Slavný den
Slavný den
Nad Vídní pražilo slunce a strážný Maxmillian von Rossenberg se ve službě u brány Weissburgského paláce zase nudil.
„Proč je tu pořád taková nuda…?“ stěžoval si svému kolegovi. Čelo měl pod přilbou orosené potem a halapartna mu sloužila víc k opírání než coby s hrdostí nesená čestná zbraň.
„Tupče!“ vyjel na něj Ludwig. Přesto, že měl věčně optimistického a veselého Maxe rád, a vlastně i chápal jeho stížnosti, na rozdíl od něj chápal i to, že nuda ve službě je vlastně to nejlepší, co je jako vojáky může potkat. „Vážně ti musím pořád opakovat, že ta tvoje nuda znamená mír celého království?“
„Já vím!“ ohradil se rudovlasý. „Ale to neznamená, že by nám občas nemohli dát nějakou zábavnější práci, jako tehdy když jsme doprovázeli prince Kaie a královského lektora do domu pana von Fuchse, nebo jak jsme šli s princi do města…,“ povzdechl si Max.
„Jo, to byly skvělé akce,“ zavzpomínal i Ludwig. Kdo ví, kdy se k něčemu podobnému zase dostanou?
Od návratu Heineho Wittgesteina na post Královského lektora uplynul už měsíc. A zhruba stejnou dobu byl zpátky i korunní princ Eins ze své diplomatické cesty v sousedním království. Lekce čtyř mladších princů pokračovaly, jakoby snad k jejich odloučení od lektora ani nedošlo. Nic zásadního se ale, pokud věděli, neplánovalo. Na druhé straně, strážným u brány se nikdo příliš nesvěřoval…
Co ovšem ani jeden z mladých vojáků u brány nevěděl, bylo, že to odpoledne zavítal druhý princ, sedmnáctiletý Kai do královy pracovny.
„Ah, Kaii, co potřebuješ?“ zajímal se král Viktor. Svému synovi při jeho příchodu věnoval pouze krátký pohled.
„Otče,“ promluvil Kai pomalu. Došel ke stolu z tmavého dubu a postavil se skoro do pozoru. „Chtěl bych se vrátit na vojenskou akademii,“ pronesl to, k čemu se odhodlával už nějaký ten čas. Lektor mu před časem řekl, že by měl zkusit otce požádat sám. Že i tento druh síly bude potřebovat. Pravý důvod, kromě svých osobních, aby tak učinil, dostal ale až včera.
***
Šel chodbami paláce, kolem tělocvičny, odkud právě uslyšel Leonhardův hlas.
„Lichte! Měl bys trénovat.“
„A proč, Leoni?“
„Protože i to je důležité! Jsi princ.“
„Když mě někdo vyzve na souboj, pošlu ho za tebou. Nemůžu si přece nechat pošramotit svůj vzhled. Navíc, je to k ničemu. Máme mír, zapomněl jsi? Ani já, ani ty už na vojenskou akademii nenastoupíme! Tréning šermu je k ničemu. Navíc čekám své dámy, abys věděl.“
„A-ale… Lichte…“
Kai si uvědomil, že stojí. Nejmladší bratr otevřel dveře tělocvičny tak zprudka, že kdyby býval stál blíže, nejspíš by dostal jednu do nosu.
Licht si Kaie nevšiml. Jakmile vyšel, už stál k bratrovi zády a vlasy za ním při rázné chůzi rychle povlávaly.
Kai nahlédl dovnitř. Leonhard nešel za Lichtem, ani nešel zavřít dveře. Stál tam, meč třímající v pravé ruce položený ostřím přes levou dlaň. Hleděl smutně na ten precizní kus cvičného kovu a mlčky si povzdechl.
***
V té chvíli Kai pochopil, že minimálně někteří z jeho bratrů, by možnost tréninku na vojenské akademii ocenili. A tomu zbytku, by určitě také prospěl.
Král Viktor po tom jeho prohlášení odložil papíry, kterým se právě věnoval a Kaiovi věnoval jeden delší pichlavý pohled.
„Byl jsi suspendován,“ připomněl mu.
