… V mém životě je jen jeden muž. Můj pán… Ano. To jemu přeci zaprodala svou duši a své srdce. Nebo ne? Udělala by cokoliv za projev Pánovi přízně, snad trochu jako byl Draco ochoten zajít daleko pro její úsměv. Byla by ráda JEHO hračkou, stejně jako byl Draco tou její dnes v noci… Ale ON jí to nedopřál…

Netušila na koho má více zlost. Na Draca, na sebe, na Pána zla…?

Nezáleželo na tom. Nezáleží na ničem! Tak proč v sobě ale stále cítila ten plamen vášně, který zažívala v noci?

Ani si neuvědomila, jak rychle proběhla rodinným sídlem své sestry a prošla branou na pozemky, odkud se přemístila do jednoho z londýnských parků plného mudlů…

Kdosi se jí lekl. Ten jekot nějaké mudlovské šmejdky byl jako lék na její pocuchané nervy a vnitřní nerovnováhu. V očích se jí zalesklo, ukázala hůlkou a zařvala: „Crucio!“ Když už ječí, tak aby měla proč. Ta žena se svíjela na zemi, že by jí všichni hadi mohli závidět. Její milenec se jí pokoušel chránit a v jakémsi zoufalém gestu se na Bellu vhrl i beze zbraně. Jenže smrtijedka ho kouzlem spoutala aby se musel dívat na další mučení své milé. Smála se a vískala. Černé kadeře jí čechral vítr, ale ona toho nedbala. Mnoho lidí se otáčelo jejím směrem, ale jí to nevadilo. Všichni to byli jen mudlové. Po chvilce koukání a jednom jejím pohledu všichni utekli a zůstala jen ona a její dvě hračky.

Hračky, které vzápětí připravila o život, když se ozval zvuk mudlovských policejních sirén.

Přemístila se. Tentokrát k chatrči svého pána. Pořád ještě jí bylo do tance a smíchu. Ne, že by snad věděla proč. Jo, umučila sama sobě pro radost dva mudly, no a? To přeci není nic výjimečného, občas to dělala, aby se zbavila vzteku, nebo se prostě jen tak pobavila…

Zarazila e a pohledem jela dveře chatrče. Ano, uvnitř byl ON. Cítila ho. Věděla, že je uvnitř. Znamení jí začalo pálit. Pán ji volal k sobě. Zvláštní, že se přemístila právě sem, těsně před tímto signálem. Na druhou stranu, proč ne? Kdy jinde než u něj by měla být?

Zavřela oči aby nasála zdejší vzduch, ale namísto něj, měla dojem, že stále cítí Dracovu voňavku.

NE! Chtělo se jí křičet. Chtěla na něj zapomenout. Byla to přeci jen jedna noc, nic víc…

Jenže to nebyla pravda. Od chvíle kdy Draco dostal ten úkol, kdy si nechal vypálit znamení zla, kdy ho začala učit nitrobranu… Už v té době věděla, že ji přitahuje. Ta ctižádost smíšená s dětskou nevinností v jeho očích. Chtěla ho. Chtěla ho snad stejně jako Pána zla a to ji děsilo. Byla to jen hra. Celou dobu to byla jen hra, hrála si s ním, hrála si se sebou a svými sny, ale teď? Teď už zašla příliš daleko, a co bylo horší, chtěla to udělat a teď jí to chybělo.

Jak by ale mohla milovat dva muže? Vlastně jednoho muže a jednoho chlapce? Vždyť Draco je o devětadvacet let mladší než ona…!

Vykročila k té chatrči. Potřebovala vidět svého Pána, potřebovala vědět, že všechno to co teď cítí, je jen následek té noci a může to odeznít…

Vrazila dovnitř a zahlédla jeho rudé oči v křesle u krbu. Kajícně a vzrušeně zároveň mu padla k nohám. Pán zla zavřel dveře a zkřivil tenkou linku rtů svého nového těla. Leckomu by přišel ošklivý, ale jí ne. Přímo z něj až vyzařovala jeho aura temnoty, která jí lákala a vábila mocnou silou zakázaného ovoce.

A pak si to uvědomila. Vždyť tak jako Pán zla i Draco pro ni byly zapovězenou láskou. Byli něčím, co nesměla, nebo nemohla mít a asi právě pro to po tom tolik toužila. Toužila, aby si jí Pán zla všímal, aby si jí oblíbil a vzal na lože, tak jako ona včera Draca. Jenže ten tak nikdy neučinil.

„Jako vždy jsi tu první, Belatrix,“ zasyčel Pá zla svým hlasem a jí se celé tělo rozechvělo. Rty měla náhle suché a toužila se pohybovat v rytmu srdce někde jen a jen s ním. Je tu přeci první, ne? Mají určitě tu trochu potřebného času, stačilo by jen chtít…

„Ano, můj pane,“ odvětila vzrušeně. Dívala se přímo na něj. Oči se jí leskly chtíčem a krutostí z nedávno prožitého mordu.

„A… Jak je na tom náš mladý Draco?“ pokračoval Pán zla. Jedna jeho ruka hladila obrovského hada a ona se přistihla, že na Naginiho žárlí. Jak moc by si přála být na jeho místě.

„Dobře, můj pane,“ vydechla nespouštějíc pohled z hada. Vůbec teď nechtěla na Draca myslet. Byl vlastně rozkošný, když objevovala jeho ústa, když líbala jeho hruď a divoce útočila svou ženskostí na každý coul jeho, již mužného, těla… Jen ty myšlenky teď nechtěla. Vždyť co byl její synovec oproti Pánovi zla? Nebyl nic. Ano, mohl z něj jednou být velký následovník Pána zla, ale ještě ne… Ještě je moc mladý, moc nezkušený, moc…

NE!

„To rád slyším,“ zasyčel a posléze se zasmál svým skřehotavým smíchem, který by toužila ukončit polibky, tak jako předešlého večera Dracova slova. Na všechny muže její šarm působil jako jed jen Pán zla, se zdál být stále nedobytný jako Bradavice.

Do chýše začali přicházet další smrtijedi a Belatrix bylo přikázáno vstát. To jediné co teď nechtěla slyšet. Udělala by cokoliv, co by si přál, a co jí přikáže? Vstát a zařadit se po jeho boku. Och ano. Dívala se spokojeně, jako kočka choulící se v klíně svého pána. Ačkoliv jí byl právě jeho klín, navždy zapovězený. Pohledem a postojem dávala najevo vší svou hrdost, na to kde je a kdo je. Nikdo nesměl zpochybnit její oddanost a věrnost.

Draco…

Jen ona sama věděla, kde jsou její hranice…