Harryho tajná láska
Pár: Harry Potter/Draco Malfoy.
Harry už nějaký čas touží po někom docela jiném, než Ginny Weasleyové. Ale má taková láska vůbec naději?
Harryho Tajná láska
Byl to den jako každý jiný. Harry seděl vedle Ginny u stolu ve společenské místnosti a dobře se bavil. Vlastně jen předstíral, že se baví. Již týden měl v duši stín pochybností. Pochybností o své lásce k Ginny.
Před týdnem totiž Harry uviděl něco, co ho velice překvapilo. Šel po chodbě v šestém patře po cestě na astronomickou věž, když uviděl jak se Hermiona líbá s Draco Malfoyem. Náhle se vněm vzedmula bolest a touha ublížit. Ne však Dracovi, ale Hermioně. Vadilo mu, že se líbá s Malfoyem, ne kvůli ní, ale kvůli němu. Nedokázal si to vysvětlit. Připadal si divně.
Viděl Hermionu jak oplácí jeho vroucí polibky a laská ty blond vlasy, které nyní tolik burcovali Harryho fantazii. Cítil bolest, kterou si odmítal připustit. Cítil bolest, o níž nevěděl, kde se vzala. Z ničeho nic se rozeběhl a rozkřikl se: „Nechte toho!”
Oba milenci se na Harryho podívali dost zaraženě. Počáteční překvapení však rychle pominulo. Draco měl v očích výsměch a uspokojení, zato Hermiona se tvářila dost zmateně: „Co se stalo? Harry co to děláš?”
Harry vůbec nedokázal pochopit, co se právě odehrává. Zíral na Malfoye s nevysvětlitelnou touhou a netušil co se vlastně děje. Vůbec si neuvědomoval, že svojí hůlkou míří na Hermionu, která je ještě stále vyděšená.
„To nic, Grangerová, Pottera zřejmě dost namíchlo, jak si mě před chvílí vášnivě líbala,” pravil Draco s ironickým úšklebkem. Hermiona z toho však nebyla o nic moudřejší: „Harry, je to pravda? Já že jsem se líbala s…” nedokončila. Připadala si příšerně.
Harry sváděl sám se sebou vnitřní boj, což byla dobrá známka, protože už se zase dokázal ovládat. Sklopil hůlku a snažil se odtrhnout oči od potěšeného výrazu v Malfoyově tváři. Soustředil se jen na Hermionina slova.
„Jako to myslíš, ty si to nepamatuješ?” zeptal se Harry zděšeně.
„Ne nepamatuji si nic od chvíle, kdy jsem dnes ráno vyšla ze Velké síně,” řekla Hermiona se slzami na krajíčku. Harry ji však nedokázal nijak utěšit. Ten zmatek, který pocítil, byl až příliš silný…
„Jasně, že si nic nepamatuje. Byla pod kletbou Imperius, to si nemůže pamatovat,” zasmál se Draco a Hermionino zděšení tím ještě stouplo. Spolu s tím ale i hněv, který se v ní vzedmul.
„To si vypiješ Malfoyi!!!” vykřikla a v mysli pátrala po nějaké obzvlášť ošklivé nezakázané kletbě, když v tom se Harry zase přestal ovládat. Popadl Hermionu za ruku a vykřikl: „Ne!!!”
Draco se upřímně rozesmál a Hermiona se zase zatvářila zoufale. Hněv ji však ještě neopustil: „Pusť mě Harry, co tě to popadlo?!” hulákala. Harry se opět vzpamatoval, ale to už Draco odcházel pryč.
„Harry, co je to s tebou?!” křičela rozzuřená Hermiona. Harry ji ale neposlouchal. S odcházejícím Malfoyem sice odešla Harryho náhlá posedlost a touha, kterou si nedokázal vysvětlit, ale přesto už bylo jasné, že se v něm něco změnilo. Chtěl jít za ním. Chtěl tam jít a žádat po něm vysvětlení ale nebyl schopen sám sobě ospravedlnit, proč by to vlastně dělal.
