Polibek
Susan Bonesová někoho miluje. Skrývané a zakázané city jí mučí. Ale co když jim jednou podlehne? A co na to chladný učitel lektvarů?
Polibek
Susan stála na chodbě a spolu s ostatními studenty z Mrzimoru a Havraspáru, čekala na profesora lektvarů. Hrála si se zrzavými kadeřemi svých vlasů a myšlenkami byla ztracená ve snech. Vlastně v jednom konkrétním snu. Zdál se jí teď každou noc a stále se opakoval. Sen o muži v černém hábitu a mastnými vlasy. V tom snu jí hladil po tváři a pomalu přibližoval své rty k těm jejím. Jenže když už by ji skoro políbil, sen se vždycky rozplynul.
Stejně tomu bylo i toho rána. Za poslední tři měsíce Susan hodně zbledla a i trochu zhubla. Její nejlepší kamarádka Hannah Abottová se z ní neustále snažila dostat příčinu toho všeho, ale Susan jí to nechtěla říct. Měla Hannah ráda, byla jí dobrou kamarádkou, ale z nějakého důvodu si myslela, že by tohle nepochopila.
Měla pravdu, Hannah by to opravdu nepochopila. Neměla profesora Snapea nijak v lásce. Říkala by mi, že je na mě moc starý. Že mě stejně nebude mít nikdy rád a že se před ním jenom ztrapním, když mu povím, co cítím, říkala si vždycky v duchu, když už měla chuť to své kamarádce všechno povědět. Zatím to vždycky pomohlo.
Jenže teď se blížili vánoce. Susan měla na vánoce odjet domů, ale vlastně si neuměla vůbec představit, jak to tam hodlá přežít. Když denně, alespoň třikrát nepotkala Snapea na chodbě a neotřela se mu o plášť, tak jí spalovala vnitřní horečka. Už dlouho chodila po hradě jako tělo bez duše. Bála se každého dalšího dne, který ji přibližoval ke dni odjezdu z Bradavic.
„Susan?” Oslovila ji kamarádka tiše a mírně do ní strčila, aby ji probudila. Susan se rozhlédla a uviděla ho přicházet. Byl to ”ON”. Profesor Severus Snape. Černý plášť za ním povlával, jak rázným krokem kráčel chodbou. Všichni spolužáci ztichli a Susan se prudce rozbušilo srdce. Začala se neovladatelně třást. Nedokázala se ubránit touze pohlédnout do jeho chladných očí a tak to udělala. Utápěla se v bezedných hlubinách těch očí.
„Suze!” Strčila do ní znovu Hannah. Dívka pohlédla do tváře své kamarádky, když profesor rázně otevřel dveře učebny.
„Promiň, trochu jsem se zamyslela,” omlouvala se jí Susan. Ve tváři Hannah, bylo ale příliš znát, že o ni má strach. Obě dívky vzaly tašky a vešly dovnitř jako poslední. Usadily se ke svému oblíbenému stolu, kde s nimi pracoval i Ernie Macmillan.
Profesor Snape napsal na tabuli pracovní postup na výrobu lektvaru neviditelnosti a svým tvrdým hlasem vydal pokyn k práci. Susan se ale nedokázala plně soustředit. Stále pokukovala po Snapeovi.
„Neměj z něj strach,” říkal jí Ernie, který si toho všiml již po několikáté, “když budeš nervózní tak to tak akorát zkazíš.” Tak tos mě uklidnil, chtěla mu odseknout, ale neudělala to, protože Snape právě přišel k jejich stolu. Susan zrovna krájela Měsíček, jenže když se přiblížil a ona nasála podivnou vůni bylin z jeho pláště, ruce se jí roztřásly tak, že místo stejných drobných válečků jí vyšly šišaté beztvaré kousky.
„Slečno Bonesová, nevzpomínám si, že bych na tabuli psal něco o krájení Měsíčku na šišaté bobky a už vůbec že bych se zmínil o tom, že máte nakrouhat mimo kořenu i listy,” řekl pohrdlivě Snape nahlas, aby to slyšela celá třída.
Susan se znovu prudce rozbušilo srdce, až se jí zamotala hlava. Ernie se k ní naklonil: „Je ti něco?”