„Ale ne vyloučen.“
„Proč se tam chceš vrátit?“
„Studium na akademii mě moc bavilo. I když jsem byl sám. Na rozdíl od tehdy, už umím zadržet svou ruku. Nenechám se nikým vyprovokovat. Řekl jsi, aby zapracoval na své komunikaci. Cítím, že se musím naučit mluvit i s takovými lidmi, jaké potkám tam. Neříkám, že se tam musí vrátit i Bruno. Ale možná, že ostatní bratři by měli mít možnost rozhodnout se, zda tam chtějí, nebo ne. A aby vůbec měli tu možnost. Musím prvně překonat minulost já.“ Kai sevřel ruku v pěst. Opravdu moc si přál, aby tento (jeho asi v životě nejdelší) monolog, jeho otce přesvědčil o upřímnosti jeho pocitů a čistotě jeho záměrů.
„Vím, že se tvé komunikační dovednosti zlepšili,“ rozhodl se Viktor zhodnotit, „ale na akademii nebudou všichni tak milí, jako pracovníci paláce.“
„Já vím…,“ protáhl Kai. „Ale chci se jim postavit čelem.“
Král Viktor se zamyslel. Věděl, že Kai je schopný se o sebe postarat. A oceňoval jeho odvahu, odhodlání i důvody. Nemohl se však zbavit obav, jak to případně budou zvládat jeho bratři, kterým se tímto pokoušel otevřít dveře.
„Pokud se na vojenskou akademii vrátíš ty, Kaii, pak to nebude tak, že si tvoji bratři budou moci vybrat. Naopak. Bruno, ale i Leonhard tam budou muset nastoupit s tebou. A Lichta to čeká příští rok…“ Král se odmlčel a ponechal větu záměrně neukončenou, aby se nad řečeným mohl jeho druhorozený řádně zamyslet. „Promysli, jestli jsou schopni a ochotni čelit minulosti s tebou,“ vybídl ho.
Kai se mlčky uklonil a vyšel z pracovny. Překvapeně se zastavil, když na chodbě málem zakopl o královského lektora.
„Lektore?“ Přiklekl k Heinemu, vzal jeho měkkou dlaň do své a začal ji jemně pomačkávat. „Jste v pořádku?“ zajímal se starostlivě. „Omlouvám se, nechtěl jsem do vás strčit.“
„To je v pořádku, princi Kaii. Nic se nestalo,“ ubezpečil ho muž s dětským vzhledem a vážnou tváří. „Byl jste za svým otcem, kvůli svému návratu na akademii?“
„Ehm, ehm…,“ přitakal princ a zvedl se, když lektor své ruce stáhl.
„A jak to dopadlo?“
„Otec říká, že když se vrátím na akademii, tak tam budou muset moji bratři se mnou.“
„To se dalo čekat,“ mínil Heine.
„Myslel jsem, že by si mohli vybrat, jestli chtějí, nebo ne. Lenohard potřebuje trénovat s někým, kdo bude stejně dobrý, nebo lepší než on.“
„Ale máte strach o Bruna,“ dořekl za něj Heine.“
„Ehm,“ přikývl opět Kai.
„A co kdybyste o tom řekl svým bratrům, princi Kaii? Nebude i pro vás lépe, pokud budete znát jejich stanovisko? Vím, že nechcete rozhodnout o jejich životech za ně.“
Kai se odmlčel. Bylo to těžké. Opravdu se tam chtěl vrátit, ale po tom, co se stalo Brunovi, měl o bratra opravdu strach. Pokud šlo jen o něj, mohl snadno říct, že už se nebude uchylovat k násilí, ale kdyby měl být znovu ohrožen některý z jeho bratrů…
„Promluvím si o tom s bratry. Děkuji vám, lektore.“
Heine se díval za odcházejícím princem jen chvíli. Když mu zmizel ze zorného pole, nechal se sám u krále ohlásit.
„Vaše Veličenstvo, přišel za vámi královský lektor.“
„Ať vejde.“
Král Viktor stál a zamyšleně hleděl z okna své pracovny na vstupní nádvoří Weisburgského paláce.