Hermiona na něj hleděla ustaraně. Pořád mu něco říkala, ale on jí nevnímal. Nakonec se sebrala a zničeně odběhla. Měla strach, co všechno dělala pod kletbou Imperius a kdo všechno ji asi viděl líbat se s Malfoyem…
Od toho dne Harry chodil po škole a snažil se pochopit sám sebe. Kdykoliv viděl blond vlasy, musel se přesvědčit, zda nepatří jemu… A když viděl Malfoye, znovu pociťoval onu touhu. Touhu smět hladit jeho dokonalou tvář, laskat jeho blonďaté vlasy a… Harry vždy tyto myšlenky zaháněl pohledem na Ginny, ale to mu již po několika dnech přestávalo stačit.
Chvílemi mu připadlo, že snad Malfoy cítí něco podobného. A to vždy, když se Harry snažil líbat Ginny, protože v těch chvílích se na něj Draco dost nenávistně díval. To by celkem nebylo nic zvláštního, kdyby se ovšem jindy na Harryho neusmíval. Z jakéhosi důvodu měl Harry ten úsměv rád a bolelo ho, když se na něj Draco mračil. Neuměl si to vysvětlit, ale záleželo mu na tom. Dokonce začal hledat záminky, aby se s Ginny nemusel muckat a aby v Dracově přítomnosti byl pokud možno sám.
Teď ale, když tak seděl naproti Ginny, která na něho hleděla láskyplným pohledem, pochopil, že už se musí konečně rozhodnout, co doopravdy chce. Musel to zkusit. A tak z ničeho nic pohladil svou dívku po vlasech a přitáhl si její rty blíž. Po dvou dnech jí konečně zase líbal, ale už to nebylo jako dříve. Snažil se najít v sobě tu vášeň, kterou v těchto chvílích vždy pociťoval, ale nenašel nic. Jen prázdnotu. Neuspokojili ho její vroucí polibky. Nedráždili jej pohyby jejího těla. V mysli se mu stále zjevoval stín. Blonďatý stín, uvědomil si.
A tak Harry vstal. Ginny za ním něco volala, ale on jen spěšně odešel. Musel už konečně učinit přítrž svému trápení a prázdnotě. Musel už něco udělat…
***
Draco chodil po škole jako ve snách. Neuměl si vysvětlit, proč ho tolik dráždí, když se Ten Potterovic spratek, jak říkával, líbá s Weasleyovou. Cítil však, že tento pocit prázdnoty, časem sílí. Bylo to k nevydržení. Parkinsonová se ho neustále snažila svádět, ale pro něho to nic neznamenalo. Vždy si místo ní představil ty černé rozcuchané vlasy, brýle a jizvu. Jen pohled na tuto tvář jej dokázal uspokojit. Jen kdyby tak směl i něco víc? Jenže rozum byl proti…
Dlouho v sobě Draco dusil ten pocit prázdnoty. Dlouho v sobě dusil onu vášeň, kterou pociťoval jen v Potterově blízkosti. Až moc dlouho. Jednoho dne už to prostě nemohl vydržet. Musel vědět, jestli i on cítí to samé. I když o tom pochyboval, přesto to však musel zkusit. A aby to vyhovělo i jeho předsudkům a nenávisti vůči mudlovským šmejdům vybral si za oběť Grangerovou. Nelíbila se mu, ale zkusit to chtěl.