„Ne, to je dobrý…” uklidňovala ho Susan přesto, že se jí slzy draly nekontrolovatelně z očí a nejraději by omdlela na místě.
Snape už chtěl přejít k Hannah, když v tom zaslechl co Ernie šeptal Susan: “Já ti dám svůj Měsíček, přece kvůli tomu nebudeš mít celej lektvar špatně,” snažil se o konejšivý tón.
„Pane Macmillane, tímto strhávám Mrzimoru deset bodů za pokus o podvod a slečno Bonesová? Za vás je to dalších pět bodů za nedostatečné soustředění.”
Ernie chtěl ještě něco namítnout, ale Hannah ho zadržela. Nechali tedy Snapea odejít.
„Co to děláš?” napomenul Ernie Hannah.
„Nemá cenu se s ním o tom hádat, odečetl by nám akorát další body…” vysvětlovala mu ona, „krom toho, podívej na Susan…” naléhala.
Susan opravdu bylo mizerně. Vždycky jí bylo mizerně, když připravila kolej o nějaké body. A toto bylo tím horší, že určitě tímto incidentem klesla i v očích profesora Snapea. Plakala…
Oba kamarádi jí pozorovali. Věděli, že se s ní něco děje už dlouho, ale ještě nikdy to nebylo tak hrozné. Na vyučovacích hodinách a schůzkách BA, se zatím vždycky udržela docela soustředěná, ale dnes to viděli bledě. Měli mít večer poslední schůzku před vánocemi. Všude po škole bylo rozvěšené jmelí a Hagrid už nosil vánoční stromky.
„Co je to s tebou?” naléhali oba kamarádi, když se Snape vzdálil.
„Nic…” vzlykala Susan. Podívala se na ně, otřela si slzy a znovu začala pracovat na svém lektvaru. Tentokrát neměla problém se soustředit. Nevnímala už kamarády ani svého profesora. Srdce jí divoce bušilo a ve tváři se jí zračil zamyšlený výraz. Ernie i Hannah byli touto nečekanou proměnnou u Susan překvapeni. Zkoumavě se po sobě podívali, ale nakonec i oni začali znovu pracovat.
Dvouhodinovka lektvarů se vlekla jako obvykle. Jen Susan nevnímala čas jako ostatní spolužáci. Rozhodla se, že musí Snapea nějak zaujmout. Měla to těžké, jelikož musela Měsíček nakrouhat znovu, ale to se jí docela i podařilo. Pracovala precizněji než jindy, soustředěněji, až nakonec její lektvar vypadal jako zcela průzračná tekutina. To se povedlo jenom Eriniemu a několika studentům z Havraspáru. Susan na sebe mohla být právem pyšná. Ale nebyla. Znovu ji objal třas spojený s přítomností profesora lektvarů.
Snape vyzval studenty, aby mu přinesli vzorek svého lektvaru. Susan šla jako poslední s toužebným očekáváním, že ji Snape třeba pochválí. Ale když došla k profesorskému stolu, zakopla a upadla. Nádobka s lektvarem jí vyklouzla z rukou a rozbila se. Susan málem propukla v pláč. Vstala a rozhlédla se po spolužácích. Slyšela jejich smích a viděla ustarané obličeje Ernieho a Hannah, ale jakoby to všechno bylo hrozně daleko. Jen káravý hlas profesora Snape ji zabránil v omdlení.
„Slečno Bonesová, odebírám Mrzimoru dalších deset bodů za vaši nešikovnost! Ukliďte to!” Ačkoliv ji jeho hlas káral, jí dodával sílu. Sehnula se a začala uklízet. Nikdo už se jí nesmál, všichni se dál věnovali posuzování svých vzorků, ale ji stále mučil chladný pohled ve Snapeových očích. Svazoval ji a týral. Celá se chvěla touhou a tak se jí úklid zrovna nedařil.
„Počkáme na tebe venku, jo?” povídala jí Hannah, ale ona nechtěla, aby na ní čekali. Už teď měla slzy na krajíčku: „Jen jděte, setkáme se ve společenské místnosti…” Hannah chtěla ještě něco namítnout, ale Ernie už jí tahal ven z učebny.