„Co potřebujete, královský lektore?“ optal se vyšší muž a skrz závoj svých plavých vlasů se na menšího zazubil.
„Ohledně Kaivovi žádosti ses jednoznačně nevyslovil,“ konstatoval Heine.
Viktor si povzdechl.
„Kai se už vnitřně rozhodl. Ale ještě nepochopil, že všechna jeho rozhodnutí budou mít dopad i na ostatní.“
„Chápu,“ odtušil Heine. „Řekl jsi mu, že pokud se vrátí on, obnovíš tradici nástupu na vojenskou akademii pro všechny prince, protože případný dopad na jeho bratry bude vnímat nejsilněji.“
„Správně,“ vydechl si král a usadil se zpět na židli.
„Ale proto jsi zřejmě nepřišel, že?“
„Vím, že se blíží tvé narozeniny,“ naznačil Heine a vytáhl z pod pláště Niederglanzreichské bílé víno, které měl Viktor vždy tolik rád.
Král i jeho host se usmáli.
„Jsou to i tvé narozeniny,“ připomněl Viktor a Heine se ošil.
„Neříkej hlouposti. Kdo by slavil mé narozeniny, když je v ten den slaví král?“
„Můžeme je oslavit spolu,“ navrhl Viktor.
„Díky. Mě stačí, pokud si spolu vypijeme tuhle láhev vína. Nepotřebuji žádné honosné oslavy.“
„Jak myslíš,“ souhlasil Viktor.
Další den ráno svolal Heine prince do salonu, který měli vyhrazený pro skupinové lekce. Kai, Bruno, Leonhard i Licht se dostavili bez odmlouvání a průtahů. Lektor je jednoho po druhém přelétl vážným zvídavým pohledem.
„Koncem týdne, se bude pořádat ples k oslavě čtyřicátých pátých narozenin vašeho otce. Bude to veliká událost, na kterou se sjedou všichni významní šlechtici z celého království. Jistě jste podobných akcí zažili už spoustu, dnes bych byl rád, kdybyste se ujali organizačních povinností a tuto slavnost pro krále zorganizovali.“
„Počkej, Heine, my? Proč my?“ zděsil se Leonhard.
„Jistě, o organizaci večírků a plesů se obvykle stará…“ začal Bruno.
„Babička!“ Dořekli všichni současně.
Heine přikývl.
„Královna matka už má svá léta. Jistě by uvítala, pokud by jí s přípravami někdo pomohl. Jistě je tu ještě váš starší, ale…“
„Uděláme to!“ rozhodl Bruno. „Už jednou jsme se spojili, abychom získali zpátky Heinemu jeho práci, zorganizovat večírek zvládneme taky,“ obrátil se pro podporu ke svým bratrům.
Kai přikývl.
Leonhard nedokázal z Bruna spustit své veliké bezelstné modré oči.
A Licht se usmíval od ucha k uchu. „Konečně využiju všechno, co jsem se naučil ve městě,“ rozzářil se jako sluníčko.
„Já nakreslím pozvánky!“ přihlásil se Leonhard.
„Já připravím zasedací pořádek,“ přidal se Bruno.
„Pomůžu s výzdobou,“ navrhl Kai.
Načež se všichni čtyři podívali na královského lektora.
„Nezapomněli jste na něco?“ otázal se jich Heine jakoby nic.
Princové se střídavě podívali z jednoho na druhého.
„No ovšem! Téma!“ vzpomněl si Licht. „Každý ples musí mít nějaké téma.“
„Něco jako, když na maškarním bále u Rosse… ross…enberga měli všhichni kostým jako karetní vzory,“ přisadil si Leo.
„Ano. Něco takového,“ potvrdil jejich domněnky Heine. „Nechám vás přemýšlet.“ A s těmi slovy své čtyři svěřence i opustil.
Kandidáti na trůn se odmlčeli. Tohle nečekali. Na přípravy už zbývalo tak málo času…
„Navrhuji zeptat se babičky, co už stihla zařídit a informovat ji, že si to bereme na starost,“ pronesl Bruno rozhodně.