Nebylo nijak těžké jí zasáhnout kletbou Imperius aniž by si toho někdo všiml. Koneckonců už ji Draco jednou použil a věděl jak na to. Poté se díky Hermioně dozvěděl, kdy Harry půjde na astronomickou věž, a pomocí kletby ji přinutil aby se s ním líbala. Spíše ho to drásalo, než by mu to nějak pomohlo, ale dělal to přece v dobrém úmyslu…
A pak se to konečně stalo. Harry, ne Potter přišel. Chvíli tam stál a jen nevěřícně hleděl. – Tak dělej něco! Dělej, odděl mě od tý mudlovský šmejdky! Slyšíš?! Udělej něco! Prosím…- Volal ve své mysli. A pak to konečně přišlo…
„Nechte toho!” zaburácel Harry a namířil hůlkou na vyplašenou Hermionu. Draco byl v první chvíli překvapen, ale to teplo, které jej poté zalilo, mu přineslo až nečekanou úlevu. Usmál se. Věděl, že jeho cit může být opětovaný. – Teď jen nesmím udělat chybu – pomyslel si. Rozhodl se propustit Hermionu ze sevření kletby. Svému účelu již posloužila…
„Co se stalo? Harry co to děláš?” zeptala se Hermiona zmateně. Draco nevěděl, jestli má mlčet, nebo ne, ale pocit nezkrotného štěstí převážil a tak bez rozmyslu řekl: “To nic, Grangerová, Pottera zřejmě dost namíchlo jak si mě před chvílí vášnivě líbala,” teprve poté si však uvědomil, jak hloupě to vyznělo.
„Harry, je to pravda? Já že jsem se líbala s…” nedořekla. Draco ale přemýšlel jestli opravdu cítí takovou bolest, která se odráží v její tváři. V tu chvíli se prostě musel smát. Byl šťastný, že Potter namířil hůlkou na ni a že svým činem ublížil jedný mudlovský šmejdce. Přestal se ovládat. Harry nakonec svoji hůlku sklopil. Teprve teď se zdálo, že začíná vnímat.
„Jako to myslíš, ty si to nepamatuješ?” zeptal se Harry zděšeně. Draco v jeho hlase cítil ten samý zmatek, jaký cítil on sám.
„Ne nepamatuji si nic od chvíle, kdy jsem dnes ráno vyšla z Velké síně,” řekla Hermiona se slzami na krajíčku. Jediné co v tu chvíli bylo pro Draca povzbuzením, bylo, že Harry nezačal Grangerovou utěšovat. Chtěl odejít. Odejít aby se mohl utápět v sebelítosti, za to jek hloupě se zachoval, ale nedokázal to. Teď byl Harrymu blíže, než kdy dřív a nechtěl ho jen tak ztratit. Obzvlášť teď když už existuje šance, že k sobě jednoho dne najdou cestu…
„Jasně, že si nic nepamatuje. Byla pod kletbou Imperius, to si nemůže pamatovat,” zasmál se Draco. Jenže pak mu došlo, co právě udělal. Vždyť se právě přiznal k použití zakázané kletby? Za to by ho mohli zavřít do Azkabanu. Tam by to jistě nepřežil…Ne bez Harryho…
Draco nedokázal vysvětlit, proč se zas chová tak arogantně jako dřív. Vždyť on se tak chovat nechtěl…
„To si vypiješ Malfoyi!!!” vykřikla Hermiona s nenávistným výrazem. Jenže pak se do toho vložil Harry. Popadl Hermionu za ruku a vykřikl: “Ne!!!”
V tu chvíli byl Draco opravdu šťastný… Nechal se prostoupit oním záhadným teplem a potlačoval vzrušení, které cítil.
„Pusť mě Harry, co tě to popadlo?!” hulákala naštvaně Grangerová, „Harry co je to s tebou?!” křičela. To už Draco věděl, že tam nemůže déle zůstat. Musel odejít. Odejít a nechat Pottera přemýšlet. Udělal chybu, když se přiznal ohledně zakázané, kletby, ale věřil, že láska je silnější. Jeho láska k Potterovi…
Od toho dne byl Draco snad ještě zoufalejší než předtím. Bylo jasně vidět, že se Potter snaží zapomenout na onen incident v šestém patře a to ho rmoutilo. Draco se snažil všemožně dát Harrymu najevo, co k němu cítí. Usmíval se na něho, když byl sám a mračil se když se Harry líbal s Weasleyovou. Vyhledával jeho blízkost skoro jako posedlý. Při hodinách na něj zasněně koukal a stranil se svých spolužáků. Připadalo mu, že si toho Potter zřejmě ani nevšiml. Sice se teď vídali častěji, ale nezdálo se, že by k tomu Harry nějak přispěl.