Všichni studenti už byli pryč a Susan osaměla s profesorem Snapeem. Neodvážila se však zvednou k němu oči. Profesor ji chvíli pozoroval, byla si tím jistá, cítila jeho chladné pohledy, ale pak se jen otočil a vyšel ven. Susan nedokázala pojmenovat, co ji vedlo za ním do chodby.
„P-pane, pro-profesore?” vykoktala ze sebe. Snape se otočil.
„Ano, slečno Bonesová?” ptal se jí stejně věcně jako vždy, jen v očích se mu nebezpečně lesklo. Tento pohled mýval Snape většinou jen pro Harryho Pottera, ale nyní se jím díval i na mladou Susan chvějící se uprostřed chodby ve sklepení.
„M-mohl by-byste na chviličku?” odmlčela se, ale pak si uvědomila, jak hloupě to vyznělo a dodala, „Potřebuji v-vám něco ukázat.” Susan vlastně vůbec nevěděla, co chce dělat. Měla strach a srdce se jí zmítalo v podivných křečích. Jak dýchala přerývaně, začala se jí i točit hlava. Profesor Snape se na ni podezřívavě podíval, ale udělal několik kroků blíž.
„A co to má být?” tázal se ledovým hlasem plným arogance.
„N-no…” to už Susan nevydržela. Bylo toho na ni příliš. Jak tak nyní stál jen krok od ní a tajemná vůně přísad do lektvarů ji obklopila, rozhodla se udělat něco šíleného. Musela to udělat, pokud si chtěla zachovat zdravý rozum. Věděla, že si to bude vyčítat, že bude litovat, ale musela to zkusit.
Vrhla se překvapenému profesorovi kolem krku a zajela mu rukou do jeho černých mastných vlasů. Než ji od sebe stihl profesor odtrhnout, už spojila jejich rty a něžně a přitom vášnivě ho políbila
Susan nelitovala toho, co se stalo v chodbě ve sklepení. Nelitovala padesáti bodů, o které připravila svoji kolej… Bylo nádherné ho líbat, cítit tu jeho vůni opravdu zblízka a rejdit mu rukou ve vlasech. Teplo, které ji zalilo, bylo to nejkrásnější, co kdy poznala. Tentokrát to nebyl mučivý sen, ale skutečnost. Už věděla jaké to je, ale také i to, že to zřejmě bylo naposled. Od té chvíle uplynulo několik dalších dní a profesor Snape se jí od té doby vyhýbal. Přehlížel ji a to bylo to nejhorší, co mohl udělat. Susan chřadla ještě více než předtím. Nedokázala se smířit s tím, že jej políbila poprvé a zároveň naposled…
Snape seděl ve svém kabinetu. Ačkoliv nechtěl, stále se ve vzpomínkách vracel do toho rána. Viděl ji před sebou. Tak mladou a krásnou. Nikdy si doopravdy nevšiml jejích půvabů. Až když ho sevřela v toužebném objetí a zajela mu svou dlaní do vlasů. Cítil vůni jejího potu a třas jejího těla. Políbila ho tak krásně, že na to nedokázal zapomenout.
Kdykoliv ji od té doby uviděl, potlačovaná vzpomínka se mu vrátila jako bumerang. Snažil se jí vyhýbat, jak to jen šlo. Na hodinách ji ignoroval, o přestávkách používal všemožné zkratky, aby se jí vyhnul, ale vlastně byl svou myslí stále u ní. U té mladé rusovlásky, která vlastně nebyla ničím zvláštní.
Měl spoustu jiných starostí, kterým se musel věnovat. Voldemort, Umbridgeová, Potter… A přesto si jeho mysl našla cestu i k mladé Bonesové. Vánoce se kvapem blížily. Snape nenáviděl Vánoce. Obzvlášť teď. Bál se, že Susan udělá ještě nějakou hloupost, než odjede na prázdniny domů. Proto se jí vyhýbal. Měl z ní strach. Z jejích hlubokých očí, kadeřavých vlasů, a vášnivého polibku. Bál se citu, který k němu chovala a co víc, bál se, že by se ten samý cit mohl probudit i v něm. Dával si velký pozor, aby s ní náhodou nezůstal nikde sám. Vyhýbal se jejím pohledům a krotil i ty své. Snažil se, aby to co se stalo, bylo skutečně naposled.