„Dobrý nápad, Bruno,“ mínil Kai.
Leo i Licht se přidali.
„Ale, ale… Jste mi to ale hodní chlapci. Ale nepřetěžuje vás ten váš lektor? Máte ještě tolik učení… Opravdu si to chcete vzít na starost? Je už dost pozdě na tom něco měnit…“
„Nebojte se, babičko. My to zvládneme,“ ujišťoval ji Leonhard. Ne, že by snad věděl jak na to… Ale byl rozhodnutý do toho dát všechno!
S poznatky od královny matky se princové sešli u Bruna. Když to tak porovnali se vzpomínkami na minulé roky, vše mělo probíhat víceméně stejně, jako vždycky. Ples ve velkém sále. Květinová výzdoba od Falvrettia, velkého majitele květinářství ve Vídni. Hudební doprovod od Vídeňské filharmonie, tématem plesu „Modré z nebe“…
A ukázalo se, že pozvánky už nejen, že byly zhotoveny, ale navíc byly dávno rozeslány.
„Nebreč Leo, určitě se pro tebe najde jiná práce,“ rýpnul si do staršího brášky Licht.
„Já nebrečím!“ ohradil se Leo. „Ale vážně můžeme změnit téma plesu týden před začátkem?“ směřoval svou otázku k Brunovi.
Ten se podrbal na čele a upravil si brýle.
„Teoreticky… ale asi ne moc. Od tématu se odvíjí dresscode…“
„Nejdřív musíme nějaké vymyslet!“ mínil Licht.
„Co třeba, něco měkkého? Mohli bychom jít za nadýchané obláčky,“ navrhl Kai. Bratři překvapeně zjistili, že se mezi ně přimíchal i Shadow, kterého teď Kai zaujatě drbal v kožíšku.
„Nemusí to být nutně maškarní ples, bratře,“ řekl Bruno, který to raději uvedl na pravou míru a odvrátil pohled na stranu.
„Jsou to otcovy narozeniny. Měli bysme se zamyslet, co by jemu udělalo největší radost,“ zamyslel se Leonhard.
„No ne, Leoni, kouří se ti z uší, když moc přemýšlíš,“ zasmál se Licht.
„Lichte!“ zpražil ho Leo naštvaným pohledem.
„To není špatný nápad.“
Oba mladší bratři se po Brunovi ohlédli.
„Na ten ples se sjedou všichni šlechtici z celého království. Včetně těch, kteří rozhodovali o našem lektorovi. Pokud to vezmeme jako příležitost ukázat jim, co už jsme se naučili a že z nás skutečně rostou dobří kandidáti na trůn…“
„Takže vezmeme, co chtěl náš otec a to co chceme do budoucna pro naše království i my a uděláme z toho téma,“ dokončil za staršího bratra Licht.
„Tématem plesu tedy může být ‚budoucnost království‘,“ mínil Kai.
Jen Leonhard na své bratry nechápavě mrkal ve snaze pochopit, co že to zase řekl tak „moudrého“ že z toho bratři vyvodili něco, čemu teď sám nerozuměl.
Když se zhrozeným bratrům podařilo Lea uvést do problémů tak, aby jim rozuměl, mohli začít jednat o dresscodu.
„Když bude tématem budoucnost království,“ začal Licht, „mohli by všechny dámy přijít v plavkách a…“
BUM!
„Za co to bylo, Bruni?!“
„Za ty tvé chlípné návrhy!“
„Buďte hodní!“ okřikl je Kai, který opravdu nemohl vidět, když se jeho bratři hádali. Jen díky němu tak přestali zavčasu.
„Mohli bychom na ples pozvat všechny lidi z království a přesunout jeho konání na nádvoří paláce a přilehlé náměstí,“ napadlo Lea, když probírali své vize budoucnosti. Jednou z nich přeci bylo i to, aby se co nejvíc odbouraly rozdíly mezi bohatými a chudými.
„Museli bychom vyzdobit celé nádvoří…“
„Babička stejně objednávala zbytečně drahé květiny,“ mínil Licht. „Výzdoba by šla sehnat levněji.“
A tak se pustili do práce.