Rozum se mu zase začal smát. Jak jsi mohl být tak pošetilý? Potter a ty? Jsi blázen? On tě nenávidí… Krom toho láska není nic… Chceš všechno ztratit jen kvůli němu? Jen kvůli hloupému citu, který on stejně nikdy nebude opětovat? Snad kdesi ve svém nitru se toho bál, ale snažil se proti těmto myšlenkám všemožně obrnit. Celý týden hledal sám pro sebe argumenty, aby ospravedlnil svoje chování, ale postupně přestali být účinné a začali docházet. Draco pochopil, že musí vědět. Ne doufat, ale vědět, že ho Harry taky miluje.
Proto vstal a šel. Šel směrem k Nebelvírské věži. Netušil jak se hodlá dostat k Potterovi, ale vlastně na to ani myslel.
Harry šel pomalu chodbou a míjel všechny ostatní studenty bez pozdravu. Šel cestou do sklepení, kde byla Zmijozelská kolej. Netušil jak se dostane dovnitř, ale nezáleželo mu na tom.
Draco se náhle zastavil. V chodbě proti němu stál ON. Harry Potter kráčel chodbou proti němu se sklopenou hlavou.
Jak tak Harry šel, náhle pocítil něco zvláštního. Zvedl hlavu a zahleděl se před sebe. Stál tam ON. Draco Malfoy.
Chvíli na sebe jen koukali. Na chodbě mezi tím nastalo hrobové ticho. Všichni studenti očekávali, že se poperou nebo něco takového, ale oni na sebe hleděli s neskrývanou něhou a touhou. Oba se chtěli rozběhnout a obejmout toho druhého, ale uvědomovali si, jak by to vypadlo před tolika jinými studenty…
Co teď? Co mám teď dělat? Nemůžu Harryho ztrapnit před tolika jinými studenty. To by mi nikdy neodpustil. Nechci mu ublížit. Dobrá budu tedy hrát tu hru, kterou všichni očekávají… A pak se uvidí.
Co mám teď udělat? Jak říct, že ho miluji? A před tolika spolužáky? Copak to jde? Ach Draco proč je mezi námi ta tlustá zeď? Dobrá… Všichni očekávají že po sobě začneme metat kletby. Tak budeme hrát tu hru. Draco to pochopí…
Harry i Draco vytasili hůlky a namířili jeden na druhého. Oba šeptali slova omluvy, když začali sesílat jednoduchá kouzla.
“Expelliarmus!”
“Finite incantatem!”
“Arania exzhuma!”
“Densaugeo!”
Létala jedna kletba za druhou, ale tak aby její cíl měl vždy dost času uhnout… Nikdo krom těch dvou to však nevěděl. Studenti se rozutekli, snad pro učitele, a Harry s Dracem byli najednou sami…
Oba chlapci přestali metat kletby. Harry pak chytil Draca za ruku a odtáhl ho do jedné prázdné učebny… Tam přes ně přehodil neviditelný plíšť. Najednou tam stáli spolu přikrytí pod pláštěm neviditelnosti a tiše se smáli. Smáli se tomu jak sehráli svůj souboj… Jenže smích brzy ustal a oni pocítili teplo… Teplo z blízkosti milovaného člověka a touhu. Touhu, která je v tu chvíli přemohla.
Jejich polibky byli plné té touhy, jejich doteky byli plné vášně… A jejich srdce v tu chvíli byla spojená. Harry věděl, že už ho nikdy žádná žena nedokáže utěšit tak jako Draco, a Draco zas věděl, že nikdy už nebude nikoho milovat více než teď Harryho…