Leonhard si užil své vytoužené malování pozvánek pro obyčejné lidi. Licht zařídil jejich roznášku a také všechny pochůzky po městě, které byly potřeba, kvůli výzdobě. Bruno zajistil hudbu a vybral i vhodné skladby. Kai pomáhal sestavit jídelní menu a také byl k ruce služebnictvu, které jej sice neustále ujišťovalo, že vše zvládnou, ale on si svou pomoc nenechal vymluvit.
A pak, uprostřed týdne, se při jedné společné schůzce jednou Leonhard zeptal: „Otec bude mít čtyřicáté páté narozeniny… Ale kolik je vlastně Heinemu?“
Bruno se na něj otočil, ale uvědomil si, stejně jako i ostatní bratři, že vlastně vůbec netuší, nejen kolik je jejich lektorovi, ale ani, kdy má vlastně jejich učitel (a mistr) své narozeniny!
Rozhodnuti odhalit pravdu o Heineho narozeninách, šli rovnou za otcem. Tou dobou už celý palác věděl, kdo je iniciátorem královy oslavy, proto ani sám král Viktor nebyl překvapen, když za ním jeho synové přišli.
„Co potřebujete?“ zeptal se svých synů král.
„Otče, je pravda, že jsi Heineho přítel z mládí, že?“ Bruno se ptal, ale pravda byla, že tohle už jim jejich otec dávno řekl. Stejně jako příběh o tom, jak se poznali a jak byl tehdy ještě princ zraněn a Heine musel do vězení, než se vše vysvětlilo.
„Jak už víte,“ komentoval král dotaz svého sedmnáctiletého.
„Pak jistě víš, kdy se Heine Wittgestein narodil.“
Viktor se ušklíbnul.
„Vím.“
„A kdy to bylo?“ nevydržel už Licht déle čekat.
„Heine Wittgestein, se shodou okolností narodil v týž den, jako já. Má oslava, může být stejně dobře i jeho oslavou.“ Ve Viktorových očích se zalesklo něco škodolibého, když sledoval nadšení svých synů z této informace.
V den králových narozenin už od rána přijížděly do královského paláce kočáry s hosty. Služebné v paláci měly plné ruce práce, kuchaři připravovaly pokrmy, sklepmistr s pomocníky se staral o to, aby měli hosté čím svlažit hrdl a Heine mohl být na své studenty opět hrdý.
Nádvoří již bylo vyzdobeno, a jakmile budou zaparkovány poslední kočáry, bude i upraveno pro účely plesu. Z oken v nejvyšších patrech visely šlahouny břečťanu opředeného rozličnými květy. Z těch spodnějších pak vlajky království. Před okny v prvním patře visely lampiony. A parapety těch přízemních zdobily květináče s květinami.
Když přijel poslední očekávaný host, sloužící vynosily s Kaiovou pomocí ven stoly. Princ Licht řádně dohlížení na prostírání. Leonhard s řemeslníky donesly dřevěné podium, které bylo potřeba kousek po kousku složit, aby měli hudebníci kde hrát a Bruno přivedl právě ony muzikanty.
Na úvod slavnosti promluvil Bruno. On a Licht měli na starosti moderování. Kdy tančit, kdy si odpočinout. Uvádění doprovodného programu…
Heine se přistihl, že nevychází z úžasu, když nejvýznamnější vědci z království přišli předvést své vynálezy. Nebo když v mezičase přišel zazpívat sbor dětí z kláštera, kde učil sirotky před tím, než se stal Královským lektorem.
A co teprve, když princové oznámili, že slavnost je přístupná i obyvatelům města a dali otevřít brány…
Zatímco někteří šlechtici se kabonily, nebo jen stěží držely na tvářích nic neříkající masky, lidé, kteří se odvážili vstoupit, hýřili nadšením a každý z nich přinesl svému králi, alespoň drobný dar.
Heine jen stěží zadržoval slzy.
„Jste nějak naměko, královský lektore,“ poznamenal vesele král Viktor ve své slavnostní uniformě.
„J-já… Tohle je opravdu nečekané.“
„A myslím, že to ještě ani zdaleka není všechno,“ mrkl na svého malého přítele král.
„O čem to mluvíš, Viktore?“ zeptal se podezřívavě ten 130 cm vysoký človíček, kterého si leckdo stále pletl s dítětem.
„Mám takové podezření, že moji synové na dnešní večer ještě určitě něco chystají…“ mínil Viktor a šel se věnovat dalším hostům.
Byl to krásný večer s dokonalou hudbou, dobrou zábavou. Mnoha dámami a spoustou konverzace.
A pak přišel čas půlnoci a tedy i čas na půlnoční překvapení. Bruno si vyžádal ticho, a když muzikanti dali prostor princovým slovům, oznámil, že půlnočním překvapením, bude exhibiční souboj mezi princem Leonhardem a princem Kaiem.
Hosté zatleskali a oba zmínění vstoupili doprostřed parketu i se cvičnými meči. Hudebníci spustili pochodovým rytmem, aby doplnili atmosféru právě začatého souboje. Leo i Kai se v útocích střídali. Jejich pohyby byly rychlé a precizní. Jeden by druhému neublížili, ale předvedli, že i coby šermíři si vedou více než dobře. A přihlížející měli problém, komu vlastně fandit, protože oba princové byli velmi dobří. Nakonec zvítězil Leonhard. Ale potleskl sklidili oba aktéři.
V tom se nejmladší z priců, Licht, připlížil k lektorovi, chyti Heineho kolem pasu, vzal si ho do podpaží a proplétal se s ním davem pryč.
Heine byl tak překvapen, že ani nahlas neprotestoval. Pouze si vzpomněl, že chtěl vlastně princi Lichtovi ukázat, jak správně nosit svého lektora…
Že by měl Viktor pravdu a oni vážně něco chystali?
Licht ho postavil až ve sklepní chodbě paláce, kde Heine ještě nebyl.
„Omlouvám se, Heine, že jsem tě tak unesl,“ začal Licht. „Ale máme pro tebe s bratry malé překvapení.“
Heine chtěl říct, že už byl dost a velmi příjemně překvapen, ale než to mohl stihnout, přihnali se chodbou Kai s Leem. V závěsu za nimi dorazil i Bruno.
„Už mi to můžete říct,“ řekl Heine poněkud zdrženlivě.
Princové se po sobě tajemně podívali.
„Ještě ne, musejí počkat na nás,“ ozval se z chodby králův hlas. O chvilku později už viděli krále s královnou matkou, jak si to k nim vykračují.
„Vaše Veličensto…“ Viktore…
Teprve poté otevřel Licht dveře do sklepní místnosti, kde už na ně čekal vyzdobený stůl s pětipatrovým sachrovým dortem a všemi Heineho bývalými studenty, na nichž mu nikdy, dle jeho slov, nepřestalo záležete.
„Hodně štěstí, zdraví!“ popřáli unisono a Heine se s konečnou platností neubránil slzám dojetí.
Ukázalo se, že Heine nikdy neměl pravou oslavu narozenin. Jako malý utekl z domova. Matka byla pořád opilá a jeho otec byl zloděj. Od chvíle co utekl, narozeniny neslavil. Král Viktor mu chtěl uspořádat oslavu už mnohokrát dříve, ale nikdy pro to nedostal tu správnou příležitost. Až teď, díky pomoci a iniciativě svých mladších synů.
Heine se uložil do postele až téměř nad ránem. Po tak silném prožitém štěstí jej sklátila až oprávněná únava. Ještě lepší než samotná oslava, byl pro něj fakt, že princům činilo radost, když mohli radost rozdávat.
„Kaii? Tak jak ses rozhodl?“ Král se ptal, aniž by zvedl hlavu od listin na svém stole. Proto jej překvapilo, když uslyšel hlasy všech čtyř svých synů.
„Rozhodli jsme se, že si přejeme obnovit tradici studia na vojenské akademii.“
Král Viktor jim všem věnoval spokojený pohled.
„Budiž,“ rozhodl. Opravdu vyspěli…